30. 12. 2004
Jak polemizovat s tím, co nikdo neřeklJan Čulík na sebe ve svém sloupku "Absolutní nedorozumění" prozradil více, než snad dokonce měl i na mysli. Polemizuje totiž s něčím, co nikdo neřekl. Nikdo nezlehčuje utrpení konkrétních přeživších a nikdo se nevysmívá smrti konkrétního člověka. Marčák relativizuje smrt a relativizuje následky tragédie. I hořký smích osvobozuje. Nikdo nezmenšuje katastrofu v Bengálském zálivu. Se smrtí vést dialog nelze. S falešným soucitem přeživších, s oním nasládlým marketingem soucitu v režii humanitárních organizací ano. |
Hodnoty, které je možné uznávat za nepřekročitelné, existují pouze ve společnosti, která je monokulturní a ovládaná jednou ideologií. Pouze ve společnosti, jejíž homogenita je založena na jedné civilizační, kulturní či náboženské zkušenosti. Ne tak ale v třídně, kulturně a nábožensky heterogení Evropě. Karikatura se nemůže zastavit před "neosobní" katastrofou, stejně jako se nemůže zastavit před "osobní" tragédií. Nepřemožitelnost Titanicu je stejného druhu, jako heslo budovatelů, kteří poroučeli větru i dešti. Husova otázka na hranici "Nemohl by mi někdo připálit?" může v kampani proti kouření sehrát větší úlohu, než stávající varování ministryně zdravotnictví... Karikatura není vyhrazena jen "malým", "neškodným" problémům. Umění nemůže být svázáno pouze mravným a celospolečensky sdíleným tématem. Karikatura je cesta stejně iracionální a stejně emocionálně působivá jako verš. Je uměleckou zkratkou, která nám dává pochopit relativitu. Relativitu přítomnosti, relativitu masové katstrofy stejně jako individuální bolest či radost. Nebo snad z pohledu "věčnosti" je bolest přeživších "nekonečná"? Pieta a úcta je jedna část tragické reality, zlehčení, zkomičnění i persifláž tragédie věc druhá. Nesmíme se navzájem brát tak příliš vážně, nebo na to chcípneme. Každý majestát, i majestát smrti potřebuje nastavit zrcadlo. Každý král potřebuje slyšet, že je nahý. I kdyby byl v pohřebním rubáši. Jakákoliv informace o realitě je vždy nutně informace stylizovaná. Ale kritériem žurnalistiky není v předklonu existující, ohleduplná a politicky korektní stylizace, ale maximálně věrná snaha o pravdivost. Politická korektnost je náplast na naše shnilé svědomí. Pravdivost by měla být cílem. I kdyby ty mrtvoly u My Lai, které vyfotografovány v časopisu Life zavinily pozdní prozření USA z vietnamského mesiášského snu, vyvolaly na tvářích přeživších příbuzných i po těch desítkách let slzy. |
Marčákova "nepřijatelná" karikatura a hranice piety a svobody slova | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
30. 12. 2004 | "Nikdy jsem se tolik nenasmál jako v koncentráku" | Jiří Drašnar | |
30. 12. 2004 | Úcta k mrtvým a jiné morální zásady | Michael Marčák | |
30. 12. 2004 | Syrová pravdivost jako novinářské krédo | Štěpán Kotrba | |
30. 12. 2004 | Absolutní nedorozumění | Jan Čulík | |
30. 12. 2004 | Charita je odlukou chudoby od státu | Jiří Jírovec | |
30. 12. 2004 | Jak polemizovat s tím, co nikdo neřekl | Štěpán Kotrba | |
30. 12. 2004 | Nefotografujeme utrpení | Miroslav Bobek | |
30. 12. 2004 | Hranicí humoru by měla být velká utrpení | ||
30. 12. 2004 | Nedopusťme, abychom měli českého Larryho Flynta | Jiří Kratochvíl | |
30. 12. 2004 | Karikatura stokrát dokola | ||
30. 12. 2004 | Marčákova karikatura nijak neporušuje etiku | Ondřej Fér | |
30. 12. 2004 | I cynismus musí mít svůj étos | Bohumil Kartous | |
30. 12. 2004 | Stručněji | ||
30. 12. 2004 | Cynismus až za hrob | Ondřej Hausenblas | |
30. 12. 2004 | Nepřesná argumentace | Jan Čulík |