Štěpán Kotrba soudí, že omluva Jana Čulíka je fackou pro autory kontroverzních děl, která napadají náboženský dogmatismus. Není, jsou to dvě roviny problému.

Lidské neštěstí není stejného charakteru. Může se jednat, jako v případě aktuálního neštěstí, o přírodní katastrofu, která není přímo lidskou vůlí zaviněna nebo to může být třeba boj mezi dvěma skupinami ozbrojenců o Fallúdžu. Uveřejněný Marčákův vtip použil velice živý symbol z vlastní podstaty neodvratné katastrofy, kterou lze pouze předvídat a přizpůsobit se, nikoli ji potlačit.

Nechci říct, že by proto Marčákův vtip byl špatný, vůbec ne. Kdyby se před 14 dny odehrálo nějaké soudní stání s privatizačními podvody, byl by to výborný vtip. A teď se opravdu nejedná o to, že tehdy by nám pocit lidského neštěstí byl vzdálen a dnes ne, i když z piety by bylo možné to takto chápat.

Daleko více je problematické důvodné podezření, že vtip byl evokován samotným neštěstím, že ono neštěstí bylo tím inspirátorem, ačkoli má v karikatuře hrát pouze pomocnou a znázorňující úlohu. Nikoli tedy "povedená" kupónová privatizace, ale živelná katastrofa je středem zájmu.

Je totiž nutné rozlišovat to, co je možné vůbec karikovat. Co se vlastně snaží karikovat ona díla, která Štěpán Kotrba zmiňuje?

Snaží se karikovat předsudek, dogma vyvolané fundamentálním pojetím víry v určitý hodnotový systém. To je i dobrý model, na němž lze karikaturu definovat -- karikatura uvádí do specifických a neočekávaných (pokud možno) souvislostí události, které ve společnosti zpravidla bývají zpracovány analyticky a vážně.

Karikatura je syntetická, poukazuje kriticky na nějaké deformace tím, že je zesměšní, ale hlavně se vždycky týká kulturních aspektů, prizmat, předsudků, prostě lidského jednání a chování vedoucího k určitým zpochybnitelným závěrům.

Takovou událostí jistě je kupónová privatizace, ale v žádném případě tsunami.

Článkem o paintballu ve Fallúdži jsem také reagoval bezprostředně, ale tato bezprostřednost nijak nesouvisela s obětmi na životech, které tento boj přinesl. Chtěl jsem boj o Fallúdžu cynicky srovnat s paintballem, abych poukázal na onu dlouhodobou devalvaci citů, která je způsobena pouhým technickým přenosem informací o lidském neštěstí a chtěl jsem poukázat, že válka má jen uspokojit nějakou potřebu, stejně jako hra na ni. Mnohdy to zůstalo nepochopeno, ale s tím je nutno počítat.

Jestliže někdo karikuje Ježíše a představí ho, kterak kouří travku, chce poukázat na nebezpečí náboženského dogmatismu, chce jej zlehčit, relativizovat, chce vyvážit tu nesnesitelnost "života v pravdě", která je virtuózně ztvárněna zbožným poslancem Karasem. Toho stejného se týkají také Satanské verše nebo hra sikhské autorky.

Marčákova kresba má ale jiný náboj, protože je primárně spojována s katastrofou přírodního charakteru, kterou není možné důvodně kritizovat, místo aby vypovídala o rozkradeném majetku, o němž ve skutečnosti je. Důvod tohoto jiného vidění je popsán výše. Takhle pouze opravdu nabourává to, co Jan Čulík označil velmi obecně jako "základní civilizační principy".

Má to samozřejmě i širší konotace, které byly v diskusi již zmíněny. Štěpán Kotrba si myslí, že debata má být prostá takového etického vymezení, ačkoli o kus dále přiznává, že nesouhlasí s volnou artikulací fašistických myšlenek, což je samozřejmě opět určité etické vymezení.

Bez něj se totiž veřejná diskuse stane pouhým internetovým chatem, v němž je možno v rámci racionální debaty projektovat diskutovaný problém v určitém emočním modu lidské psychiky, který zajistí "správné" vnímání sdělení. To je ale zhusta PR technologie kterak kupříkladu ovlivnit vnímání určité události nebo osoby. A to, tuším, Štěpán Kotrba velmi odsuzuje.

Je to PR i tehdy, je-li úmyslem nějakou osobu poškodit nebo událost deformovat kvůli politickým a ekonomickým zájmům, jen v negativní podobě. Je to převrácená snaha nabízet divákovi-čtenáři permanentně pocit "pohody". To je bulvární taktika, která pracuje na extenzi a jitření iracionality, nikoli rozumu, a je za ní postranní úmysl.

Má pak nějaký smysl vést debatu? Přiznejme tedy raději Platónovi "pravdu" o tom, že pravda je mimo jakýkoliv rozhovor a argument a nemusíme se ani snažit vůbec vymezovat prostor, v němž se pravda vyskytuje a můžeme klidně blábolit nesmysly. Nejde o to pravdu mít, ale pokud se chceme snažit pravdu alespoň nějak ohraničit, měli bychom od veřejné diskuse chtít určitou účast etického rozměru člověka.

To není touha po svazování a omezování svobody projevu, ale jediná možnost, jak se domluvit; vzhledem k nepřekonatelným rozdílům mezi lidmi je to možné jen přistoupením na určitá pravidla.

Nikoli jako pozůstatek desatera křesťanských přikázání, ne, ani jako útlocitnost. Je to poukaz na nutnost korigovat iracionalitu, protože opak znamená převahu PR nad seriózní žurnalistikou.