Kritika Čelovského byla z velké části oprávněná: článek "Historizace sudetoněmecké otázky" je argumentačně i eticky sporným pamfletem. Reakce historiků Jiřího Peška, Jana Pauera, Michala Reimanna a někdejších disidentů Luboše Dobrovského a Miloše Hájka (a rovněž redakční komentář LtN v čísle 44, zjevně vystrašený jejich články) ale nebyly přiměřené v tom, že o Bořivoji Čelovském pojednávají jako o pouhém denunciátorovi. a zpozdilci. To si v žádném případě nezaslouží. Kdo by to měl vědět lépe než právě historici? Vždyť Čelovského německy psaná disertace Mnichovská dohoda 1938, před pěti lety konečně vydaná v českém překladu, je dosud jednou z nejvýznamnějších prací k danému tématu.

Po svém polistopadovém návratu z kanadského exilu navíc Bořivoj Čelovský publikoval celou řadu zajímavých historických a životopisných prací (So oder so: řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945 Emigranti: dopisy politických uprchlíků z prvních let po "Vítězném únoru" 1948 Moje střetnutí s rozvědkou StB Šel jsem svou cestou), které si v žádném případě nezaslouží zaujatá slova Jiřího Peška o "manipulaci obecně známých fakt".

Přestože jsou Čelovského knihy tu či onde poznamenány určitým chvatem a možná budou muset být v lecčems doplněny, je při jejich hodnocení třeba mít na paměti, že je jejich autor jedenaosmdesátiletým mužem, který svádí zápas s Parkinsonovou chorobou. V tomto ohledu podává lidsky i badatelsky ojedinělý výkon (to, že zde zmiňuji jeho handicap, snad Bořivoje Čelovského neuráží). Pozoruhodný je jeho celý -- vskutku nelehký - život. Narodil se v roce 1923, byl těžce postižen nacistickou okupací. Jako svobodomyslný člověk odmítl život v komunistické nesvobodě a již v roce 1848 zvolil exil. Ačkoliv byl velmi nadějným historikem, v Kanadě nedostal k profesnímu startu šanci a živil se jako státní úředník. Energičnost a publikační aktivita, s nimiž si po Listopadu 1989 užívá svého důchodu, jsou obdivuhodné.

A především je třeba zmínit další podstatné Čelovského vlastnosti: vytříbený cit pro společenské dění, výjimečnou občanskou odvahu a osobní statečnost. Projevil je především svou solitérní aktivitou, která nemá v České republice a možná v celém postkomunistickém světě obdoby: ve své knize Konec českého tisku (první vydání z roku 2001 ještě neslo otazník) upozornil na monopolizaci vlastnické struktury domácího tisku a jeho jednostrannou, ve vyspělém světě nepředstavitelnou kapitálovou skladbu (cca 85 % zahraniční, z toho v drtivé většině německý kapitál, a to především pouhých dvou -- a ještě provinčních! -- firem). Čelovský se pokoušel iniciovat veřejné diskuse o tomto neblahém vývoji, dokonce první vydání své knihy na své náklady rozeslal všem poslancům a senátorům a 1060 osobnostem veřejného života (akademikům, intelektuálům atd.). Výběr z jejich odpovědí, které přináší druhé vydání knihy Konec českého tisku, je výjimečným dokumentem české transformace a svědectvím o selhání politické a společenské elity naší země.

Jak je možné, že o procesu faktické monopolizace či přinejmenším drsné kartelizace tisku (ale i distribučních tiskových firem) fakticky neproběhla žádná alespoň trochu výraznější politická ani veřejná debata? Odpověï je nasnadě: mimo jiné zcela selhala právě média. Osamělá akce Bořivoje Čelovského neměla šanci na úspěch, mimo jiné také proto, že se mezi politiky a vzdělanci našlo jen nemnoho stejně pronikavých a občansky odvážných lidí, kteří se nespokojili s idelogickými frázemi o volném trhu. Že se proti skoupení téměř celého domácího tisku "nedá nic" dělat, je ostatně nejhojnější tvrzení Čelovským oslovených zástupců elit, pokud mu vůbec odpověděli.

Je dobré, že Bořivoj Čelovský -- opět jako jeden z mála -- jasně ukazuje, že mnohé západní země (např. Francie a Kanada) mají tuto politicky a společensky extremně důležitou oblast zákonodárně dobře ošetřenu. A není to nic těžkého. Uvědomme si ten paradox: muž žijící desetiletí v kapitalistické cizině, kde udělal úspěšnou kariéru vyššího státního úředníka, varuje teprve se formující české elity pocházející povětšinou z reálsocialistického marasmu před naivním postojem ke kapitálu a národním zájmům - a dostává se mu bohorovných pouček o volném pohybu kapitálu...

Bořivoj Čelovský je výjimečný tím, s jakou odvahou se dotýká i dalších témat, o nichž se u nás nehovoří. Tím je například velká závislost české historiografie a historizující publicistiky na německé, a to především v institucionální a finanční oblasti. To, jak se tato skutečnost odráží ve volbě témat, hodnocení minulosti a veřejných aktivitách historiků a dalších vědců (a samozřejmě i novinářů), jaká je finanční nákladnost a skutečný přínos řady kvazivědeckých a "usmiřovacích" seminářů atd., si jistě zaslouží pozornost.

Je obrovská škoda, že v této věci Čelovský stejně jako ve své nedávné stati v Literárních novinách argumentuje často zjednodušeně až primitivně a že je nespravedlivý k některým osobnostem, které kritizuje. Platí to především o Janu Křenovi, viz Čelovského knihu Mnichovský syndrom. Je zjevné, že se Čelovský nedokáže přenést přes traumata své osobní historie, že pro něho znamenají nezvládnuté komplexy (protiněmectví, antikomunismus). Je ovšem dost dobře možné, že dryáčnickost mnohých jeho vývodů pramení i z rozhořčení nad tím, že se o řadě závažných témat u nás veřejně vůbec nehovoří. Kdyby u nás existovala slušná investigativní žurnalistika, třeba by se Čelovský věnoval jen samotné historii.

Bylo by skvělé, kdyby se Bořivoj Čelovský dokázal Janu Křenovi omluvit. Pro oba přece platí, že lidsky ani odborně nikdy neselhali tak, že by si zasloužili takové znevažování, jaké se dostává Křenovi od Čelovského a v následných reakcích Čelovskému od přátel a kolegů Jana Křena. Čelovskému by se pak měl omluvit Jiří Pešek, a to za své ponuré narážky na historikův kontakt s StB. Je totiž prokázáno, že se jednalo o Čelovského pokus (provedený za spolupráce s kanadskou kontrarozvědkou i příslušných českých emigrantů) odhalit tajné československé agenty v Kanadě. Šlo o aktivitu dokazující historikovu nonkonformitu i výjimečnou statečnost. O jeho osobní cti a kreditu svědčí fakt, že striktně odmítl mít z riskantní špionážní hry jakýkoliv finanční prospěch. Postupně otevírané archivy potvrzují, že zmíněné události Čelovský v knize Moje střetnutí s rozvědkou StB a dalších textech vylíčil pravdivě i sebekriticky.

Pomysleme však na Bořivoje Čelovského i Jana Křena ještě jednou zároveň. Oba historici jsou totiž pro své zajímavé i rozporuplné osudy a práce mimo jiné i zvláštním "dokumentem" našich soudobých dějin i současnosti. Osobností typu Bořivoje Čelovského bychom si měli obzvláště vážit, a to i s jejich omezeními a negativy. Takových lidí totiž máme tak málo...