A právě, svoji jedinečnost objevil v přesvědčení, že i tehdejší laciné krváky, stejně jako dnes prvoplánově konzumované čtenáři v emocionální vzrušení lze povýšit na literární úroveň a vytěžit z nich psychologicky bohatší a dramaticky poutavější dílo. Vždy se ale cítil být především básníkem, i když nedosáhl vrcholů anglických romantických básníků 19. století. Anglická kritika mu vytýkala exaltovanost jazyka, vypočítavost a dekorativnost. V Americe jej oprávněně zastiňoval především Walt Whitman, přesto poeovský symbolismus našel úrodnou půdu hlavně v Evropě, nejvíce snad ve Francii prostřednictvím Charlese Baudelaira.

Poeovo předem kalkulované nakládání s básnickou formou se stalo v nastupující básnické generaci didaktickou školou poetiky. Na Poeovi pochopili systematičnost zvukové stavby veršů, nutnost efektivní volby optimální strofické formy i potřebu propracované rytmické osnovy s ohledem k zamýšlenému akustickému efektu a obsahovému jádru. To právě nedocenila anglická kritika, Poeův geniální talent, s nímž nenechával nic náhodě. Stejně jako v poezii, tak i v povídce měl vždy promyšlený plán, předem stanovenou metodu a záměr. Přesně věděl, jakého účinku chce ve čtenáři vyvolat a podle toho volil prostředky.

Předem danou osnovu pak mistrně naplnil jazykem plným čarovné imaginace, plastické obraznosti vyjádření nezachytitelných představ i neuchopitelných záchvěvů v hlubinách lidské duše. S bravurní lehkostí provází čtenáře pustými krajinami bezčasí a temnot, prostupuje s ním tklivé stíny zániku a smrti, aby drze nahlédl do mrazivých zákoutí tajemné přízračnosti, v níž podivné bytosti zvou k prostřenému stolu. Poeova síla je v přesvědčivosti, v autenticitě díla, v němž cítíme dotek čehosi nevyslovitelného, obestřeného tajemstvím.

"Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání velmi jemné zaťukání na dveře -- a pak už ne. Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -- jednou jen a pak už ne". Poe zažil záblesk slávy a na chvilku pronikl do společnosti. Havran byl poprvé uveřejněn v roce 1845 a mocně zapůsobil na tehdejší veřejnost. Je také jednou z nejpřekládanějších básní u nás, v Lumíru ji poprvé přeložil Vrchlický v roce 1881 a Bezruč byl tak unesen Havranem, že se báseň naučil zpaměti. Učil se i anglicky, aby ji autentičtěji prožil v originále.

Edgar Alan Poe žil velmi pohnutý život kultivovaného volnomyšlenkáře. Nebyl dekadent, jeho svobodný duch narážel na americký obchodnický a náboženský provincialismus. Přeceňovaný Poeův alkoholismus a domnělé buřičství bylo sice vítáno francouzskou bohémou, nicméně Poe nebyl žádný, do sebe a do svých hrůzných vidin uzavřený introvert, zmítaný soustavnými depresemi, byl to velmi sečtělý, duchaplný a o věcech světa dobře informovaný autor, nadaný exaktním myšlením a imaginací. Svým dílem pronikal do psychologie, kosmologie, utopie a mnohé předpověděl i z vědy.

Zemřel 7. října 1849 v Baltimore. Ano, na ulici, respektive vydechl o čtyři dny později v nemocnici na překrvení mozku, ale to se stává. Údajně nepil víc než jiní, alkohol jen špatně snášel. Domnívám se, že je dosud stále nedoceněný, jakkoliv je jeho vliv neoddiskutovatelný. Především "věděl", co píše, jeho literární tvorba nejsou subjektivní záznamy spontánních pocitů, věděl s matematickou přesností o každém slově, o každé pomlce, pochopil moc a sílu jazyka a slova a stál od něho opodál, aby skládal své věty a příběhy s trpělivostí hráče, který s každou sázkou riskuje to, že prohraje. Kdo to dnes umí?