Podívejme se na dnešní neuspokojivý, ba kritický stav a poodhalme jeho příčiny a hledejme pozitivní východisko. Myslím, že není nutno opakovat dohodnuté omezující kvóty jednotlivých zbraňových systémů. O tom nám nyní media a hlavně internetové stránky poskytly informací dostatek. Mnohem důležitější zvláště při stanovování bezpečnostního prostředí bývá atmosféra vzájemného vztahu.

Historicky proces navazoval na jisté již existující omezovací dohody hlavně mezi oběma představiteli bipolárního světa - USA a SSSR - a dosažené úrovně stávajícího respektu k již dohodnutým smlouvám. Nástup Gorbačova s postupujícími společenskými změnami tento proces jenom urychlily. Vývoj v celkové problematice CFE je možný dát i do souvislosti s probíhajícími jednáními Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě (OBSE), které současně probíhalo, rovněž ve Vídni, pod stejným vedením, částečně v té době dokonce za předsednictví Československa. Prioritní úkol byl - vytvořit a prohloubit systém vzájemné bezpečnosti a stanovit mechanismy důvěry, včetně "otevřeného nebe" apod.

Zásady ujednání CFE byly jednoznačné. Země v Evropě již v historicky překonaném, ale pro tento účel v tradičním dělení Východ -Západ ( NATO - Varšavská smlouva ) měly udržet své stavy zbraňových systémů na obou stranách "hranice" (včetně křídel) v jistých limitech a ty měly být zachovány, aby vzájemná důvěra nebyla narušena. K tomu byly stanoveny i konkrétní kontrolní mechanismy. To byl základ, dle kterého se mělo postupovat při posilování spolupráce a postupující tendence pro další odzbrojování a stabilizaci mezinárodního prostředí v období transformace.

Změna bezpečnostního prostředí v Evropě

Tato atmosféra byla postupně (a dnes je možno i říci programově) narušována. Iniciativa přicházela vždy ze strany Německa. Rozpad Jugoslávie bez podmínek zajišťujících mírový rozchod přes naléhání USA i EU, snaha po rozšiřování NATO proti důraznému NE ze strany USA.... K tomu se připojila stejná tendence podporovaná mimo jiné velmi aktivně českým Hradem ( "jednání ve Vídni je jen žvanírna") v té době obsazeným ani ne tak Havlem jako jeho rádci (Schwarzenberg, Vondra, Žantovský a pod.) Toto je jenom krátké připomenutí, které však mělo později podstatný vliv.

Smlouva CFE zůstala s určitou revizí či doplňky z Helsinek z roku 1992 nebo ještě s jistou úpravou z roku 1999. (tu se ale již nepodařilo v podstatě mimo Ruska ratifikovat). Evropa se však mezitím změnila. Řada států svým členstvím v NATO "přešla" hranici, některé státy pod smlouvu již nepatří (Pobaltí a Slovinsko) a jsou jak se říká šedou zónou v Evropě, kde nic nebrání tomu, aby své teritorium mohly poskytnout pro cizí základny. V Bulharsku a Rumunsku se tak již stalo a to v mimořádně velké kapacitě, když poskytly svá území pro základny USA (dokonce bez záminky obrany proti "darebáckým státům").

K tomu se v současné době připojuje dost rozhodující mocenský faktor vybudování základen USA v Polsku a České republice. Sice pod záminkou obrany proti "darebákům". Toto označení již není vázáno na Severní Koreu (byla v podstatě vyjmuta), ale i s Iránem je hledána jistá forma spolupráce, nehledě na jeho schopnost uzavřít dohody mezi původně nepřátelskými zeměmi - Indií a Pákistánem. Takže "záminky" vynecháme a zůstaňme při seriózních a bohužel o to závažnějších argumentech.

Současná (chtělo by se říci dočasná) americká administrativa postupuje proti vůli svého Kongresu i amerického veřejnému mínění, ale přesně v souladu s argumentem svého ministra obrany Gatese, který při slyšení v americkém Senátu a při obhajobě podstatného navýšení vojenského rozpočtu na rok 2008 uvedl dne 7.února 2007 svůj hlavní a rozhodující argument. USA musí být celovojskově připraveny na střet s "Ruskem a Čínou a jinými zeměmi". Ve stručném zdůvodnění uvedl, že vývoj těchto zemí není předvídatelný.

Myslím, že Putin tomu dobře rozuměl, když tři dny nato v Mnichově jednoznačně a důrazně tuto argumentaci odmítl. Reakce českých medií a uvedu jen jeden, a to ten nejkřiklavější příklad "nezávislého", ale rychle hnědnoucího Práva, které masírovalo své čtenáře prvostránkovým titulkem "Putin dštil oheň a síru".

O Gatesově alarmujícím argumentu , pokud vím, nebyla v českých mediích ani zmínka. Opomenutí, cenzura či opět programové klamání veřejnosti?

Nové základny v Polsku a ČR

Přiznejme si, že umístněním americké základny v České republice se stává Česko aktivní stranou (jak předpovídá Gates) celosvětového konfliktu.

Je to trochu hrůzný závěr, ale odpovědnost nutí věci domýšlet do důsledků. Nejedná se tedy o problémy místních lidí či problém omezeného sběru hub v Brdech. Protože znám dobře americké prostředí a současné značně převažující tendence v této zemi, ke kterým mám plný respekt a doufám i v mezinárodně politický vliv s vědomím odpovědnostního pozitivního tlaku, doufám v nereálnost snah neokonzervatistů v současné americké vládě. Ale přesto se jedná jen o odůvodněnou naději. To si ale státník Putinovy odpovědnosti nemůže dovolit. Proto se snaží jednat.

Pokud bychom sledovali stanoviska Číny, tak jsou obdobná a jsou vlastně pouze reakcí na již faktické změny, které dávno neodpovídají původním ustanovením dohodnutých smluv. Navíc existuje tendence přechodu dalších zemí do přímé soustavy NATO, která je nyní jen servisní organizací USA, a to směrem k hranicím Ruské federace. Putin charakterizoval tento stav jednoznačně: "situace se změnila drasticky".

Za tohoto stavu došlo k očekávanému rozhodnutí (sám, který problematiku sleduji podrobně a průběžně, myslím, že dokonce s jistým zpožděním), kdy Moskva do určitého daného termínu (150 dnů) zmrazila svoji účast na smlouvě CFE. Pokud nebude v této lhůtě dosaženo uspokojivé dohody, závazky na stanovené limity a geografické rozdělení pozbudou svoji účinnost. Znamená to i konec poskytování informací a konec kontrolních misí na území Ruska. Právě mechanismus kontrol není zanedbatelný, neboť jednotlivých inspekcí na ruském území bylo již více než 3000.

Přestože, jak jsem uvedl, určitá opatření se dala očekávat, impulsem byl až úmysl USA rozšířit své základny i do Polska a České republiky. Problematika základen není tudíž jenom věcí bilaterálních jednání USA a jmenovaných dvou zemí, ale má svým dopadem i význam strategický. A přiznejme si celosvětový.

Studený mír či válka

V souvislosti s posledním vývojem se nám vrací termín studená válka nebo alespoň studený mír. Oživují se kategorie Západ -Východ a vše, co s tím v době bipolárního světa souviselo. Tyto termíny nemají věcný základ, ale mediální zjednodušení je používá jako osvědčenou metodu vyvolávání napětí a vždy potřebného hledání nepřítele. Za těchto podmínek se snadněji komentuje a svět dostává jednoduché kontury dobra a zla. Samozřejmě jsme na správné straně a jednoduchost chápání a naše jistoty nás nenutí k jakémukoliv zdůvodňování.

Ke studené válce však chybí ideologický podtext. Východ prošel transformačním procesem směrem k privatizaci, tržnímu hospodářství, svobodným volbám, různosti mediálního prostředí (z naší zkušenosti víme, že ne tak docela či raději vůbec ne). Člověk se stal volnější ve svém rozhodování a různé negativní a často zcela nové prvky pokládáme za normální.

"Východ" se transformoval. Byla to jeho vnitřní nutnost dalšího vývoje - i bez uzbrojování. "Západu" díky falešné teorii "vítěze" se to tak moc nedařilo. Proč také. Naopak na řadě byly nabízející se mocenské ambice, podporované vždy vyplativší se servilitou představitelů zemí v transformaci a úslužnými mediálními prostředky. Nejedná se tedy o studenou válku, ale v historií dobře známý společenský a mocenský vývoj na mezinárodní scéně. Ten však nekončí.

Dosud převládají zásady, že nejdůležitějším faktorem je mocenské postavení, které vede k respektu a rozhodujícímu vlivu. Ten se váže k individuální mocnosti nebo k jistému účelovém spojenectví. Bohužel v dnešní době, i když si to neuvědomujeme operativním faktorem právě v zahraniční politice je nutnost spolupráce na základě naší a to bez výjimky včetně USA - slabosti . Společných zájmů a to dokonce k existenčnímu přežití se nabízí dostatek. Možná, že by bylo proto rozumné skončit se snahou o opětovné dělení světa a posouváním vlivu prostřednictvím vojenských základen.

Myslím, že doklady o ekonomické, finanční, kapitálové ale i investiční provázanosti není třeba přinášet. Stačí obecně uvést, že právě v posledních letech investice do Ruska jak z USA, Japonska, ale i dnes jakoby problémové Anglie stoupají až nepředstavitelnou řadou. To je svědectví o vzájemné závislosti, ale také o důvěře. Takže zapomeňme na studenou válku, ale dejme si velký pozor na propagátory hrozeb v naší blízké budoucnosti, jako je K. Schwarzenberg coby český ministr zahraničních věcí, který již nyní vidí v Rusku "hrozbu" (threat) za deset let, jak uvedl v The Financial Times a jak si tak snažil přihřát již vychladnou polívčičku nenávisti z doby "pána" Hradu (tehdy přiměl spolu s dalšími poradci prezidenta Havla, aby veřejně označil USA za zrádce České republiky jen proto, že nehodlaly ustoupit od politiky vzájemné důvěry s Ruskem a odmítaly rozšíření NATO).

Pokud jsem se dotkl Londýna, snad jen malou poznámku. Ten "mráz", jak dobře napsal na těchto stránkách Jiří G. Müller, je skutečně jen dočasný. Vyhoštění čtyř diplomatů bylo politickým aktem s pochopitelnou reakcí druhé strany. Ta však přidala velice závažné rozhodnutí. Přerušuje spolupráci zpravodajských služeb. A to je o společném boji proti terorismu. Vzpomeňme v této souvislosti (nikdo jiný to již nesmí udělat) na vyhoštění padesáti, ruských špiónů z Washingtonu a to velmi krátce před útokem 11. 9. 2001 na New York a Washington. Byl to neodůvodněný politický akt, který nenarušil jen americko-ruské vztahy, ale předně americkou bezpečnost a americké zájmy. Proto vedení CIA hned následující dny po teroristickém útoku navštívilo Moskvu a "kolenačky" žádalo o obnovení zpravodajské spolupráce.

Copak se nepoučíme? Černínský palác bych z toho vyjmul, ten pro svoji nenávistnou zaslepenost nemá k racionálnímu uvažování kapacitu. Doufám ale, že politika dnešního Klausova Hradu není tak jednoznačně souladná s pány Schwarzenbergem a Vondrou.

Doufám.

Česká zahraniční politika?

V předcházejících odstavcích jsem se dotkl ilustrativně některých aspektů českého zahraničně politického směřování. Stručně by se nechalo napsat, že není jenom neprofesionální, ale je přímo nebezpečné pro vlastní zemi, ale i pro mezinárodně politické bezpečnostní prostředí.

Jednotlivá vyjádření vládních ale i politických představitelů jsou opravdu a to bezpochyby studenoválečnická. Představitel "zelených" (!), ministr zahraničních věcí ve vládní koalici to velmi pregnantně definoval ve svém článku v již citované publikaci. Je toho tam více, včetně obavy, že dva velcí - Washington a Moskva - by mohli opět společně řešit i evropské problémy. Proč ta ustrašená obava? Že by opět hrozila dohoda?

Vždyť jak uvádí " věci byly v době studené války jednoduší (simpler). Nyní vše je mnohem složitější (much more complicated)". Občanům, kteří žili zde a pracovali "mimo obor", to tak jednoduché neměli. Autor těchto citací nemluvil za svou osobu. Mluvil za Českou republiku. Zelená barva mi v této souvislosti nějak nejde do pera.

Jak rozumět černým

Ministryně obrany zase rozumí zahraniční politice a české bezpečnosti tak, že sice nyní nejsme ohroženi, ale co není, přijde. A to do 10-15 let. Kde je víra v české i mezinárodní politické působení, kde je víra v preventivní diplomacii, mezinárodní právo, mezinárodní organizace a řadu dalších možností jak konfliktům předejít?

Již se obávám v souvislosti s touto dámou vůbec cokoliv zmínit o důvěře a spolupráci. Snad bych jen doporučil četbu Smlouvy NATO -Rusko, o kterou jsem si musel napsat do Bruselu. Zde, jak mě sdělil vedoucí představitel CESES, ústavu při KÚ, ji nedovolí přeložit. [Vydaly ji nakonec Britské listy - poznámka redakce]

Tato vládní představitelka je v koalici za KDU-ČSL, stranu, která se ostře dovedla postavit proti papeži, když vydal svůj dokument proti válce v Iráku, porušování mezinárodního práva a vyzvedl rozhodující roli OSN i zásady lidskosti. Český katolický klérus papeže proto odsoudil - snad i dokonce "dal do klatby". Bohužel pro nás ostatní nevěřící tento vzácný člověk zemřel. Nerozuměl jsem zeleným, nerozumím ani černým.

Představitelé ODS to mají ještě jednoduší. Současná politika Ruska je pro ně důkazem prohlubujících se imperiálních choutek Moskvy, spojených s úbytkem demokracie. Tento intelektuální závěr Petra Nečase jistě dobře zapadá do prostředí novotřídní ukázněnosti stoupenců občanské demokracie. I Putin se dal vyřídit jednoduše - byl agent KGB a to mu nikdo neodpáře, ani respektovaný Solženicyn, který 23. 7. 2007 německému Spieglu v souvislosti s Putinem řekl, že "na službu v zahraniční rozvědce nemůže mít negativní pohled žádná zem".

Politické spektrum této strany však již dnes nabývá jistou různorodost nejen v oblasti připravovaných reforem), ale nakonec i v oblasti zahraniční politiky. Zde sleduje podrobně vývoj ve Spojených státech, ke kterým by se ráda přimkla, jak často zaznívá, tak je nyní otázkou volby, na kterou stranu. Vedení ODS je bez koncepce (snad mimo negativního vztahu k EU), ministerstvo zahraničních věcí v rukou neprofesionálů a tak nám zbývá jediná opravdová naděje. Dle amerického žargonu think tank na Hradě.

Ani sonda do prostředí české sociální demokracie by nám mnoho nepomohla. Ano, Zaorálek je umný a rozumí věci. Ale co historie? Co námluvy Tvrdíka ve Washingtonu o základně? Co jeho výzva k přípravě na třetí světovou válku a něco o probouzení ruského medvěda od řečnického pultu v parlamentu? Z hlupáka nadělali poradce. Ale co Zeman v Izraeli, kde radil: "zbavte se všech Palestinců" aneb s terosristy se nediskutuje? A co namlouvání Špidly s kubánskými emigranty na Floridě, se kterými má americká administrativa více starostí než s celým Castrem a jeho Kubou? Špidlu uklidili sociální demokraté do Bruselu. Dostal vejminek. Jistá koketérie Paroubka s většinovým názorem národa a nebo schovávání se za NATO a případné společné závazky, které jak dobře ví, žádné nejsou, nezní také moc koncepčně. Bohužel, a mě to mrzí osobně, mohl bych pokračovat dál.

Perspektiva a možná východiska

Začneme u CFE. Je třeba využít doby moratoria k intenzivnímu jednání a dohodě. Jednání již probíhají se strany Ruska ve Washingtonu a další proběhnou na platformě Rady NATO - Rusko. Je nutná revize smlouvy o CFE tak, aby odpovídala svému původnímu účelu. Bude to nesnadný úkol, ale není jiné cesty. Zde je prvý krok pro obnovení důvěry a spolupráce.

Dále je nutno jednat o společné strategické obraně. Podnět již přišel z Ruska. Dávají k disposici své radary: Gabala v Ázerbajdžanu či návrh na společné dobudování radaru v Krasnodaru v jižním Rusku. To vše pod režimem společného využívání. Je možno připomenout zvláště českým propagátorům "ANO základně", že Rusko nedávno zrušilo svůj radar na Kubě. Americké ANO k této spolupráci by podstatně změnilo politickou atmosféru opět směrem k uklidnění a spolupráci na společných prioritách, což je společný boj proti terorismu, využívání energetických zdrojů, ochrany životního prostředí a dalších problémů, které stojí před námi všemi a vyžadují kooperativní řešení. Předpokládá to i návrat k univerzální spolupráci pod hlavičkou OSN a respekt k mezinárodnímu právu.

Pokud hodnotíme nedávnou minulost, tak americko-ruské společné projekty měly vždy pozitivní vliv na strategické partnerství. Nemusíme zmiňovat II. světovou válku či spolupráci v Afghánistánu v roce 2001 a společný vesmírný projekt, který stále, byť méně intenzivně pokračuje. Nyní před námi stojí možná spolupráce dle již předložených návrhů na společný projekt protiraketové obrany USA - Rusko - NATO. Realizace těchto projektů v rámci spolupráce by byla efektivnější, mnohem lacinější a předně by rozhodující měrou ovlivnila bezpečnostní prostředí a byla opět základem pro obnovení strategického partnerství.

Pokud české MZV chce jednat aktivně, má příležitost. Zbavit se dosavadní koncepce podezírání a nepřátelství v domnění, že tak upevňuje svoji návaznost na USA či NATO. Není pro to důvod a nikdo tento požadavek nevyslovil. Stačí trochu myslet na základě objektivních znalostí nutného vývoje světa.

Stačí myslet.