Abychom pochopili reakce politických špiček Ruska na problémy, které před ně kladou jejich nejbližší sousedé, Evropa i Spojené státy americké, při hledání odpovědí na otázky pro nás mnohdy tak palčivé, je třeba vnímat emoce, které ovládají současnou ruskou společnost. Ne elity, ale masy. Protože ty tvoří politiku politiků. Ty tvoří reakce států. Cesta k ruské duši vede přes bardy dneška. Přes velké mýty minulosti. Zatímco v Česku zůstal regionálně zakotveným, aktuálním písničkářem pouze Jarek Nohavica a pro komunisty zpívající Statis Prusalis (a ten hovoří spíše ke starší a střední generaci), v Rusku je to množství zpěváků, oslovujících mladistvé. Zatímco Nohavica se zoufale vyhýbá jakékoliv politice, v Rusku je politika součástí života. Podívejte se, jak o Moskvě zpívá Oleg Gazmanov na oslavách Dne vítězství. Pěsni pobědy se jmenoval ten koncert na počest vítězství, které jsme u nás docela odignorovali. Berte to jako virtuální cestu do země Nostalgie, výuku ruštiny, nebo jako sondu do duší milionů občanů země, kterou jen těžko můžeme ignorovat...

Nejspíš se na tomto názoru neshodnu s Alexandrem Vondrou, stačí mi ale, že se na něm shodnu s Barackem Obamou.

Наташа Королева, Олег Газманов - Шаланды ZDE

K tomu dodává Emma Čulík z Petrohradu: Oleg Gazmanov je jedním z mnoha takovýchto zpěváků, kteří vystupují VŠECH MOŽNÝCH akcích, od Vánoc až k akcím organizace Jednotné Rusko. Jdou po penězích.

V Rusku ve skutečnosti neexistují dnes žádní političtí umělci. Většina ruského obyvatelstva považuje politiku za něco, co je příliš otravné a příliš složité na to, aby se tím zabývali. Ruští zpěváci nezpívají o politice, ale mají ve zvyku zpívat nostalgické písně. Jak politická byla tato akce? Už jsem pro Britské listy o Dni vítězství psala ZDE. Zdá se mi bizarní, že takovýmto způsobem místní lidi oslavují konec války, ale to je prostě jejich mentalita. Kromě toho, blokáda Leningradu tady byla opravdu strašná... Den vítězství je dnes využíván pro masové zvlastenečtění celé země - jen se podívejte, jak jsme dokonalí, atd., atd.

K tomu: Emma Čulík: "Promiňte, pane, císař nese komunistickou vlajku" ZDE

Reakce Štěpána Kotrby: Nevšiml jsem si, že by čeští zpěváci ignorovali peníze a zpívali za skývu chleba, stejně jako jsem si toho nevšiml u zpěváků britských. A u jedněch i druhých jsem nezaregistroval, že by ignorovali propagační akce politických stran. To, čeho jsem si ovšem (narozdíl od Emmy Čulíkové, která to ovšem považuje za bizarní) všiml, že ukotvenost ruského popu do vlasteneckých mýtů, historické tradice a reflexe politické reality je daleko větší a daleko organičtější než v Česku.

Pozn. Emmy Čulík: Ten celý článek Štěpána Kotrby je tak irelevantní: Gazmanov nemá vůbec vazby na politiku. Zpěváci - "bardi" - jsou samozřejměv Rusku stále ještě nesmírně populární, ale už nejsou tolik aktivní jako dřív. V devadesátých letech byli opravdu slavní - "Kino", Ševčuk, bylo jich množství.

Vlastně nechápu, proč o tomhle Kotrba vůbec píše. Chtěla jsem poznamenat, kdybych bývala měla více času, že tyhle akce by se neměly brát vážně - je to prostě skrznaskrz PR. Ano, Rusko je země, která žije z nostalgie, no a co, proboha? Co je na tom nového?