Prvně jmenovaný autor má samozřejmě pravdu v tom, že internet otevírá široké možnosti a výměnu názorů. To ostatně prokazují Britské listy samé. Zapomíná ale na to, že současně existují mechanismy, které zaručují platoničnost těchto názorů.

Zde je malý, ale nesporně výmluvný příklad. Noam Chomsky v nedávném interview otevřeně prohlásil, že napadení nemocnice ve Fallúdži bylo jasným porušením Ženevské konvence, a tudíž válečným zločinem, za který nese odpovědnost president Bush. A dokládá, že podle amerického zákona z roku 1996, by mohl být odsouzen k trestu smrti. No, to je svoboda slova jako hrom. Jenže -- nestane se vůbec nic, protože neexistuje platforma, z níž by jako občan mohl něco podniknout. Tedy žalobci by byli, ale není soudce.

V Evropě lze připomenout Tonyho Blaira, kterému nálepka upřímnosti umožňovala říkat nehorázné lži a současně ignorovat milionové demonstrace proti válce v Iráku.

Protipólem je to, o čem píše Štěpán Kotrba, tedy "vytváření vůči systému moci servilní ovce. Vše nesystémové či dokonce antisystémové je odsouzeno, zatraceno a hlídacím psům k roztrhání hozeno. Psi vyjí... a karavana?"

Tento proces, patrně zřejmější v Severní Americe než v Evropě, se odehrává ve třech rovinách, z nichž dvě mají charakter snu.

První je sen o úspěchu v zemi neomezených možností (Michael Moore se jím zabývá v jedné ze svých knih). Protože na většinu lidí nečeká BMW za každým rohem a milion v bance, nabízí se jim sen druhý, televizní. Herci v luxusních interiérech řeší "normální" problémy, v soutěžích lítají desetitisíce dolarů za odpovědi nebo výkony, o nichž může být divák přesvědčen, že by je zvládl také. K tomu profesionální sport a s ním zase peníze, peníze, peníze. To vše prošpikované ohlupující reklamou.

Třetí rovina je politická. Občan je ohlupován hesly o demokracii a mravních hodnotách. Je mu vštěpována myšlenka, že v zájmu zachování "našich" (čti barbarskému světu nadřazených) hodnot je přípustné nejen potlačit názor či omezit osobní svobodu, ale i používat násilí. A tak místní blouznivci začínají vyhazovat knihy ze školních knihoven, exponáty z galerii, křižují se hrůzou před nahotou zpěvaččiny milimetrové prsní bradavky (na televizní obrazovce) a v tom všem svatém pohoršení už ani nevnímají, že pokurvení právníci (jinak se to nedá říct) mezi tím posvětili "svým politikům" právo negovat mezinárodní dohody, bombardovat, mučit, koncentrovat v táborech, případně vypařit, koho se jim v jejich šílenosti zrovna zlíbí.

V podstatě je úplně jedno, do jaké míry je toto přetvoření občana v politickou ovci naprogramované a do jaké míry jde o obecnou nezvdělanost. Výsledek je tady a působí ve prospěch moci.