Podpora zlu zůstane podporou zla -- zlo mívá podoby různé, přečasto hrůzné.

Lži vydávané tendenčně za pravdy otravují ochablé zbytky mravnosti, ostrůvky vzácné a ojedinělé se vytrácejí; trosečníci na nich opuštěni nevděčnou společností zpytují podlomené svědomí a kladou si otázku: neměl by jeden přece více kušovat, aby z trosečníka nebyl nebožtík? Kupčení s tituly a posty, mafiánské praktiky, soudcovská do nebe volající extempore, odpuzující policejní taktika odvádějící pozornost od špiček darebáků, minulé přečiny zlodějen a zašantročení financí a majetku vyplývaly prý, člověče drž se a neodpadni, z nedokonalosti stávajících zákonů. Měří se stále několika metry, někdy chybí centimetry jindy i půlmetry, a stane se, že neplatí nic.

Sociální rakovina nahrává především léčitelům levorukým, i když v zájmu objektivity musíme přiznat, že levost se v dnešních časech moc nenosí a leví neznamená v labyrintu nemravnosti skutečně levé, tak jako pravé ryze pravé. Stírající se pozlátko jednoduchého sociálního chlívku nahlíženého samozvanými prognostiky je Hurvínkovým snem o Hollywoodu. V dnešních časech světového rozpadu lásky a pravdy zbývá jen pramálo únikových cest a dobrých řešení. Byla-li v tomto regionu Biafra ducha, pak dnes to je prý Hirošima, jak tvrdí některé intelektuální nátury, věčně nespokojené, rebelující ke všemu a ke všem. Pravda, že vždy někomu se daří dobře a jiným méně. Věčnost poznání se má tesat do kamene a nenechat ji rozplynout v mlhovině nicotnosti.

Líbivé obrázky z večírků celebrit známých zcela jistě na Vorkutě a v jiných tramtáriích, bývají zhusta předkládány veřejnosti, aby se předvedl punc úspěšnosti a lehkého dosažení mediálního vzrušení po předchozím dráždivém laskání před širokým publikem; loutková divadélka s přestárlými principály a samozvanci šťastných prožitků, hrají stále jedno omleté drama, kterak Hloupý Honza ke štěstí přišel. Hra s úspěchem hrána po celé naší modré planetě, režiséři různí, herci často hrůzní, výprava operetní, tanečky medvědí, líčení firma Ksichtov.

Lidé měli, mají a budou mít rádi krásu. Hnusu kolem sebe bývají přesycení. Realita je šedá, mdlá i ubíjející svou neutuchající vytrvalostí. Diváci si připadají být při sledování programu vymývajících zbytky mozkových senzorů podobní oněm kladným hrdinům přežívajícím v pohádkovém háji; neustále načesaných a upravených, usmívajících se v hořícím domě, radostně se tvářících při střelbě do pluku nepřátel, kdy pro mrtvoly není kam padnout, vyvalující thymolinový chrup při prudké honičce v automobilech, na lodích, před popravou i v milostných vytrvaleckých dostizích...

Teď už máme co jsme chtěli a zase to není ono. Škůdci lidstva a hříšníci světa se snoubí s danými sociální aspekty. Silně argumentující, moralizující a karatelsky neúprosné pravdy podložené zkušeností vysoké školy života, ulpívají na smetištích reálné doby průměrnosti. Proměna křesťanské lásky v libovůle zvolenců nabízejí různá srovnání a vedou k pohledu do dob minulých. Dnes je pro lidi pohodlnější honba za čímkoli, nepřemýšlí ani na vteřinu o tom vyhnout se povinnostem určujícím tvrzení, že náš druh má na planetě největší slovo pro nezasloužený dar řeči a rozumu. Rozumáři a prospěcháři ani na vteřinu nepřipustí myšlenku, že by se měli postarat o staré rodiče především vlastními silami -- tedy přivést do svého domu i smrt, dívat se na těžké konce starých a vysílených bytostí, připravených k věčnému spánku.

Nehezké, nelíbivé obrázky, avšak nutné k pozastavení sobeckosti a pohodlnosti. Ústavy se staly v minulosti samospasitelné pro tíživou většinu populace, vychované k pohodlnému zapomínání, prokleté nevírou v cokoli pozitivně naladěného. Vyrostli sobci gigantických rozměrů v regionu obsazeném obyvatelstvem čítajícím světová velkoměsta. Hlavně nespatřit nic z konce člověka, každý konec vzbuzuje pachuť všemocné smrti, obávané a nevítané u chuďase i majetného. Stařeny, kdysi nádherné dívky a paní, bývalí fešáci a lamači dámských srdcí, nyní trosky pomalu upravené všemocnou tetičkou k poslední cestě, vadí našemu výhledu do světlých budoucností protkaných úspěchy z reklamních šotů i šoků, kdy nic není nemožného, ale na všechno lze dosáhnout, vlastnit, užívat.

Vybízení k lehkosti bytí mámivě láká povahy snadno podléhající nákaze obsahující esence hlouposti, povrchnosti, nadutosti a ledové pýchy. Staří lidé mají pro jejich národy cenu, pokud jsou to skutečně národy a ne vykonavatele cizích návodů ke spasení za malost, chabost a kulturní vyčpělost.

Odložíme-li blízkého ze strachu či pohodlnosti do cizího prostředí, odkládáme tím předčasně z plnohodnotného života i sebe samotné; stahujeme ze sebe kůži ač nepodobni hadu. Přesto se plazu podobáme hbitostí a čiperností. My, největší škůdci planety, máme strach jen o sebe, toužíme po nesmrtelnosti a nechali bychom se klonovat do jakékoli podoby, jen abychom mohli trvale opruzovat v mírném pásmu nízké ubohosti.

Svět se podobá moři...