Nemění se scénář, ale obsazení. Na schůzce v polovině října jsou už známa jména prvních osobností, která potvrdila napevno účast: Marek Benda, Jaroslav Čejka, Rudolf Hegenbart (pokud zdraví dá), Michal Horáček, Jiří Jaskmanický, Zdeněk Jičínský, Valtr Komárek, Oskar Krejčí, Emanuel Mandler, Martin Mejstřík, Vojtěch Mencl, Miroslav Pavel, Petr Pithart, Richard Sacher, Karel Srp a Miroslav Štěpán. Deadline na potvrzení byl 13. října, výsledek se mi zdál velmi dobrý. Na schůzku s předsedou Senátu Pithartem, který si podle očitých svědků konferenci velmi oblíbil - a začal jí dokonce vydávat jinde za svou vlastní historickou vitrínu -, se už čekalo víceméně jako na formalitu. Nebyla to formalita.

Špatná otázka ve špatnou chvíli

"Není tu málo disidentů?" otázal se druhý muž ve státě. Ta otázka zůstala viset uprostřed kanceláře předsedy Senátu ve vzduchu jako pingpongový míček. Zděšení! Já bloud se tu snažím o to, abych sehnal co nejvíc Indiánů, bez kterých by to nebylo ono, protože setkání disidentů už bylo tolik, že by se s nimi dalo dláždit, a předseda velevážené instituce, která celou akci zaštiťuje, se prosím významně podiví na malým počtem "svých kamarádů". Byl to od něho první trik? Nebo se jenom tak náhodou, takřečeně en passsant, zeptal? Do celé akce to vneslo vysokou hladinu nervozity, která odstartovala kolaps konference.

Přesto jsem si říkal, že je to vlastně dobrá otázka, a snažil se ten pingpongáč odpálit zpátky: Nebude už tak těžké dostat na konferenci disidenty! Ti nebudou muset řešit, zda nad nimi někdo nebude vynášet soud dějin či je snad nějak mediálně lynčovat. Stále se přece cítí jako vítězové! Začal jsem tedy urychleně vytvářet kompletní databázi lidí, kteří by již nebyli ryzí VIP (dle mínění našich vědeckých badatelů). Každý z nich svou vlastní měrou přispěl k tomu, že se bývalý režim sesunul jako domeček z karet, nebo ne? je to vlastně dobrá nahrávka. Otázka nade mnou ale začala visela jako Damoklův meč: Proč to ten Pithart vlastně řekl?

Zde se budou jistě interpretace různit, faktem ovšem zůstává, že šuškanda, která začala zvolna obcházet kuloáry Senátu přinesla své ovoce v podobě polootrávených hroznů. Začali pracovat i ti, kteří přece "s komunisty nemluví", ačkoliv jich máme plný parlament, že? Je smutné slyšet, že jeden bývalý studentský vůdce volá jinému bývalému disidentovi, aby si mu postěžoval na to, že se senátor Martin Mejstřík "musel zbláznit", když zve "komouše do senátu". Historici poprvé vážně pobledli a na tvářích se jim objevila viditelná úzkost. Otázka, která měla možná svého druhu i upřímnou míru zvědavosti se v ústech předsedy Pitharta proměnila v krátkém čase z pingpongového míčku v otrávený šíp. Bylo to zkrátka špatná otázka ve špatnou chvíli. Nebo chcete-li, byl to šíp, co zasáhl cíl. Nebude první, přijdou ještě další. A budu bohužel tentokrát u toho.

V bahnu tůmovštiny

Musím poznamenat, že již dříve vznášeli vědečtí pracovníci námitku, že Senát není dobré prostředí k uspořádání "historické konference". Ano, říkali to ještě předtím, než jim slečna Homolová potvrdila, že peníze budou, a že by stálo za to, i podle jejího mínění, konferenci uspořádat právě tam.

"Uspořádali jsme v Senátu hodně konferencí," říkala slečna Homolová klidným hlasem, když se přišla otázka místa konání konference na přetřes. Myslel jsem si bláhově, že jediným důvodem pro Ústav bylo finanční zajištění, které garancí Nadace Konrada Adenauera odpadá. Neodpadl. Podcenil jsem zcela fakt, že naturel historiků je nebýt příliš středem pozornosti, bádat v archivech a odlehlých pracovištích (třeba ve vyhlášeném archivu Chodovec na Jižním městě v Archivní ulici), a udržet si svou profesní pověst. Záleží na tom jistě řediteli Tůmovi, usiluje o ní historik Vaněk, není ani cizí mladším historikům, kteří zatím nedosáhnou na jablka v koruně pomyslné moci vědecké obce.

A když už jsme u té obce, panuje v ní, stejně jako v jiném prostředí, rivalita. A také závist. Tak jako si komunisté kdysi přisvojili termín "pekařovština" podle slavného českého historika Josefa Pekaře, říká se o pracovišti Ústavu pro soudobé dějiny, že je dnes nasáklé "tůmovštinou".

Nejlépe by o tom mohli mluvit sami historici, ale nikdo by Vám to nepodepsal: Co kdyby třeba nedostal příště grant na zkoumání nějaké významné kapitoly českých soudobých dějin? A tak se někteří z nich brodí, řečeno silně nadneseně, bahnem této "tůmovštiny", aby se jednoho dne dopinožili k místu, kde se budou moci od bahna alespoň otřepat.

Proč ale vlastně nepřišel Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky se stejným nápadem na uspořádání konference? Proč musí chodit kováříček za kovářem, aby bouchnul kladivem? Vždyť přeci kovář by jaksi z popisu své činnosti měl čas od času do kovadliny bouchnout! Máme přece 15 let od pádu komunistického režimu a pracovníci ústavu pro "soudobé dějiny" (už z ohledem na definici toho pojmu) místo aktivního přístupu volí ústup z pozic. Bojí se snad sami vlastního díla? Ne, to není možné! Čím více ale o tom dnes, s odstupem týdnů, tím více se k této domněnce kloním. Co kdyby někdo zjistil, že jejich výsledky nejsou až tak výjimečné, jak se to jeví v překladových článcích pro americké historické časopisy?

Datum konference se blíží, ředitel Oldřich Tůma je v zahraničí, historik Vaněk nekomunikuje vůbec (neodpovídá na smesky, nebere telefon): rozesíláme tedy s Klárou druhou vlnu pozvánek, která dává akcent na disidenty, které hledám zoufale na www.justice.cz nebo ve Zlatých stránkách, protože - jak praví známé přísloví - "co si neuděláš sám, nikdo za tebe neudělá".

Toto rozhodnutí, které úzkostlivě dbá na jmenné rejstříky knih, které čeští historici vyprodukovali za uplynulá léta, dosahuje záhy čísla 1000. První otrávený šíp přiletěl od předsedy Senátu, létají navíc ale i oštěpy: první velmi zákeřný přiletěl z řad senátních úředníků.

Senátní sklapovací past

Je téměř konec října a stálá komise pro práci Kanceláře Senátu si přeje dodat "jmenné seznamy účastníků". Rozesílám s Klárou poslední dopisy, které zvou na konferenci, která byla nahlášena v kalendáři již za pouhých 25 dní, a dávám dohromady excelový jmenný seznam, čítající teď na 150 jmen. Poprvé se dozvídám, že nestačí záštita předsedy Senátu, ale že ji musí schválit komise, která ke konferenci přistupuje "politicky": z celkového počtu 11 senátorů 2 již nepodepsali (komunista a ódeesák), jeden ódeesák to podmiňuje nějakými garancemi. Mnozí, kteří by mohli již nyní rozhodnout, nejsou na zasedání přítomni. Začala válka! Scházejí se politické kluby, kde se o konferenci mluví se zdviženým prstem a pozvednutým obočím. Senátní sklapovací past.

V druhém říjnovém týdnu získávám mediální partnery: Českou tiskovou kancelář, Českou televizi a poprvé mluvím i s Hospodářskými novinami. V atmosféře stupňující se hysterie svolává předseda Senátu schůzku, která se mi dlouho zapíše do paměti. Rozhodne se na ní o zrušení konference, která měla tu odvážnou ambici pozvat k diskusi osobnosti, jimž ve velké části bohužel odvaha chybí. Chybí ale hlavně těm, kteří konferenci měli zaštítit a garantovat. Upřímně řečeno, komunistům se nedivím, nad chováním některých senátorů mi vyloženě zůstává rozum stát. Patrně to má český národ ve své povaze: zlomený charakter.

Dne 27. října 2004 ve 14 hodin konference zemřela. Budiž jí země lehká!

Pithartův indiánský tanec

Průběh toho setkání v předsálí předsedy Senátu Parlamentu České republiky je tragikomický. Nebo tragi-groteskní? Směs komiky a zděšení, které jsem v tu chvíli prožíval tváří v tvář druhému muži ve státu, mi zůstává jako Ponrepův kinematograf stále před očima. "Pan předseda není informován, že máte být pozván," špitá mi na chodbě úlisně Pithartův poradce Jaroslav Veis. "Nebyl?" ptám se udiveně. "Byl jsem pozván senátorem Mejstříkem, jde přece o tu konferenci," říkám. Myslím, že poradce Veis nepochopil, že za všemi těmi řečmi je zapotřebí mít ještě někoho, kdo jenom nežvaní. Jak zní ta oblíbená senátní věta? "Hlavně důstojně!" Z celé té "důstojné atmosféry", která vládne v Senátu by se jeden opravdu... Proč všichni mluví o důstojnosti, když jim samým chybí úroveň?

Číšník chvíli hledá pár minut po 13. hodině váhavě stoličku, na kterou by mne usadil. Hlavní téma je chvíli to, zda si dáme čaj, nebo kávu. Dávám si vodu. "Martine, vy prý nemáte podporu svého klubu!" zahajuje předseda Pithart a vyčítavě se podívá přes stůl. Předseda má zarudlý obličej, je jenom v košili, a mně hlavou blýskne kacířská myšlenka, že takto se nějak musel prát již dříve.

Jen byla jiná doba. Martin očividně znejistí, zalapá po dechu. "Pane předsedo, já podporu klubu nepotřebuji," říká rozvážně po té, co tuto větu zabalil do medu pokory a úcty. Senátor Mejstřík má pravdu: konferenci pořádá on, kvůli tomu také stojí hodina pronájmu 1500 korun, kdyby ji pořádal klub, bylo by to grátis.

Je to Martinovo riziko, hodně mu na konferenci záleží, a z Pithartova ohnivého kotle výčitek se snaží jako mravenec pomalu vyšplhat. Předseda ale dělá další rozehrávku a jeho otázka šlehne jako bič "Prý jste již bez našeho vědomí rozeslali pozvánky!"

Tentokrát se významně podívá na všechny, propíchne mne pohledem a sleduje, jak tato věta zvolací nahodila bělobu do tváře všem třem historikům: ředitel Tůma se na mne pohoršeně podívá, Mirek Vaněk má v očích děs a nejmladší Jiří Suk se tváří, že mu uletěly včely.

Vím, že v některých chvílích člověku nezbývá, než hrát roli čertíka z krabičky. Snažím se vzít slovo, které tu Pithart rozděluje jako karty při hazardní hře, a vysvětluji, že to celé mělo za cíl splnit jeho přání a připravit širší okruh hostů, aby se na sebe nedívalo jenom pár mediálních hvězd. Šlo také o ty jeho disidenty, že?

"Zničil jste tím konferenci," pálí z děla Pithart a jeho rudý obličej vypadá jako argentinský pomeranč. Ještě že tu není Klára, ta by snad omdlela. Tíha rozesílání pozvánek ležela na ní, a ona se chudinka snažila, aby se jich rozeslalo co nejvíce ve smrtelném objetí času.

Pohledy zbabělých vědeckých pracovníků se upřou výhrůžně na mne. Mirek snad dokonce kroutí "nevěřícně" hlavou. Na stůl je vynášena karta Zifčák. "Jenom přes moji mrtvolu," měl prý říct předseda Pithart na předchozí schůzce na adresu pozvaného hosta-agenta StB, který měl podle listopadové legendy dovést průvod ze 17. listopadu na Národní třídu.

Martin z jeho jména "takticky" již minule vycouval. Ano, je to divná hra, divní herci a divné kulisy. Od Ludvíka Zifčáka, předsedy Komunistické strany Československa, jež se otevřeně hlásí k ideologii marxismu-leninismu, jsme přitom obdrželi jeden z nejelegantnějších dopisů. Divná hra. Divná doba.

Poradce předsedy Senátu Veis si píše do svého bonznotýsku varianty ústupu. Má čtyři: jediným jejich cílem je samozřejmě zabránit, aby se konference, která je připravena na klíč, vůbec nekonala. Bývalý šéfredaktor polistopadových Lidových novin vypadá jako podavač míčků, které jeho šéf pálí ostošest. Vůbec mne to nebaví a říkám tomu člověku, že není třeba hledat zástupné důvody, ale prostě se ke konferenci postavit přímo a z jeho stranu jenom "dodržet slovo". Jeho argentinský pomeranč vypadá, že bude explodovat! Evidentně mne ignoruje, a když chci říct něco dalšího, odtuší arogantně mezi, že "už jsem mluvil". Toto je předseda Senátu Parlamentu České republiky? Toto je člověk, který mohl být prezident?

Ne, to už nejsou ani míčky, ani šípy, ba ani oštěpy, co létají v předsálí kanceláře předsedy, toto je divoký indiánský tanec, který tu Petr Pithart řídí za asistence dalších Indiánů, kteří skáčou, jak on píská. Martin se občas zatváří, že vidí na horizontu vycházet kouř. Ne, to se jenom kouří z předsedy Pitharta, který již dávno překonal bod varu. Proč neřekne naplno, že se bojí stínu prezidenta Václava Klause, který bude mít projev na výročí v dolní komoře rovnou v přímém přenosu? Martin slibuje, že vše napraví: získá podporu svého Klubu pro otevřenou demokracii (o které její předseda Edvard Outrata s oblibou říká, že je to "demokracie řízená"), Zifčák nebude (nevím, jak mu v tom chce v demokratickém státě zabránit, ale budiž!) a hluboce se omlouvá za to, že jsme s Klárou "trochu nešťastně" rozeslali pozvánky. "Bylo to bez mého souhlasu," kývá Pithart.

Přicházím poslední hřebík do rakve konference. Předseda senátu se obrací na historika Miroslava Vaňka, zda je připraven konferenci garantovat. "Ježíšmarjá, Mirku, nekolabuj!" modlím se v duchu. "Pane předseda, za této situace a vzhledem k tomu, že účast nepotvrdili důležití hosté, nemohu konferenci garantovat!" říká tento mladý muž, který by měl být možná jednoho dne ředitelem Ústavu pro soudobé dějiny po skončení Tůmova období.

Poslal jsem mu po jeho prezentaci v Akademii věd ČR, o níž psala Mladá fronta Dnes, že je to super! Novinář Jan Gazdík psal, jak Mirek vyzkoumal, že Miloš Jakeš zabránil jedné pozdní noci zdivočelým milicionářům napadnout studenty. Byla to zábavná story, kde byly další citace, a Jakeš v pyžamu. Mirek se skoro zhroutil. Teď ho tu vidím couvat jako raka, tvář má bez ruměnce, a oči prázdné velkou lží. Smutný pohled.

Trvalo to celé jednu hodinu. Konference umřela na "neodvahu", jak řekl posléze senátor Mejstřík na tiskové konferenci několik dní poté. Neřekl zbabělost, ale zbabělost to byla. Strach a zbabělost zvítězila nad odvahou a velkorysostí! Ano, je to ryze můj subjektivní pohled. Je to moje vyprávění o konferenci, která se nekonala, i když mohla. Všem, s nimiž jsem se v průběhu její půlroční přípravy setkal, děkuji.

Děkuji zvláště těm, kteří odvahu měli: děkuji Rudolfu Hegenbartovi, Karlu Srpovi, Miroslavu Štěpánovi, Jaroslavu Čejkovi, Jiřímu Dienstbierovi, Marku Bendovi, Petru Uhlovi, Ludvíku Zifčákovi, Evě Janouškové-Štrougalové, Františku Zichovi, Oskaru Krejčímu, Miroslavu Pavlovi, Kateřině Adamcové, Zdeňku Šámalovi, Veronice Sedláčkové, Alici Blažkové, Jaroslavu Šabatovi, Zdeňku Veselému, Alexandru Vondrovi, Tomáši Ctiborovi, Josefu Baxovi, Richardu Sachrovi, Daně Němcové, Petru Janyškovi, Dagmar Burešové, Haně Marvanové... všem, kterým se myšlenka líbila, a kteří pro to něco udělali. :-)

Speciální mé poděkování patří asistentce Kláře Rulíkové, která si prožila své peklo. Bez senátora Martina Mejstříka by se akce nikdy nerozjela, děkuji. Bez Ireny Homolové z Konrad-Adenauer Stiftung by nedostala skutečné zázemí. Mé poděkování míří i do kavárny Ledeburské zahrady, kteří se k nám vždy chovali velmi ochotně a ohleduplně.:-)

Post scriptum

Naštěstí to nebude jediná konference k tomuto slavnému výročí. Také Monika Pajerová měla ten vzácný nápad uspořádat konferenci k výročí. Mělo se to jmenovat "15 let poté... aneb Co jsme nestihli" (ach, kolik toho ještě Monika nestihla...), ovšem na rozdíl od té "historické konference" splňuje bohužel dokonale předpoklady sebeklamu. Takovou konferenci bych nikdy nechtěl připravovat, ani se na ní podílet.

Nynější studenti, kterým bude dáno si na pražském Albertově prožít v tuto chvíli, kdy dopisuji tyto řádky, své vlastní dějiny "17. listopadu 1989" po 15 letech, chtějí probudit společnost z letargie. Doufám, že je to je nyní alespoň hezký mejdan. Ty ke studentskému životu patří... K životu demokratické společnosti, která chce najít své místo v Evropě, by měla patřit i odvaha dokázat se jednoho dne opravdu podívat sám sobě do tváře. Zatím je asi příliš brzo. Ano, dnes by to možná byl pohled do očí medúzy.

P.S. V předvečer 17. listopadu uspořádal předseda Senátu Parlamentu České republiky Petr Pithart přátelský večírek. Bylo tam prý hodně lidí, jídla, ale zvláště pití. Škoda, že většina hostů dosud netuší, že po posledním kole senátních voleb to byl patrně poslední Pithartův mejdan ve funkci...

Konec.

Předchozí díly najdete ZDE ZDE