Není nutno hovořit ani o nesourodosti ekonomické, o tom nyní slyšíme dost. V současné době se Ukrajina musí velmi, velmi opatrně posunovat, a to směrem k sobě navzájem než od sebe. Dvě části, dva geopolitické zájmy a dva kandidáti na nejvyšší post. Rozdělení se nedá vyloučit, cesta k němu může být velmi snadná. Stačí jen více zdůrazňovat rozdíly a ty, které jsem uvedl já sám, nejsou zdaleka všechny. Pro rozdělení by se jich našlo jistě dost.

S výše uvedenými skutečnostmi, které by mohly být objektivními důvody pro komplikace, ale dokonce i pro rozdělení, bude nutno se v každém případě vypořádat. Zájem mezinárodního společenství by se měl proto soustředit na jistou formu kompromisu k udržení celistvosti země. Z toho je třeba vycházet při hodnocení alternativ a dopadů dalšího vývoje. Situace v jednotlivých zemích po případném rozdělení neskýtá pro Evropu jednoduchou perspektivu.

Média zjednodušila a usnadnila pohled. "Západní část bojuje o demokratizaci a východní o přimknutí se k Rusku". Česká média mají dokonce jediné přirovnání - na Ukrajině probíhá "oranžová" revoluce - jako u nás před patnácti lety.

A je vymalováno. To, že představitel dnešní opozice byl nedávno ministerským předsedou a demokracii mohl zavádět, kromě jeho dalších exekutivních příležitostí, nám raději nějak uniká.

Jestliže akcentujeme na jedné straně demokracii, tak dá rozum, že na druhé straně je něco velmi nepatřičného. A jsme kupodivu zpátky v naší, mediálně binární předrevoluční době v protiruské jakešovské rétorice, kdy komunistická moc se u nás snažila držet zuby nehty a své nebezpečí viděla především v Sovětském svaze a tehdejší otevřenosti - perestrojce. Nové psy starým kouskům naučit nelze stejně, jako staré psy kouskům novým. Mediální cirkus ale musí pokračovat.

Zjednodušující funkce nenávisti založené na primitivismu má opravdu dlouhou životnost. Lidové noviny v článku z 30.11. 2004 přinesly pěkně po německu titulek "Rusko kdykoli podá pomocnou hlaveň". Tyto nenávistné tendence po 11. 9. 2001 již nemají původní váhu. Nikdo nechce platit stejnou cenu za stejnou chybu dvakrát tím, že si opět připustí k tělu falešné rádce.

Je třeba konečně odmítnout dělení Východ - Západ, stejně jako dělení Demokracie - Rusko, jak je prezentováno u nás. V západoevropských mediích již ne tak docela. Ale podívejme se s rozvahou, kde je skutečný problém.

Vše, na co jsem upozornil doposud, je krajním zjednodušením. Pokud zůstane Ukrajina jednotná - a o to by se měla snažit, bude její cesta k demokracii složitá, tak jako v kterékoliv jiné zemi, která je v obdobných společensko politických podmínkách. Demokracii nevyhrávají volby, ty jsou jenom jednou z jejích forem. Překvapuje mne proto, že tuto skutečnost si česká média neuvědomují.

Dvě Ukrajiny, jak se naznačuje jejich možné formování, je řešením nejenom komplikovaným, ale do jisté míry nepředvídatelným. Tím pro vývoj Evropy dosti nebezpečným. Jihovýchodní část země by nás kupodivu nemusela tolik vzrušovat. Je ekonomicky silná a její přátelský či dokonce integrační vztah k Rusku nemůže být problémem. To by předně muselo být problémem samotné Rusko.

K uklidnění stačí přečíst si smlouvu NATO-Rusko. Bohužel ani středisko NATO v Praze ji v češtině nemá k dispozici (obávám se, že účelově). Hlavně by bylo dobré v této souvislosti upozornit na konkrétní kroky spolupráce v posledním období v rámci světa dvou velmocí. Obě strany vědí, že jiná cesta v současném bezpečnostním prostředí ani není možná.

Jihovýchodní část Ukrajiny má jistě problémy, které vycházejí z vnitřních poměrů, a není nutno pochybovat o sice složitém, ale zákonitém směřování k demokracii a k celoevropské spolupráci.

Západní Ukrajina (ta "dobrá a demokratická") bude mít těch problémů asi víc. Skutečný přechod k demokracii není věcí přání nebo mediálního zpracování, ale předně vyústěním vnitropolitických podmínek, jaké jsou či budou. Politický systém byl a zůstane v podstatě stejný. Celá země je v transformačním procesu. Vyvíjet se bude opět jenom pozvolna a za složitých okolností. Tak žádné velké naděje. Ekonomika bude slabší, dosti ochromena.

Myslím ale, že tu existuje jeden velký faktor, o kterém jako bychom ani nechtěli vědět, i když různá západní média v poslední době na něj otevřeně upozorňují. Obroda nacionalismu. Ta je spíše patrná v západní části, než na východě země. Stále více je vidět mezi oranžovými prapory i vlajky Národní osvobozenecké armády, té, která bojovala v II. světové válce. O tom něco vědí nejen Rusové, ale i Poláci a nakonec i my. Někteří z nás ještě živí jsme byli svědky přechodu banderovců v roce 1947 přes slovenské území. Pokud by tato ukrajinsky nacionalistická tendence dostala svůj hlas, pak by to nebyl problém Ruska, a ani nemyslím, že by měla převážně protiruské směřování. To je pevně zakotvené nejen v evropském, ale i světovém systému a má svou vlastní váhu. Bylo by proto dobré znát další případné "bojové" zadání těchto nacionalistických tendencí. Obávám se, že intenzivní aktivity polského prezidenta Kwašniewského v Kyjevě nejsou bez souvislosti.

Z hlediska sílících nacionalistických vášní je vývoj na Ukrajině věcí nejenom Ukrajiny, ale samotné východoevropské stability. Doufejme, že přestože je tento pohled mediálně opomíjen, je to jen ona známá nekvalifikovanost a neodpovědnost médií a reprezentativní a exekutivní místa pracují a přijímají svá stanoviska na základě skutečných analýz stavu země a jejího možného vývoje. Je to nutnost. Vývoj i jeho možné dopady na situaci v celoevropském prostoru jsou příliš vážné.