17. 1. 2009
Zpackaná válka v GazeWilliam S. Lind
◄ Chet Route - cesta, kterou operativci Hamásu přes egyptské území pronikají do Izraele. KD│ Izraelský útok na pásmo Gazy zatím nepřinesl žádná překvapení. Na fyzické rovině války Izraelské obranné síly triumfují. Každému mrtvému Izraelci odpovídá sto mrtvých Palestinců. Pro armádu uzpůsobenou k válce druhé generace, v niž se někdejší izraelská armáda generace třetí změnila, je tohle hlavním měřítkem vítězství. Na morální rovině se však obraz převrací. Hnutí islámského odporu Hamás má vítězství takřka jisté. Jak si všiml izraelský vojenský historik Martin van Creveld, k vyhlášení vítězství postačuje přežití, a Hamás přežije. Toto tvrzení nebude pouhou propagandou: Přežití všeho, co proti němu moderní státní armáda může nasadit, pro Hamás opravdu znamená legitimní vítězství. A Hamás nejen že přežije, ale bude dokonce posílen celosvětovými sympatiemi, které se z části projeví formou nových rekrutů a většího přílivu peněz. |
Pokud Izrael chce zastavit rakety Hamásu, nakonec mu nezbude, než se s Hamásem dohodnout. Protože stejná pravda platila už před válkou, brzy se objeví otázka, proč byla tedy válka vedena. Skutečný důvod je klukovsky sprostý: Úřadující izraelská vláda se snaží rozdělit příznivce tvrdé ruky, aby zabránila straně Likud zvítězit v příštích volbách. Stejná mitovace leží i za víkendovým "odhalením", že izraelský premiér Ehud Olmert požádal Spojené státy o souhlas s útokem na Írán. Strany současné izraelské vládní koalice se ve skutečnosti snaží sdělit voličům: "Proč volit takového spratka, jako je Benjamin Netanjahu, když stejnou věc můžete dostat od nás, a to bez nekonečných potíží?" Zdá se, že všechny izraelské politické strany a IDF sdílejí nepochopení pro válku čtvrté generace (Fourth Generation Warfare, 4GW). Síly založené na tomto konceptu Izraelce opakovaně porážejí, ale oni se odmítají poučit. Problém jde za rámec rozlišování zesnulého plukovníka U.S. Air Force Johna Boyda (Lindův učitel -- KD) mezi morální, mentální a fyzickou rovinou, kde morální rovina představuje nejsilnější rozměr války, zatímco fyzická rozměr nejslabší. Izrael dokonce nechápe, že tváří v tvář válce čtvrté generace (vedené nestátními aktéry -- KD) by měl všechny státy považovat za své spojence. Nejnebezpečnějším protivníkem každé 4GW entity je místní stát. Stát musí být místní; zahraniční intervence jsou odsouzeny k neúspěchu. Ale místní státy mohou někdy zvítězit. Nezáleží na tom, jestli jde o stát demokratický. Nezáleží na tom, zda je přítelem či nepřítelem Izraele. Kvůli své nejvnitřnější podstatě bude považovat síly řádu 4GW za hrozbu. Stát může nebo nemusí být dost silný na to, aby nestátní ozbrojené entity na svém území potlačil. Je nejdůležitějším zájmem Izraele, aby sousední státy byly pro tento úkol dost silné -- morálně i fyzicky. Co to konkrétně znamená? Zaprvé, že by se Izrael měl velmi starat o sílu a pevnost režimů v Egyptě, Jordánsku, Sýrii a Iráku -- Libanon je státem jen podle jména. A útok na Gazu vážně podkopal legitimitu tří z prvků této čtveřice, s jedinou výjimkou Sýrie. Egypt a Jordánsko mají diplomatické vztahy s Izraelem, a Egypt se dokonce stal příliš častým partnerem Izraele při obléhání Gazy. Irácká vláda -- stále ještě vláda bez státu -- je americkým výtvorem, a Spojené státy jsou považovány za hlavního mocnost umožňující trvání Izraele. Na morální rovině tedy každá izraelská bomba svržená na Gazu dopadá rovněž na Káhiru, Ammán is Bagdád. Jedna z izraelských stran, Likud, na válku čtvrté generace zapomíná do té míry, že prosazuje velkou strategii z největší části stvořenou americkými neokonzervativci, která vyzývá ke zničení všech arabských států. Irák se díky vlivu neokonzervativců na Bushovu administrativu stal první obětí. Pokud Likud v nadcházejících izraelských volbách zvítězí, máme všechny důvody očekávat, že bude tuto strategii praktikovat, čímž způsobí pád Izraele do maelströmu. Izraelská závislost na silných sousedních státech se v nemenší míře týká rovněž Palestinců. To znamená, že Izrael potřebuje silný palestinský stát na Západním břehu Jordánu. Avšak v důsledku války v Gaze bude podryto postavení Fatáhu ve prospěch Hamásu i na Západním břehu, který rovněž čekají brzké volby. Takže Izrael si ve skutečnosti prostřelil obě nohy. A co samotná Gaza? Zde měl Izrael využít chyby Hamásu. Vítězstvím ve volbách a následnou porážkou Fatáhu v krátké občanské válce se Hamás změnil ve státní sílu, a to k vlastnímu neprospěchu. Izrael mohl a měl zacházet s Hamásem v Gaze jako se státem. Měl otevřít hraniční přechody, zastavit nájezdy (jeden z nich byl prvním porušením faktického příměří) a nechat Hamás , aby se namočil do všech problémů vládnutí. Měl usilovat o hamásovský stát v Gaze, který by byl dost silný, aby zabránil odpalování raket a dalším teroristickým aktům uskupení řádu 4GW. Jakožto stát by se Hamás postupně "normalizoval", dokonce i kdyby si to nepřál a kdyby v teorii dál hlásal zničení Izraele. Nynější invazí může Izrael naopak proměnit Gazu v nezvladatelný chaos. Možná si myslí, že zde dokáže znova nastolit vládu Fatáhu. Ale pokud by Fatáh byl tak hloupý a zkusil se vrátit k moci na korbách izraelských tanků, zničil by svou legitimitu jak v Gaze, tak na Západním břehu, a to bez naděje na její obnovu. Je ironií, že tou nejlepší naději, kterou nyní Izrael v Gaze má, představuje přežití Hamásu. V okamžiku, kdy si Izrael bude přát zastavit raketovou palbu, musí uzavřít dohodu s Hamásem. Taková dohoda musí obsahovat to, co měl Izrael udělat především, jmenovitě pomoc s přeměnou Gazy ve funkční, postupně se normalizující stát. Nejdůležitějším zájmem Izraele je opět to, aby hraničil se silnými státy, nikoliv s bezstátním chaosem, který je přirozenou živnou půdou války čtvrté generace. Před několika lety jsem navštívil Izrael. Země i její lidé se mi zalíbili. Přeji Izraeli jen dobré. Ale přát si něčí dobro neznamená totéž co podporovat akce, kterými podrývá vlastní bezpečnost. Dokáže se Izrael poučit? Pokud ne, obytný dům v Miami se může ukázat jako skvělá investice. Zdroj: ZDE |
Kam vede cesta na Bagdád? | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
17. 1. 2009 | Zpackaná válka v Gaze | William S. Lind | |
11. 10. 2007 | Co vše jsem si nepřečetl v českých médiích o válce USA proti Iráku | Štěpán Kotrba | |
18. 4. 2003 | Kam vede cesta na Bagdád? 3. O dvanáct dní později |
Miloš Dokulil | |
18. 4. 2003 | Kam vede cesta na Bagdád? 4. Jak se snadno vloudí do textu omyl |
Miloš Dokulil | |
8. 4. 2003 | Kam vede cesta na Bagdád? 1. Každý máme svou pravdu? |
Miloš Dokulil | |
8. 4. 2003 | Kam vede cesta na Bagdád? 2. Je to jen názorná ilustrace "Pax Americana"? |
Miloš Dokulil |
Povstalecká hnutí | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
17. 1. 2009 | Zpackaná válka v Gaze | William S. Lind | |
2. 2. 2005 | EZLN: Vytváření svobodné zóny v izolované oblasti | Diana Štanclová | |
9. 8. 2004 | Zapatismus a sociální vědy | John Holloway | |
2. 8. 2004 | Dierový štítok a presýpacie hodiny | ||
14. 4. 2004 | Různými taktikami proti společnému nepříteli | Egon Bondy | |
14. 4. 2004 | Minulost, přítomnost, budoucnost... | Ondřej Slačálek | |
8. 4. 2004 | Politováníhodný výhřez mravní a intelektuální invalidity | Petr Kužvart | |
28. 1. 2004 | Jakou zemi vyberete jako vzor pro Kubánce? Chile? | Josef Vít | |
19. 12. 2003 | Strana chudých a mexické politické elity | Jaroslav Měřička | |
19. 12. 2003 | Zapatisté v Mexiku: deset let revoluce | Ondřej Slačálek, Alice Dvorská | |
8. 12. 2003 | Vize Státu, ve kterém byl politik nahrazen manažerem | Subcommandante Marcos | |
3. 12. 2003 | Plamínek v horách, požár v nížině | Michael Blail | |
1. 10. 2003 | Konec historie nebo začátek konce kapitalismu? | Josef Vít | |
17. 9. 2003 | Subcommandante Marcos: Jsme vykořisťováni jako otroci WTO |