22. 12. 2008
Hrrr do Afghánistánu!Skupina poslanců (včetně jedné poslankyně, Kateřiny Jacques) se vydala do Afghánistánu zjistit – ověřit si – jak tam působí (žijí) čeští vojáci a „rekonstrukční tým“. Cesta dobrodružná a vzrušující – dobrodružná, protože sotva který člen skupiny kdy byl vojákem neřku-li zúčastnil se ozbrojeného boje. Vzrušující, protože cesta přece vedla do „válečné zóny“. Ano, titulek jedné zprávy tvrdil, že se poslanci „ocitli pod minometnou palbou“ – třebaže o čtyři řádky dále se v téže zprávě píše, že základna, na níž pobývali, „napadena nebyla“. Museli ovšem do krytu. |
Paní Jacques považuje vojáky za hrdiny. A na sociálního demokrata Hamáčka zkušenost způsobila tak, že je nyní ochoten hlasovat na podporu „mise“. Jiří Paroubek sice utrousil: „Je otázkou, zda vojáci v Afghánistánu hájí tu nejspravedlivější věc.“ Ale sociální demokracie je ochotna vyměnit podporu afghánských „misí“ za zrušení poplatků ve zdravotnictví. U těch jde o hlasy voličů – jsem totiž přesvědčen, že otázka, proč vůbec čeští vojáci (a civilní „rekonstrukční tým“) jsou do Afghánistánu vysíláni, voliče sotva trápí. Na tuto otázku také podle všeho nikdo nehledá odpověď. Jen dvě poslankyně Zelených, Věra Jakubková a Olga Zubová, mají buď lepší informace nebo jsou proti válce, a účast českých vojáků na americké operaci Trvalá svoboda nepodpoří. Ze zásady jsou proti přirozeně komunisté. Ostatní zastávají své stanovisko – proč vlastně? To je právě otázka. Protože o Afghánistánu a českém podílu na tamních bojích se v této zemi nediskutovalo, nediskutuje a nikdo se k diskusi nechystá (pokud vím). Co se veřejnost dovídá, jsou zlomkovité zprávy o útocích Talibanu, padlých cizích (neafghánských) vojácích, leteckých útocích Američanů, při nichž svatební shromáždění, kde se slavnostně střílí, je považováno za útok talibánců apod. Informace, že americký ministr obrany mluví o dlouhé době – několika letech – potřebné pro výcvik dostatečného počtu afghánských ozbrojených sil, že generál Kiernan, jenž Američanům v zemi velí, výslovně prohlašuje, že vojensky nelze zvítězit – takové zprávy se objeví, zmizí a zapomenou. Ovšem časem se i dozvíte, že afghánská produkce opia nepřestává růst. Ve zpravodajství veřejnoprávní televize můžete sice vidět „reportéra“ Rožánka ve slušivé uniformě rozmlouvat s českým vojákem či důstojníkem – většinou otočeným k divákům zády, patrně aby ho „teroristé“ nepoznali –, můžete opakovaně i vidět české vojenské vozidlo poškozené výbuchem na okraji silnice v prašné poušti. A poměrně nedávno se do Afghánistánu vydal i Václav Moravec, aby tam (hlavně) rozmlouval s vojenskými veliteli, dokonce i americkým generálem. Ale kdo by se namáhal poskládat si z těchto střípků celistvý obraz? Jde o zemi vzdálenou, „prostý“ občan, zvláště ten, na nějž začíná dopadat důsledek světové krize, se o problémy „boje proti terorismu“ v Afghánistánu sotva může zajímat. Přitom jde o víc než jenom o životy českých vojáků (jichž je přirozeně každému líto). Projevuje se tu marasmus české politiky. Od vlády, jež nepřestává vláčit zemi v područí americké politiky, nemůžeme očekávat, že bude mít zájem na důkladné nebo dokonce kritické diskusi o své zahraniční politice – nebere na vědomí odpor proti radarové základně, jež veřejnost pobuřuje, jak by mohla uvažovat o diskusi o českých „misích“ v zahraničí? Přitom je vlastně s podivem, že armáda – byť profesionalizovaná – cvičí vojáky pro nasazení, jež v zemi samotné sotva kdy bude zapotřebí. Ministerstvo obrany – název, který začíná zastarávat – pokud vím veřejnosti nevysvětlilo, k čemu uvnitř republiky mohou být „speciální jednotky“. Kdyby – což považuji skoro za vyloučené – došlo ke skutečnému teroristickému útoku (výraznějšímu, než byl před několika lety výbuch na Staroměstském náměstí, výbuch nikdy nevyšetřený), oproti tomu může udělat armáda? Byla by to záležitost policie. Jak dnes shledávají četní američtí experti, terorismus lze účinně potírat hlavně tím, že se snažíme předcházet mu – méně úspěšné je potlačovat jej ozbrojenou silou. Smysl vojenských operací v Afghánistánu vidí jeho obhájci v porážce Talibanu. Ten dnes víceméně ovládá, jak tvrdí znalci poměrů, 70% území, na němž už dokázal vybudovat „stínovou“ administrativu. Mimochodem, jsem zvědav, jak budou vypadat volby v této zemi, plánované pro podzim 2009, a pokud se budou odbývat, jak nám ve světle těchto fakt popíší jejich průběh a výsledky propagátoři Karzáího vlády. Česká účast – vojenská nebo „civilní“ – nemůže ani v nejmenším situaci v Afghánistánu ovlivnit. Peníze, na tuto účast vynaložené, by bezpochyby mohlo ministerstvo obrany použít efektivněji. Řeči o „věrnosti“ vůči spojencům jenom zamlžují skutečnost a matou. Americkým spojencům v Iráku, kteří postupně stáhli svoje „posily“, nikdo nevytýkal „nevěrnost“. „Věrnost“ alianci, která už jenom hledá smysl své existence, má pouze symbolický význam. Jde o „věrnost“ americkému spojenci – jen ten o něco v Afghánistánu usiluje, aniž je mu zcela jasné, co toto „něco“ je – v této chvíli s největší pravděpodobností chce pouze překazit ropovod z Íránu do Pákistánu a Indie, který by musel vést přes afghánské území. Pravda, obhájci afghánských operací mluví také o demokracii, která prý by měla být v zemi zavedena, a o al Kajdě, jež (pravděpodobně) odtamtud operuje. Co se týče prvního bodu, třeba si jasně uvědomit, že v zemi, která až dosud nikdy demokracii neměla, sotva lze takový systém „zavést“ shora. V každém případě jde jednak o proces dlouhodobý, v afghánském případě pravděpodobně trvající desítky let. Zavádět jej vojenskou operací je nemožné. Pokud jde o bod druhý: je myslím jasné každému, kdo v této souvislosti pohlédne na mapu, že pokud vůbec věří na „likvidaci“ teroristů (a tálibán, jak se ukazuje, je v současnosti směsicí teroristů, nacionalistů a kriminálních živlů), že to není možné bez pronikavých změn v Pákistánu – změn politických, ale i hospodářských, přinejmenším beze změn v pákistánské armádě (především v nechvalně proslulé ISI, zpravodajské službě). Ve zkratce: afghánský problém zdaleka není jen problém omezený na tuto zemi, je to problém regionální. Z toho pro Česko vyplývá, že účast české „mise“ je velice nákladné, naprosto neúčinné gesto, jehož pochybný „význam“ se současná vláda snaží zachránit floskulemi o „vernosti spojeneckým závazkům“. Čeští poslanci, kteří se vypravili do Afghánistánu, mohli vidět české hrdiny, kteří na ně velice zapůsobili. Pokud bychom ovšem u politika předpokládali, že jedná nejenom pod vlivem okamžitého dojmu, nýbrž vidí širší souvislosti a věcně rozebírá problém, museli bychom dojít k závěru, že si tito poslanci kladli také otázku, zda jsou tito hrdinové skutečně na místě. |