Česká republika v minulosti bezesporu dosáhla v oblasti ochrany práv k duševnímu vlastnictví vysoké úrovně. Systém ochrany autorských a průmyslových práv prošel v devadesátých letech mnoha změnami, zefektivnilo se praktické prosazení těchto práv a významně se zvýšilo i povědomí veřejnosti o této oblasti. Ochrana práv k duševnímu vlastnictví se stala významným motivačním aspektem při rozhodování zahraničních investorů o jejich aktivitách v ČR.

Velmi dobrá úroveň zejména legislativních předpisů a institucionálního zabezpečení v oblasti práv k duševnímu vlastnictví by mohla být předpokladem i pro podporu českých subjektů v rozvoji jejich podnikatelských aktivit a pronikání na zahraniční trhy. Je totiž nezbytné nejen dát k dispozici funkční právní normy a vynucovat je, je nutno podpořit autory, vynálezce, zlepšovatele a výzkumné pracovníky v tom, aby intenzivně pečovali o proměnu svého duševní vlastnictví v chráněné duševní vlastnictví, uměli ho „prodat“ a zamezit jeho eventuálnímu využití někým, kdo se o něj nezasloužil a nevynaložil na něj žádné náklady. Tato oblast je státní správou v ČR opomíjena.

Oblast práv k duševnímu vlastnictví a to, co s nimi bezprostředně souvisí, skýtá podle mého názoru řadu možností, jak dále zefektivnit podporu především malých a středních podniků. Inspiraci je možno čerpat ze zahraničních zkušeností a zapojením se do práce mezinárodních organizací, které se problému věnují.

Jednou z těchto organizací je Evropská hospodářská komise OSN, která v loňském roce zřídila v rámci Výboru pro ekonomickou spolupráci a integraci tým expertů na práva k duševnímu vlastnictví a na konci července tohoto roku svolala dvoudenní mezinárodní konferenci k problematice přeměny výsledků vývoje a výzkumu v nehmotná ekonomická aktiva. Na pozvání EHK jsem tuto konferenci řídila, takže jsem měla možnost (i povinnost) velmi pozorně vyslechnout příspěvky k tématu. Nejzajímavější část byla zaměřena právě na to, jaké pobídky mohou vlády nabídnout malým a středním podnikům, aby měly zájem chránit své duševní vlastnictví a využívat ho na trzích.

Je celkem jasné, že podniky malého rozsahu nedisponují personální kapacitou, kterou by mohly věnovat relativně velmi složitému problému ochrany patentů, průmyslových vzorů, autorských práv, ochranných známek. Zároveň jim také chybí finanční zdroje na to, aby tuto problematiku mohly svěřit odborníkům z patentových kanceláří. Potom může docházet k případům užití duševního vlastnictví neoprávněnými subjekty, aniž by bylo možno pokládat takové užití za porušení práva, neboť nedošlo k jeho registraci a tím právní ochraně. Problémem se to stává zejména při úspěšné expanzi na zahraniční trhy, kdy vlastníci vynálezu nebo ochranné známky ani netuší, že si je musí právně chránit v zásadě v každém státě zvlášť. Takové případy jsou známy i z  praxe českých podniků.

Právě v této oblasti je značný a u nás zatím nevyužití prostor pro státní správu, zejména pro Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), které poskytuje podporu malým a středním podnikům v rámci nejrůznějších programů. Žádný z nich však nijak nereflektuje problém, jak chránit práva k duševnímu vlastnictví a jak jich efektivně využívat. Pokud jsem programy dobře prostudovala, pouze program Design odkazuje na ochranu autorského díla podle platného autorského zákona, avšak pouze jako na jednu z povinností vlastníka designu (v této souvislosti mě napadá, že pro ochranu designu by byl spíše relevantní zákon č. 207/2000 Sb., na ochranu průmyslových vzorů, avšak tento problém není předmětem mého textu). Relativně nejvíce prostoru pro podporu v oblasti práv k duševnímu vlastnictví otvírá program Tandem, který však není specificky zaměřen jen na malé a střední podniky. Stát by měl malým a středním podnikům poskytovat „osvětu“, ovšem tak, aby bylo v jejich možnostech ji vstřebat a nebyla pro ně spíše zátěží. Tedy poskytnout pouze nejzákladnější informace, které mohou být rozhodující z hlediska ochrany (např. vynález nesmí být před přihlášením k patentu zveřejněn) nebo z komerčního hlediska (např. nejlevnější možnost ochrany značky v zahraničí). Další podpora státu by mohla nastoupit tehdy, kdy malý a střední podnik zvažuje ochranu duševního vlastnictví a poplatky za ni se stávají překážkou – pokud by se příspěvek na pokrytí takovýchto nákladů vešel do tzv. podpor malého rozsahu, které vyhovují mezinárodním závazkům a normám Evropských společenství.

Bylo by možno najít celou řadu dalších způsobů, jak podpořit podnikáni přes využití práv k duševnímu vlastnictví a některé z nich byly na uvedené konferenci zmíněny. Zazněly na ní názory jak ze strany vlád, nevládních organizací i podnikatelů. Je jen škoda, že se konference nezúčastnil zástupce MPO. Kromě načerpání inspirace by byl mohl také reagovat na opakované výtky vůči vládě ČR, které padly v souvislosti s rozšířeným prodejem nelegálních kopií DVD a CD na hranicích s Německem a Rakouskem. ČR tak byla kromě Ruské federace jedinou zemí, která byla zmíněna jako problematická s tím, že česká vláda nepovažuje zneužívání práv za problém, kterým by se měla zabývat. Uvést tyto výtky na pravou míru by bylo bývalo vhodné i proto, že právě z důvodu rozmáhajícího se zneužívání práv k duševnímu vlastnictví bude v ČR na podzim tohoto roku důkladně prověřována úroveň ochrany amerických práv k duševnímu vlastnictví. MPO sice na svých stránkách uvádí, že ČR nebyla zařazena v roce 2007 na americký seznam zemí, porušujících práva k duševnímu vlastnictví (známý jako Watch List) a krátce se zmiňuje o podzimní prověrce, avšak jedná se o syndrom poloplné-poloprázdné sklenice. Chybí totiž vysvětlení, že zařazení země k prověrce nazývané out-of-cycle review je velmi významným signálem o nedostatcích v ochraně a vynucení práv k duševnímu vlastnictví. Domnívám se, že v případě ČR nahrazuje i zařazení na seznam zemí, porušujících práva k duševnímu vlastnictví, neboť k  zařazení nedošlo z důvodu politických zájmů USA v ČR. Je otázkou, jak se s prověrkou v září ČR vypořádá a zda bude moci dokázat, že práva k duševnímu vlastnictví jsou pro vládu důležitá. Předchozí pochybnosti vznáším zejména proto, že prověrkou by se podle zkušeností minulých období měla zabývat Meziresortní komise ministra průmyslu a obchodu pro potírání nelegálního jednání proti právům k duševnímu vlastnictví, z jejíž činnosti jsou ovšem k dispozici na stránkách MPO zápisy naposledy z listopadu 2005.

Práva k duševnímu vlastnictví jsou rozhodně fenoménem, kterému je věnována celosvětově vzrůstající pozornost. Nejde jen o „utužení“ jejich ochrany, ale především o citlivé nastavení rovnováhy mezi ochranou, vynucením, komerčním a volným využíváním tak, aby byl zajištěn co největší přínos pro společnost. Zároveň jde o jejich využití jako prostředku rozšiřujícího se pronikání na zahraniční trhy a vytvářejícího globální i národní podnikatelské prostředí. Česká republika a její vládní orgány by v tomto neměly zůstat pozadu.