29. 12. 2004
O tajné lásce Karla ČapkaLetošní vánoce byly krátké a deštivé, takže byla spousta času na knihy, přehrabování se v rodinných dokumentech a starých tiskovinách. Narazil jsem při tom na časopis Přítomnost, konkrétně na jeho první ročník z roku 1924. Letos tedy uplynulo 80 let od vzniku demokraticky smýšlejícího českého čtvrtletníku Přítomnost, který se věnoval analýze aktuálních politických, sociálních, ekonomických a kulturních témat. U jeho zrodu stál prezident T. G. Masaryk a šéfredaktorem byl výjimečný zjev na české novinářské scéně Ferdinand Peroutka. |
Před 80 lety, roku 1924 vyzval Karel Čapek a Fráňa Šrámek řadu spisovatelů, aby se rozepsali k tématu "Proč nejsem komunista" a v prosinci téhož roku vyšel v Přítomnosti článek Karla Čapka "Proč nejsem komunistou" ( na přesném datu se historici neshodnou; někteří udávají 4. 12. druzí 24. 12. 1924, tedy skoro přesně před osmdesáti lety). Naleznete jej na internetové adrese http://capek.misto.cz/komunista.html. Dovoluji si tento článek připomenout nejen pro jeho výročí, ale i pro jeho aktuálnost a myšlenky, jež jsou nadčasové a platí dodnes. Dovolím si pár osobních poznámek ke Karlu Čapkovi a je docela možné, že nyní rozhněvám čapkology a budu jimi opravován. Karel Čapek měl velkou životní lásku slečnu Věru Hrůzovou (1901-1979). V českých literárních kruzích se o tom dlouho nemluvilo; až teprve ve druhé polovině 20. století vyšly Čapkovy Dopisy ze zásuvky Věře Hrůzové. Slečna Věra Hrůzová se v roce 1923 provdala za Josefa Skoupila, těžaře. Tento muž v roce 1924 koupil Mikšův mlýn ve Skalici nad Svitavou, kam také svoji choť Věru přivedl. Proto je většina dopisů Karla Čapka Věře Hrůzové-Skoupilové adresována do Skalice. A tady navazuje moje vzpomínka na Karla Čapka, která mi vytanula v mysli právě při listování rodinnými dokumenty. Můj pradědeček Václav Čermák byl mlynářem, tzv. panem otcem, a byl zaměstnán panem Josefem Skoupilem právě ve Skalici nad Svitavou od roku 1924. Svoji dceru (moji babičku) ve 14 letech provdal za tehdy dobře společensky zajištěného přednostu stanice pana Müllera, muže staršího o 40 let. Babička měla 3 děti, po krátké době se s manželem rozešla a pozdější život si již řídila sama. Dá se říci, že své mládí prožila velmi plně a bohatě. Sjezdila půl Evropy. Někteří říkají, že s důstojníky, jiní tvrdí, že s přáteli. Mělo to několik důsledků -- moje maminka Miroslava Müllerová se narodila v Pule, v tehdejším největším válečném přístavu Rakouska-Uherska, v roce 1918. Když se život mé babičky zklidnil a z stal se z ní literát a katolický mystik, přestěhovala se i se svými dětmi ke svému tatínkovi, mému pradědečkovi, Václavu Čermákovi do Skalice, kde její život zvolnil tempo. Moje maminka zde prožila léta 1929-1940; žila s rodinou Skoupilových a vyrůstala s jejich dvěma dcerami Magdou a Hanou (nejmladší dcera Petra se narodila až roku 1944). Rodina Skoupilova pravidelně ve Skalici pořádala večírky, na které zajížděla literární společnost, mezi nimi i Karel Čapek, Arne Novák a jiní. Zde se tedy maminka několikrát setkala s Karlem Čapkem, který se mladé studentce navždy vryl do paměti, když jí napsal osobní věnování do svého dramatu Matka. Dostala od něj i dva porcelánové hrníčky s podšálky -- zlatý a zelený - říkáme jim čapkovské hrníčky. Další rodinnou vzpomínkou na tuto dobu jsou dopisy a věnování v maminčině deníčku od Hany, Magdy i paní Věry Hrůzové-Skoupilové. Díky této čapkovské tradici jsem již jako student měl přečtena všechna Čapkova díla. Na závěr chci k odkazu na článek "Proč nejsem komunistou" přidat pár myšlenek, které se mi v paměti zafixovaly:
"... Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí, ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout, a nikoliv zachraňovat; jeho velkým heslem je moc, a nikoliv pomoc......"
"....Nemohu býti komunistou, protože jeho morálka není morálka pomoci. Protože káže odstranění společenského řádu a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímž je bída. Protože, chce-li vůbec pomoci chudým, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a pak (snad) na vás dojde. Pohříchu ani tato podmínečná spása není textově zaručena......" "....Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnuli zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo......." ".....Nevinnost, nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou snáze je přístupen této nákaze a v privátním životě s ním nelze vyjít......" |