Charita je něco zcela jiného. Zde nemám na mysli případy, kdy kolegovi shoří dům a tak se něco vybere, aby to alespoň měl za co zapít. V Severní Americe to je vskutku odporný výdělečný podnik. Je to o to horší, že se to čím dál víc děje v rámci "odluky chudoby od státu", jak se to dá nazvat.

Tady teď zrovna skončila kampaň zvaná United Way. Vlastně jde o organizaci stejného jména s mnoha pobočkami po Kanadě, která žebrá (vydyndává spíše) peníze na tak zvané dobročinné účely. Ačkoli na místní úrovni to dělají dobrovolníci, exekutiva je dobře placená. Já jsem na tohle přestal přispívat, když jsem zjistil, že například bývalá sociálně demokratická ministryně zdravotnictví v Ontariu se stala po odchodu z politiky presidentkou pobočky v Torontu s platem kolem 130 tisíc dolarů ročně (to je pro srovnání skoro třikrát tolik, co se vybere v našem podniku od 1800 zaměstnanců). Ottawská pobočka vybrala loni kolem 20 miliónů a z toho šlo přes deset procent na režii. Kolik z těch 80 procent se pak skutečně dostalo potřebným, ví jen Bůh. Tohle je ovšem ještě vcelku seriózní business. Existuje spousta různých příživníků, kteří obchodují s hladem v Africe.

Taky zde existují organizace, které se přiživují na aktivitě zvané "fund raising". To je zvláštní forma žebrání, jejímž cílem je získat prostředky na cokoli - kanoistický výlet, hokejové vybavení, hasičské auto pro místní dobrovolníky atd. Tato aktivita obsahuje prvek psychologického nátlaku spočívající v tom, že nedáte dolar jen tak, ale dva a za to dostanete odměnu - třeba tabulku čokolády - abyste ze své dobročinnosti taky něco měl. Tyhle čokolády, které byste si jinak nekoupil ani náhodou, balí do příslušných obalů specializovaná firma, která tím ze dvou darovaných dolarů dostane zpátky odhadem 50 centů. Trochu to připomíná Šimkovo a Grossmannovo "nechci slevu zadarmo".