31. 10. 2008
Sukkaríja jako cíl preventivního zásahu proti normalizaci vztahů Sýrie-USAZcela věrna své doktríně "preventivních zásahů", na něž mají USA jakési svaté právo a při nichž musí vše (zejména mezinárodní právo) stranou, rozhodla se končící Bushova administrativa podniknout letecký útok na cíl v syrské vesnici Sukkaríja v pohraniční oblasti Abú Kamal. Podle oficiálních prohlášení ze strany Sýrie zahynulo při útoku na civilní objekt osm civilistů. Washington, který dlouhodobě obviňuje Sýrii z tolerance přílivu teroristů do Iráku, dosud odmítá záležitost oficiálně komentovat a operaci amerických vojáků ani nepotvrdil, ani nepopřel. Každopádně jde z americké strany o první takový útok od začátku války v Iráku v březnu 2003. V Sýrii se akce pochopitelně setkala s rozhořčenými protesty oficiálních představitelů a 30.10. proběhla v Damašku demonstrace, kterou lze pouze s upřímnou vírou neokonzervativního ideologa nazvat zinscenovanou a nespontánní. Sýrie v reakci již rozhodla, že uzavře americkou školu a americké kulturní centrum v Damašku. |
Podle neoficiálních vyjádření představitelů amerického ministerstva zahraničí šlo ze strany USA o cílený útok na základnu, z níž operovala buňka organizace al-Kájda. Nelze si opět nevzpomenout na leden 2003, kdy, v době protestů proti válce v Iráku, napsal slavný britský spisovatel John Le Carré ve svém eseji Spojené státy americké se zbláznily, uveřejněném v Timesech: "Válka byla naplánována roky předtím, než bin Ládin udeřil, ale byl to on, kdo ji umožnil. Nebýt bin Ládina, musela by nám Bushova junta vysvětlovat takové nepříjemné záležitosti, jako zaprvé to, jak byla vůbec zvolena, poté causu Enron, své protěžování extrémně bohatých, své pohrdání chudými, ekologií a množství jednostranně porušených mezinárodních dohod." (celý text kupř. ZDE. Ve světle Le Carrého slov se musíme ptát: Proč přišel útok na Sýrii právě teď, v době, kdy může současná americká administrativa podtrhnout a sečíst své úspěchy a neúspěchy a výsledek bude sotva kladný nejen na Blízkém východě? Podívejme se však na celou situaci ze syrské perspektivy. Syrský prezident Bašár Assad v posledních měsících úspěšně zlepšil vztahy své země s EU, položil základ diplomatickým stykům s novou vládou v Bejrútu a pomocí tureckých prostředníků vede jednání o uzavření mírové dohody s Izraelem. Dobře ví, že pokud uspěje a vymůže pro Sýrii navrácení Golanských výšin, stane se ve své zemi bez nadsázky národním hrdinou a definitivně vystoupí ze stínu svého otce. Damašek v posledním roce ustál oficiální obvinění ze strany americké vlády, že s pomocí Severní Koreje tajně budoval jaderný reaktor. Poté, co 6.září 2007 proběhl další preventivní útok, tentokrát provedený ve východní Sýrii izraelskými letouny, sdělil úřad prezidenta Bushe: "Sýrie musí s pravdou ven a přiznat, jak to bylo. Už víme, že až do šestého září se v poušti na východě země budoval tajně reaktor na výrobu plutonia." Žádné důkazy o tom, že se toto obvinění zakládalo na pravdě, však Washington dodnes světové veřejnosti nepředložil. Sýrii se ale letos navzdory všem předchozím nepříjemnostem podařilo položit první základy zlepšení vztahů s USA, když se v září t.r. v New Yorku ministr zahraničí Walíd Muallin setkal s ministryní Condoleezou Rice a vysokým představitelem State Departmentu Davidem Welshem. Prezident Assad si je zjevně vědom omezení, která vyplývají z ekonomické i vojenské síly jeho země a je do značné míry limitován nezbořitelnými rodinnými a klanovými svazky, na nichž je syrský režim založen. Na druhé straně se před světem může dodnes chlubit mimořádnou stabilitou svého, na Blízkém východě nevídaně sekulárního režimu, který si z náboženské tolerance, v níž žijí muslinové i křesťané, udělal (ne neprávem) reklamní heslo. Byl to přitom právě on, kdo byl na seznamu vládců, na něž chtěla dosavadní americká administrativa aplikovat svoji doktrínu regime change a je to zřejmě opět on, kdo by se snadno mohl stát zosobněním neúspěchu této doktríny. Syrský prezident se doma těší značné podpoře a oblibě, ke které (jistě zcela proti své vůli) mu pomohla i Bushova administrativa, jejíž "jestřábi" Dick Cheney a Elliott Abrams trvají na udržení Sýrie v seznamu tzv. rogue states (tito politici mají své napodobeniny i na české politické scéně, kde však pouhé spojení slova "jestřáb" se jmény Vondra nebo Hybášková budí spíše pobavený úsměv) . Doba, kterou si Washington zvolil pro útok proti Sýrii není jistě náhodná -- Damašek se dnes rozhodně nebude bránit ničím horším, než několika víceméně symbolickými kroky. Sýrie se již zcela nepokrytě nemůže dočkat chvíle, kdy Obama nahradí Bushe a nemůže si tak dovolit nenapravitelně zhoršit vztahy s USA, které bude velmi potřebovat pro jednání o mírové dohodě s Izraelem. Damašek navíc po útoku obdržel tolik potřebnou podporu Francie, Velké Británie a EU, které jej odsoudily, čímž se Assadovi potvrdilo, že podpora evropských zemí je karta, na kterou může v klíčových okamžicích vsadit, pokud nezklame očekávání, která Evropa směrem k Sýrii má. Bašár Assad dnes dobře ví, že k tomu, aby se dočkal úspěchů své politiky, potřebuje zejména to, aby ve funkci přežil George W.Bushe. Skutečně málokdo by dnes vsadil na to, že se mu to nepodaří. |
USA 2009: Obama a očekávání | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
31. 10. 2008 | Na čínském obzoru jsou přece jen nakonec "josefínské" reformy? | Miloš Dokulil | |
31. 10. 2008 | Sukkaríja jako cíl preventivního zásahu proti normalizaci vztahů Sýrie-USA | Robert Jarkovský |