Největší chybou americké vlády v Iráku je její neschopnost porozumět iráckým občanům a mezi nimi především ženám, píše autorka. Irácké ženy totiž nejsou a nikdy nebyly mlčenlivé, bezmocné oběti muži ovládané společnosti, které čekají na "osvobození", stejně jako Iráčané obecně nejsou pasivními obětmi, kteří vítají okupaci své země.

Irácké ženy se velmi aktivně podílely na veřejném životě už za osmanské říše. V roce 1899 byly založeny první školy pro dívky a první ženská organizace vznikla v Iráku v roce 1924. Roku 1937 vycházely v Bagdádu čtyři časopisy pro ženy.

Ženy se aktivně podílely na revoluci z roku 1920 proti britské okupaci a v této revoluci i bojovaly. V padesátých letech založily politické strany své ženské organizace. Po revoluci v roce 1958, v důsledku níž přestala existovat Brity vnucená monarchie, dosáhly ženské organizace během dvou let toho, co jim britská okupace země nedala po dobu celých třiceti let - totiž rovnosti před právem.

Organizace UNICEF konstatovala v roce 1993: "Málokde v arabském světě mají ženy tolik moci jako v Iráku... muži i ženy tam musejí dostávat rovný plat za tutéž práci." Od roku 1974 bylo v Iráku vzdělání na všech úrovních zadarmo a roku 1979 bylo povinné pro všechny chlapce i dívky do věku 12 let. Začátkem devadesátých let měl Irák snad nejvyšší gramotnost v celém arabském světě. Ve vlivných funkcích byla celá řada žen. Tragedií ovšem je, že za Saddámova režimu ženy zastávaly sice vysoké funkce, ale neprotestovaly proti útlaku, jehož se v té době stávaly jiné irácké ženy.

Totéž se nyní děje v "novém demokratickém Iráku", pokračuje autorka. Za nynějšího režimu Ajada Alávího mají "mezinárodní jednotky" právní imunitu a nezodpovídají se ze zločinů, spáchaných proti Iráčanům. Propast mezi ženami v Alávího vládě a většinou iráckých žen se prohlubuje každým dnem.

Absence bezpečnosti a strach z únosů způsobily, že jsou irácké ženy nyní vězni ve svých vlastních domovech. Jsou svědky toho, jak jejich zemi plení firmy Halliburton, Bechtel, americké nevládní organizace, misionáři, žoldnéři a místní podnikatelé, zatímco ony samy nemají přístup k čisté vodě a k elektřině. V zemi ropy musejí stát pět hodin denně frontu na petrolej či benzín. Akutní podvýživa se u iráckých dětí zdvojnásobila. Sedmdesátiprocentní nezaměstnanost prohlubuje chudobu, prostituci, pochybně prováděné potraty a zabíjení žen ve věci cti. Prozatímní irácká vláda je ochromena protekcí. Al-Naqib, ministra vnitra, přiznal, že na ministerstvo přijal 49 svých příbuzných, ale jen proto, že mají vysokou kvalifikaci.

Zabíjení v Iráku se nevyhnulo ženám. "Feministky" v Alávího vládě však mlčí.

Tony Blair při své nynější náhlé návštěvě Bagdádu přiznal, že násilí bude v Iráku pokračovat i po volbách z 30. ledna, ale volby budou podle něho "jasným důkazem demokratické vůle". Neví Tony Blair, že slovo "demokracie" dnes používají irácké ženy k tomu, aby postrašily své zlobivé děti? Volají: "Ticho, anebo zavolám demokracii!"

Kompletní článek v angličtině ZDE