Ano, děti se mohou dívat na pitomé televizní novely, hloupé filmy tu- i cizozemské provenience, na nebezpečně oblbující a lživé reklamy. Dokáže-li jim ale učitel adekvátním způsobem přiblížit i tvorbu kvalitní a vysvětlit jim, v čem se liší od škváru (lhostejno, zda jde o knihu, film či hudbu), pak je tu přinejmenším naděje, že si budou umět vybrat a budou umět posoudit, co stojí za čas strávený před obrazovkou, v kině a nad knihou a co už ne. Je to proces zdlouhavý, není stoprocentně účinný, ale jde to. Studenti čtou knihy, které jsem jim doporučil -- samozřejmě ne všichni děti a ne všechny, ale čtou je. Studenti se naučili chodit do kina například na filmy ze Zlatého fondu a i když se jim některé nelíbí, jdou každý čtvrtek znovu a nejen proto, že je projekce zdarma. Ze začátku jich bylo jako šafránu, ale zvykli si a chodí.

Jako daleko větší problém (alespoň na gymnáziu) vidím skutečnost, že i když studenti něco přečtou, nedokáží se k tomu vyjádřit. A tady myslím je chyba především v učiteli, který by je měl naučit, jak se s textem pracuje, jak se nad textem zamyslet, jak formulovat názor a správně argumentovat. Chce to nebát se opustit tisíckrát zmiňované biflování a omílání známých faktů, chce to vydat se proti kvantifikujícímu proudu osnov. Chce to nebát se diskutovat a hlavně poslouchat jejich názory. Chce to změnit systém maturit a přijímacích pohovorů na VŠ. Ale především to chce moře trpělivosti.

Musí to ale dělat všichni učitelé, protože i sebelepšímu češtináři se to bez pomoci ostatních kolegů nepodaří. Pokud to nezkusíme, pak se zpoza štítu, kterým nám přečasto jsou negativní přístup části společnosti k našemu povolání a malé platy (jakkoli s obojím nelze než souhlasit), budeme na počítače, diskotéky a televizi jen vymlouvat.

Milan Štěpita

Gymnázium Uherské Hradiště