Že antrax byl amerického původu potvrdila začátkem roku 2002 i Národní laboratoř Sandia, která zjistila, že 1 gram prášku obsahoval 1 bilión zárodečných buněk antraxu, což je vydatnost, které odpovídá jen antrax vyráběný v USA. Vědci ze Sandia potom měli zakázáno výsledky své analýzy zveřejnit až do roku 2008. Nesměli protestovat ani když v den prvního výročí antraxových útoků, půl roku před americkým útokem na Irák, otisknul Washington Post článek, ve kterém znovu tvrdil, že antrax, použitý k útokům, mohl být vyroben v Iráku.

10. a 11. října 2001, 6 dní po zveřejnění první zprávy o nákaze antraxem, FBI, po dotazu z univerzity v Iowě, souhlasila, aby tato univerzita zničila celý archiv amerických výrob antraxu od roku 1928. Zničením tohoto archivu bylo, alespoň na první pohled,  znemožněno zjistit, kdy byl použitý antrax vyroben a do kterých laboratoří v USA byl rozeslán a vyšetřovatelé antraxových útoků tak přišli o nejzákladnější informaci o tom, kde mají hledat pachatele (New York Times, 9.11.2001).

Nicméně protože laboratoře ve Fort Detrick a Sandia zjistily, že antrax použitý k útokům byl vyroben v USA, FBI musela pokračovat ve vyšetřování ve spolupráci s předními americkými vědeckými ústavy. V červnu 2002 vědci z Ústavu genomického výzkumu plně dekódovali DNA několika kmenů použitého antraxu a vytvořili si tak předpoklad k určení konkrétního amerického zdroje antraxu podle mutací, ke kterým v něm došlo. Po dalším roce se jim podařilo najít 4 nejvýznamější mutace použitých bakterií. FBI nasbírala přes 1000 vzorků z různých laboratoří v USA, aby v nich vědci z genomického ústavu mohli hledat shodné mutace. Osm z těchto vzorků mělo ony 4 shodné mutace. Ty odpovídaly mutacím bakterií, ze kterých vyrobil antrax ve Fort Detrick vědec Bruce Ivins, který ho potom i spravoval a vyvíjel očkovací látku proti němu.

Z Fort Detrick byly poslány vzorky do 2 zahraničních a 5 amerických laboratoří. V roce 2004 FBI také zjistila, že vzorek, který FBI předal v roce 2002 Bruce Ivins tyto charakteristické mutace neobsahoval, přestože Bruce Ivins tento kmen antraxu vyprodukoval. Z toho vyplývalo, že se Bruce Ivins zřejmě pokusil FBI oklamat. Bruce Ivins spáchal sebevraždu v roce 2008, zhruba 4 roky po tomto zjištění, dříve než mu FBI, která v té době už agresivně vyslýchala jeho děti a nezakrytě ho sledovala, sdělila obvinění. FBI ho označila za jediného viníka až po jeho smrti. Hlavním důkazem proti němu byl fakt, že vždy ve dnech před útoky, pracoval přes čas ve své laboratoři, což jinak nebylo jeho zvykem. Jeho přesčasy začaly v polovině srpna 2001. Tedy zhruba tři týdny před útoky z 11. září. Ivins pracoval dlouho přes čas od 14. do 16. září a první dopisy byly odeslány 18. září. Další přesčasové hodiny měl od 28.9. do 5.10.2001 a druhé dva dopisy byly odeslány 9. října. Odesílatel antraxových dopisů se ale vyhnul tomu, aby na obálkách a v nich zanechal jakékoli stopy, které by mohly vést k jeho odhalení, včetně DNA, což naznačuje, že k tomu musel mít výcvik.

Takový výcvik Ivins neměl. Navíc mu chyběl motiv. Podle deníku Washington Post uváděla FBI v žalobě jako motiv fakt, že v červnu 2000 nařídila americká vláda firmě BioPort zastavit výrobu očkovací látky proti antraxu, na jejímž vývoji se Ivins podílel. Ivins ale, společně s dalšími dvěma kolegy, přijal nabídku pracovat na vylepšení vakcíny a v roce 2002 problém vyřešili. Ivinsovi tedy nehrozilo, že by přišel o práci. Jeho kolegyně a žákyně, Merryl Nass, napsala po jeho obvinění, že Ivins nebyl z těch, kteří po antraxových útocích vydělali na vládních investicích do vývoje prostředků proti antraxovým útokům.

Nassová také napsala, že Ivins pracoval jenom s tekutým antraxem, který se používal ve Fort Detrick, a že kdyby tam z něj vyráběl prášek, nemohl by to zatajit před svými kolegy, prášek by se mu nikdy nepodařilo z laboratoře úplně vyklidit a FBI by tam, ve spolupráci s vědci, musela nalézt jeho rozptýlené zbytky. FBI se je v laboratoři ve Fort Detrick pokusila nalézt v červenci roku 2004 (nebylo ještě pozdě, protože bakterie antraxu jsou schopny přežít 50 let), ale nenašla je. Později je nenašla ani v Ivinsově domě. Že laboratoř ve Fort Detrick měla jen tekutý antrax a že výrobu prášku by museli zaregistrovat kolegové, opakoval i hlavní biologický inspektor OSN z let 1994-98, který dohlížel i na to, aby Irák nevyráběl antrax, Richard O. Spertzel, který v minulosti také pracoval ve Fort Detrick. Obvinění nevěří ani další Ivinsovi spolupracovníci, včetně jeho bývalého šéfa. Desítky expertů na bioterorismus, zkušených vyšetřovatelů a členů kongresu pochybuje o tom, že útoky provedl Ivins nebo že je provedl sám.

Hlavním důvodem k této nedůvěře je fakt, že antrax použitý v druhé várce dopisů, byl zpracován způsobem, ke kterému Ivins neměl vzdělání a ke kterému nebylo v laboratoři ve Fort Detrick potřebné vybavení. Částečky antraxu nesmí být větší než 5 mikronů, aby se dostaly dost hluboko do plic a mohly tam způsobit smrtelné onemocnění. Zárodečné buňky antraxu ale normálně vytvářejí chuchvalce, které jsou mnohem větší než 5 mikronů. Tyto chuchvalce padají k zemi a přilepí se na ni. Aby antraxový prášek nevytvářel chuchvalce a vznášel se ve vzduchu, odkud by se mohl dostat do plic, musel být zbaven elektrostatického náboje, aby se buňky navzájem nepřitahovaly. Toho je, podle vědců, možné dosáhnout tak, že se jednotlivé buňky antraxu nalepí na jiný materiál, který má izolační vlastnosti. Jedním z takových materiálů je křemen.

5. ledna 2003 uveřejnil anglický deník Sunday Times článek od autora knihy o antraxových útocích, který získal informace ke knize od vědce Petera Jahrlinga, který se podílel na analýze antraxového prášku z dopisu senátoru Daschlemu hned po jeho doručení k analýze do Fort Detrick. Podle článku začal prášek ve Fort Detrick 15. října jako první studovat expert na antrax John Ezzel. Ten zjistil, že prášek se vznáší a usoudil z toho, že se tedy jedná o biologickou zbraň. Velitel armádní laboratoře ve Fort Detrick, plukovník Edward Eitzen, přivolal 16. října ve 4 hodiny ráno na pomoc virologa Petera Jahrlinga, který byl specialistou na neštovice – zřejmě proto, že měl bezpečnostní prověrku ke studiu tajných vojenských patentů. Ten si pozval specialistu na práci s elektronovým mikroskopem, Toma Geisberta. Tom Geisbert zjistil, že kmenové buňky antraxu jsou absolutně čisté a že je na ně nalepeno jakési bláto. Jahrling se podíval do mikroskopu a usoudil, že k buňkám byla přidána nějaká přísada a že tedy byl jejich elektrostatický náboj zřejmě odizolován. Jahrling šel o vysoké kvalitě prášku informovat velitele armádního lékařského výzkumu, Johna Parkera, který se také přišel podívat do mikroskopu a rozhodl se přizvat další mikrobiology, podléhající jeho velení. V květnu 2002 popsalo ve  vědeckém časopise Journal of the American Medical Association 16 vědců antrax z dopisů jako „zbraň“ „s výjimečně vysokou koncentrací a uniformní velikostí částic, nízkým elektrostatickým nábojem, zpracovanou tak, aby nevytvářela chomáče“. Generál Parker tedy zřejmě opravdu povolal ke zkoumání antraxového přášku ve Fort Detrick další mikrobiology.

17. 10. 2001 zjistil Geisbert v mikroskopu, že chuchvalce antraxu se samy rozpadají na jednotlivé buňky a ty se pak vznášejí ve zkumavkách. O týden později požádal americký ministr zdravotnictví generála Parkera, aby mu vysvětlil, jak nebezpečný byl použitý antrax. Generál Parker s sebou vzal Petera Jahrlinga. Když přijeli k ministrovi, čekal tam na ně i ředitel FBI a řada vysokých představitelů CIA. Jahrling jim předložil fotografie použitého antraxu, které pořídil Geisbert pomocí elektronového mikroskopu a fotografie irácké pokusné napodobeniny antraxu. Protože Iráčané používali k tomu, aby buňky zbavili náboje, bentonitu, zatímco Američané křemene, fotografie byly odlišné. Na cestě zpátky je zastavil telefonát, který je zval, aby okamžitě přijeli do Bílého domu. Generál Parker požádal Jahrlinga, aby s sebou do Bílého domu nebral fotografie irácké pokusné napodobeniny antraxu a Jahrling jí hned odložil do auta. Jako vědec tedy ustoupil názoru moci. V Bílém domě na ně čekali ministr spravedlnosti, John Ashcroft, ředitel FBI, Robert Mueller, ministr zdravotnictví, Tommy Thompson a ministr bezpečnosti vlasti, Tom Ridge. John Ashcroft požádal Jahrlinga, aby mu řekl, jestli tak nebezpečný antrax mohl vyrobit Irák. „Atmosféra v sále začala působit jako kdyby se sešla válečná rada, která má rozhodnout, jestli se má nebo nemá zaútočit na Irák“, psaly Sunday Times. Podle vlastního vyprávění se Jahrling lekl, že vyvolá válku a odpověděl vhýbavě. Podle Los Angeles Times z roku 2008 nebyla jeho odpověď zas tak vyhýbavá, aby neumožnila jiným využít jí k obvinění Iráku. V následujícím týdnu psal Washington Post, že buňky v Daschleho dopisu byly zpracovány chemickou přísadou s „použitím technologie tak sofistikované, že skoro určitě pocházel z USA, Iráku nebo bývalého SSSR“. ABC News zveřejnily svou zprávu, že antrax byl vyroben v Iráku, protože obsahoval bentonit, dva dny po tomto setkání.

V dubnu 2002 psal časopis Newsweek, že se dozvěděl od vládních zdrojů, že „tajná nová analýza ukázala, že antrax, nalezený v dopise adresovaném ...Patricku Leahymu byl rozemlet do mikroskopické jemnosti, kterou nedokázali vyrobit američtí experti na biologické zbraně“ a že „byl pokryt chemickou sloučeninou, kterou neznali experti, kteří v tomto oboru pracovali celé roky“. Newsweek psal, že za těchto okolností mohl antrax, použitý k útokům, vyrobit buď výjimečně schopný jedinec nebo „tým vědců s přístupem do sofistikovaných laboratoří“.

V roce 2003 psal časopis Science, že asi před rokem a půl laboratoř, která analyzovala kmenové buňky antraxu z dopisu Daschlemu pro FBI, oznámila, že objevila něco, co se zdálo být chemickým přídavkem, který zlepšoval spojení mezi křemenem a kmenovými buňkami a že američtí zpravodajští důstojníci informovali zahraniční kolegy z oblasti biologické obrany, že tímto přídavkem bylo polymerizované sklo. Washington Post zase psal, že několik vědců se shodlo v názoru, že nejpravděpdobonější způsob, jak vyrobit tak malé částice povlečené látkou, která by je zbavovala elektrického náboje, by bylo použít „jemných částeček skla známých... jako „kouřový křemen“ a smísit je s kmenovými buňkami ve sprejové sušičce“ (sklo se vyrábí z křemenného písku). Podle časopisu Science měli: „V březnu 2002... federální vyšetřovatelé laboratorní výsledky, které ukazovaly, že antrax ze Senátu byl zpracován polymerizovaným sklem“ a tuto informaci dostali i experti na biologické zbraně ze dvou zemí NATO. Výkonný ředitel společnosti vyrábějící sprejové sušičky, které jsou k tomu nutné, řekl novinářům z Washington Postu: „Potřeboval byste chemika, který se vyzná v kouřovém křemenu, vědce z oboru nauky o materiálu a pár mechanických inženýrů, abyste to dokázal“...“a „hodně antraxu na experimenty“. Řekl také, že celá práce by stála milióny dolarů. V říjnu 2002 psal Washington Post, že významný počet vědců a expertů na biologické zbraně tvrdí, že „vyrobit tak sofistikovaný a nakažlivý aerosol by vyžadovalo vědecké znalosti, technickou kompetenci, přístup k drahému vybavení a bezpečnostní znalosti, které pravděpodobně přesahují schopnosti osamělého individua“. Richard O. Spertzel zase řekl, že „mnohé discipliny a technologie, potřebné k výrobě antraxu v tomto případě neexistují ve Fort Detrick“. Richard Spertzel pracoval ve Fort Detrick od roku 1959 do roku 1987.

Bruce Ivins byl bakteriolog specializovaný na očkovací látky a neměl znalosti z oboru aerosolizace materiálů. To o něm řekl i šéf, který ho najímal do Fort Detrick. Bruce Ivins tedy nemohl prášek z dopisu Daschlemu vyrobit sám. Před odesláním druhého, mnohem nebezpečnějšího, aerosolizovaného prášku, ukončil přesčasovou práci ve své laboratoři 4 dny před odesláním dopisů, zatímco u prvního, méně sofistikovaného prášku, ukončil přesčasovou práci dva dny před odesláním dopisů. V  případě dopisů Daschlemu a Leahymu tedy zbývaly, před jeho odesláním, dva dny navíc, které mohly být použity k  dalšímu zpracování antraxu v jiné laboratoři, která měla vybavení na jeho aerosolizaci. V tom případě ale na antraxových útocích pracoval tým vědců a ten by mohla dát dohromady buďto americká vláda nebo některá její agentura, například CIA, která věděla i jak zabránit tomu, aby se na obálkách antraxových dopisů našly stopy DNA odesílatele. Vybavení k aerosolizaci antraxu měla laboratoř Battelle, která jediná pokračovala ve vývoji antraxu pro CIA, potom co armádní laboratoře začaly v roce 1969 respektovat americký podpis mezinárodní dohody o zákazu biologických zbraní. Laboratoř Battelle na svých webových stránkách, podle časopisu Science, psala, že je jednou z mála farmaceutických firem na světě, které vyrábí elektrostaticky nabité aerosoly pro inhalaci a že jejich nový „elektrohydrodynamický aerosol spolehlivě dodává víc než 80% léku do plic v jemném (isokinetickém) oblaku částeček o uniformních rozměrech“. Bylo tedy velmi pravděpodobné, že antrax s vlastnostmi, které popisoval americký tisk v roce 2002, byl vyroben právě v laboratoři společnosti Battelle. V roce 2003 psal časopis Science, že laboratoř Battelle je pravděpodobně jedinou laboratoří na světě, která má takové vybavení. K názoru, že antraxový prášek, použitý v dopisech do kongresu, musel být vyroben v laboratoři Battelle dospěla v roce 2002 i molekulární bioložka a odbornice na biologické zbraně, Barbara Rosenbergová. Její analýza vedla k obvinění vědce Stevena Hatfilla, kterému ale nakonec musela FBI vyplatit odškodnění ve výši 5,5 miliónu dolarů.

Činnost FBI od roku 2006 působí dojmem, že se snažila zabránit tomu, aby musel být autor nebo spoluautor antraxových útoků hledán právě v laboratoři Battelle. V roce 2006 napsal Douglas Beecher, vědec zaměstnaný v FBI, ve vědeckém časopisu Applied and Evironmental Microbiology, že je „široce rozšířeno falešné tvrzení, že zárodečné buňky byly vyrobeny s použtím přísad a komplikovaného zpracování typického pro výrobu zbraně“. Jeho článek napadl nejdřív šéfredaktor časopisu, s tím, že ve vědeckém časopisu by každé tvrzení mělo být doloženo odkazy na vědecká fakta a dokumentací, které by ho dokazovaly a které v Beecherově článku chyběly. Později napsala do stejného časopisu dr. Kay Merishe, šéfka biologického plánování a operací OSN, dopis, ve kterém Beechera žádala, aby zveřejnil vědecká data, která by potvrdila jeho tvrzení. Svou žádost podpořila tím, že v roce 2006, na schůzce v Paříži, věnované nešíření biologických zbraní, vědec, který pracoval na analýze antraxu z dopisů „popsal zárodečné buňky antraxu jako bez povlaku, ale řekl, že obsahovaly přídavek, který ovlivnil jejich elektrický náboj“. Douglas Beecher na tuto žádost neodpověděl. Časopis Chemical&Engineering News k tomuto tématu v prosinci 2006 poznamenal: „Mluvčí FBI odmítala žádosti o rozhovor s ním“ - s Beecherem. Tomu, že FBI v těchto výrocích klamala veřejnost nasvědčuje i tvrzení Richarda O. Spertzela, že, podle jednoho z jeho bývalých inspektorů při zvláštní komisi OSN, sdělila FBI v listopadu 2001 německému ministerstvu zahraničí, že antrax, použitý při útocích byl pokryt polymerizovaným sklem. Podle Spertzela také FBI ve stejné době zveřejnila tiskové prohlášení, podle kterého byly kmenové buňky antraxu v prášku pokryty „výrobkem, který předtím nebyl použit tímto způsobem“.

Chtěla-li FBI dokázat, že prášek nebyl vyroben v laboratoři, pracující pro americkou vládu a vybavené na výrobu antraxové zbraně, musela dokázat vyrobit stejný prášek bez použití technologií, dostupných v takových laboratořích. V  prosinci 2002 uložila armádní laboratoři Dugway Proving Ground, která měla antrax, vyrobený Ivinsem ve Fort Detrick, aby se pokusila vyrobit z něj prášek, který by byl laciný a vznášel se bez použití křemene. Laboratoř Dugway Proving Ground použila k výrobě prášku technologie vyvinuté v 50. letech v laboratoři ve Fort Detrick a prášek zůstával ležet na dně zkumavek, zatímco prášek v zavřeném americkém kongresu se vznášel ještě déle než 25 dní po útocích. V  září 2003 psaly USA Today, že se FBI ani dva roky po útocích dosud nepodařilo zjistit, jakým způsobem byl antraxový prášek vyroben, tedy zopakovat jeho výrobu. Paul Kotula z Národní laboratoře Sandia řekl, podle vědeckého blogu, že FBI provedla 200 neúspěšných pokusů. Richard Spertzel to, v roce 2003, komentoval pro časopis Science: „To potvrzuje to, co pořád říkám: Abyste udělali dobrý prášek, potřebujete přísadu.“ Po obvinění Bruce Ivinse, 19.8.2008, tvrdila FBI New York Times, že se jejím vědcům podařilo zopakovat výrobu antraxu který se snadno vznášel pouhým vysušením tekutiny, ale nepodařilo se jim přitom zreprodukovat „vysokou úroveň křemenu“. To připsali „přirozené měnlivosti“. Ještě 14 dní předtím, 5.8.2008, psal Richard Spertzel ve Wall Street Journal, že se to FBI nepodařilo ani po 12 – 18 měsíčním úsilí . Bylo to proto, že se mu ještě nedonesla zpráva o čerstvém úspěchu vědců, najatých FBI? FBI také tvrdila, že antrax, který se snadno vznášel ve vzduchu mohla vyrobit jedna osoba za 3 - 7 dní s pomocí zařízení, které bylo k dispozici ve Fort Detrick. Pokud se FBI takový prášek podařilo vyrobit, trvala týmu vědců 6 let práce, kterou, podle tvrzení FBI, mohla stihnout jedna osoba za 3 – 7 dní. Podle článku ve Washington Post, zprávu o tom, že se vědcům FBI podařilo zopakovat výrobu antraxu z dopisů Daschlemu a Leahymu přednesl novinářům James P. Burans, ředitel Národního centra pro biologickou soudní analýzu. Nepotvrdil jí zatím žádný z vědců, kteří museli zopakování výroby antraxu provést a zpráva zatím nebyla potvrzena ani v žádném vědeckém časopise.

Nelze jí tedy považovat za seriózní informaci, zvláště proto, že bez izolačního materiálu, o kterém James Burans tvrdil, že ve vyrobeném prášku nebyl obsažen, není možné zabránit tomu, aby se buňky antraxu lepily na sebe a vytvářely chuchvalce. Živá buňka má totiž vždycky elektrostatický náboj a lepit se na sebe je přirozenou vlastností bakterií, protože během svého růstu mění svůj elektrický náboj a buňky s opačným nábojem se navzájem přitahují. Prášek vyrobený vědci FBI se tedy bez izolačního materiálu nemohl vznášet. James Burans přitom tvrdil, že se v něm nevyskytoval ani křemík.

18. srpna 2008 tvrdili dle LA Times také vědci a experti, najatí FBI k analýze antraxu, že „i když v prášku“ z dopisu senátoru Daschlemu „našli křemík, vyskytoval se tam přirozeně a nebyl tam přidán“. Křemík je také izolační materiál, ale nepoužíval se v amerických programech na výrobu antraxu, použitelného jako zbraň. Křemík byl v roce 1980 nalezen na bacillus cereus, příbuzné bakterie antraxu a vědci usoudili, že se tam vyskytl přirozeně. Článek o tomto zjištění poslal FBI molekulární biolog z Harvardské univerzity, Matthew S. Meselson. V článku v časopise Science z roku 2003 se ale psalo, že od roku 1980 nebylo znovu zaznamenáno, že by se v obalu buněk bacilu cereus znovu objevilo významnější množství křemíku a že jsou vědci z oboru přesvědčeni, že šlo o anomálii nebo dokonce otravu. Tvrzení vědců a expertů, najatých FBI, že křemík se v antraxu z dopisu Daschlemu vyskytoval přirozeně tedy nemá přesvědčivé vědecké opodstatnění.

O prozkoumání antraxového prášku, použitého k útokům, rentgenovým spektrometrem, který rozeznává atomy, přítomné ve studované látce, požádala laboratoř ve Fort Detrick Armádní institut patologie. Ten konstatoval, že prášek obsahoval křemen. Výsledky testu nejsou na internetových stránkách laboratoře dostupné. Zástupkyně ředitele ústavu, Florabel Mullicková v té době řekla: „Křemen zabraňuje antraxu ve shlukování, což usnadňuje aerosolizaci“ a že křemen „byl klíčovou složkou“. Podle časopisu Science řekl šéf odboru chemické patologie ústavu, Frank Johnson,: „Byl tam křemen, o tom nelze pochybovat“. Už koncem října 2001 zveřejnil tento nález armádního patologického institutu tiskový mluvčí Bílého domu, Ari Fleischer.

Generálmajor John Parker, velitel lékařského výzkumu americké armády řekl: „Byl tam obrovský křemíkový skok“, konsistentní s přítomností křemene. Křemen je sloučeninou křemíku a kyslíku a rentgenový spektrometr nachází jen jednotlivé atomy, nikoli sloučeniny. Rentgenový spektrometr zřejmě našel v prášku i kyslík. Zatím nebyla zveřejněna vědecká fakta, která by dokazovala nebo vyvracela, že křemík byl v antraxovém prášku sloučen s kyslíkem a že tedy prášek obsahoval křemen. V dubnu 2007 zveřejnil Richard O. Spertzel na internetu prohlášení, ve kterém psal: „Nelze pochybovat, že materiál v dopisech Daschlemu a Leahymu...obsahoval hydrofilní křemen“.

15. září 2008, při slyšení v americkém kongresu, kongresman Jerrold Nadler útočil na ředitele FBI s otázkou, jak se mohl do kmenových buněk antraxu dostat křemík. Někdo ho zřejmě informoval, že je prakticky vyloučeno, aby se tam dostal přirozeně. Tentýž den virolog Peter Jahrling, který se podílel na první analýze prášku ve Fort Detrick, vystoupil s prohlášením, že se dopustil „čestného omylu“, když řekl, že antrax použitý v dopise kongresmanu Daschlemu „byl pravděpodobně upraven, aby byl smrtonosnější“. Jahrling, který si v roce 2001 prášek prohlížel elektronovým mikroskopem, teď řekl, že tenkrát na něj to, co viděl, „udělalo příliš velký dojem“ a „podívám-li se zpět, myslím, že jsem se mýlil a ustupuji odborníkům“. Ustoupil tedy od svého předchozího tvrzení, že kmenové buňky antraxu byly v prášku smíšeny s izolačním materiálem. V roce 2001 si, po shlédnutí prášku v elektronovém mikroskopu prostudoval tajné americké patenty na výrobu antraxu, použitelného jako zbraň.

Jeho vystoupení v roce 2008 dokazuje jenom to, že stejně jako v roce 2001, před návštěvou Bílého domu, kdy byl ochoten odložit fotografie irácké cvičné napodobeniny antraxu, znovu ustoupil názoru moci a navzdory zveřejněným vědeckým zjištěním armádního institutu patologie se pokusil veřejnost přesvědčit, že atomy křemíku v prášku nebyly, přestože je tam rentgenový spektroskop nalezl v „obrovském“ množství. V závěru své studie o antraxových útocích z ledna 2002 Barbara Rosenbergová, molekulární bioložka a odbornice na biologické zbraně, napsala, že „po sérii nekontrolovaných prohlášení pro média byli příslušní experti požádáni, aby zachovali klid a v některých případech se zdá, že byli požádáni, aby 'opravili‘ svá předchozí prohlášení“. Tato věta z roku 2002 se zjevně vztahuje i na rok 2008 a Petera Jahrlinga. Fakt, že byl použitý antrax zpracován jako zbraň, tedy že byl oslaben elektrostatický náboj buněk, potvrdil zcela jednoznačně článek v časopisu americké lékařské akademie Journal of American Medical Association z 11. prosince 2002. V článku psali vědci, kteří studovali prášek v budově amerického kongresu, že částečky nasbírané v kongresu 25 dní po otevření dopisu a potom ještě dvakrát později, obsahovaly shluky o velikosti až 100 mikronů, nicméně 80% částeček, nasbíraných v budově, mělo rozměry od 0,95 do 3 mikronů. Jednotlivé kmenové buňky měly uniformní rozměry a reaerosolizovaly se – jinými slovy chomáče kmenových buněk se rozpadaly stejně jako pod elektronovým mikroskopem, do kterého se dívali vědci z Fort Detrick, včetně Petera Jahrlinga. Z místnosti, kde byl dopis otevřen se antraxový prášek rozšířil až o patro výš. Buňky se vznášely ve vzduchu i když testovací tým minimalizoval svůj pohyb a snažil se změřit klidový stav. V článku byl studovaný materiál jednoznačně popsán jako aerosol. Buňky tedy byly zbaveny elektrostatického náboje, aby se mohly vznášet ve vzduchu a Bruce Ivins nemohl antraxový prášek z dopisu Daschlemu vyrobit v laboratoři ve Fort Detrick metodami, kterými tam byl vyráběn před americkým podpisem mezinárodní dohody o zákazu vývoje a používání biologických zbraní v roce 1969. Podle Orley Bourlanda, šéfa vývoje zbraňového antraxu ve Fort Detrick z té doby, nebyly ve Fort Detrick kmenové buňky antraxu zbavovány elektrostatického náboje a v jednom gramu antraxového prášku bylo jen 20 – 30 miliard buněk () oproti 1 biliónu buněk v dopise senátoru Daschlemu.

Podle několika mikrobiologů nemohl být prášek v Daschleho dopisu vyroben bez tryskového mlýna nebo sprejové sušičky. Jak podle bývalého zaměstnance laboratoře ve Fort Detrick, Richarda Spertzela, tak podle časopisu Science tato laboratoř neměla vybavení na zpracování antraxu jako zbraně. I podle oficiální informace americké armády o Fort Detrick byla většina technologie na výrobu biologických zbraní ve Fort Detrick po americkém podpisu dohody o zákazu používání biologických zbraní v roce 1969, zničena. Bruce Ivins tedy mohl v laboratoři ve Fort Detrick antrax z dopisů kongresmanům Daschlemu a Leahymu vyčistit, ale nemohl ho tam zpracovat na aerosol přidáním křemíku nebo křemene a podle všeho i polymerizovaného skla, které je výrobkem nanotechnologie. Musel ho předat ke zpracování další laboratoři, která měla vybavení na to, aby z něj vyrobila aerosol.

Toto je část kapitoly z knihy „Útoky z 11. září – podvod století“, elektronickou kopii knihy si můžete objednat na adrese mbabacek@iol.cz