Proti individuálním násilným činům je velmi nesnadná obrana. Proto ochranka spíše hlídá únikové cesty než chráněnou osobu. Tato metoda však neplatí v případě útoku sebevraha. Plánovaná, cílená, koordinovaná a jedině účinná obrana je vytvoření politických podmínek pro systém protiteroristické ochrany vzájemnou důvěrou všech operativně schopných faktorů. To však přesahuje možnosti samotných USA. Je třeba, aby tuto skutečnost i samy plně vnímaly a nesly odpovědnost v otázkách boje proti terorismu předně za sebe. Jsou sice zemí nejmocnější, ale také nejméně bezpečnou, právě vzhledem k teroristickému cílení akcí boje proti USA – boje proti „zdroji všeho zla“

Jedinou cestou obrany je totiž společný celosvětový koordinační zpravodajský systém pracující ve vzájemné důvěře. Znovu v této souvislosti je třeba připomenout, že USA jsou ohrožovány vážně a jedině ze strany možných teroristických akcí. Veškeré jejich snažení a specielně zahraniční politika by se měla soustředit proto výlučně na tento problém. To je o Rusku, Číně, Izraeli i Gruzii ale i o demokracii. Jiným prizmatem Spojené státy svět nemohou vnímat. Bylo by to velmi nezodpovědné.

Nová situace se vytvořila počátkem devadesátých let rozpadem bipolárního světa, kdy nastupovalo období spolupráce a důvěry. Došlo k bezprecedentnímu odzbrojování a nastupoval konsensus v Radě bezpečnosti (prakticky zrušení veta) a rozvoj úzké spolupráce USA-Rusko. Období spolupráce a důvěry není však snadno k unesení. Vyžaduje erudici, invenci a dobrou vůli. Malý člověk si na neúnosnou premisu nové situace nemůže snadno zvyknout, chybí mu základní disposice (pracovitost a od ní odvozená perspektiva nové vize). Hloupost se vždy snoubí se zlobou a nenávistí. Bez nepřítele a podezírání nemůže žít. (Dnes na to máme i „vědecký“ Ústav). Proto se v polovině devadesátých let podařilo aktivizovat pocity nedůvěry a to dokonce se zaměřením tam, kde naděje na porozumění vznikla (Rusko).

Snaha o spolupráci se opouštěla v zájmu hledání „nového nepřítele“, čehož se podle mého trestuhodně a velmi aktivně zúčastnili i čeští představitelé („nepřítel je za obzorem“, německou iniciativou rozpadu Jugoslávie a českým havlovským „bombardujte“, smyšlenkou o „bezpečnostním vakuu“ a „nutnosti rozšíření NATO“ (ta rovněž přicházela z Německa). A to vše proti zájmu a vyjádřenému nesouhlasu USA, které si v té době velmi dobře uvědomovaly nebezpečí narušení příznivého prostředí. Přesto se svět pomocí akcí, ke kterým se s radostí připojila média, začal měnit. Ti, kteří upozorňovali, že skutečná nebezpečí, která spočívají ve fundamentalismu a terorismu, byli vysmíváni a označeni dokonce (jak jinak, než z Havlova Hradu) za zrádce (Tigrid). Mnozí z nás jistě si vzpomenou, že když Havel v roce 1993 ve Washingtonu při otevírání Muzea holocaustu vyzval k „humanitárnímu“ bombardování (Sarajevo bylo obklíčeno Srby). Clinton na tiskovce odpověděl. „situace je mnohem komplikovanější, nemáme jen Bosnu a Hercegovinu, ale i Náhorní Karabach a také Severní Irsko“. V té době ještě USA sledovaly politiku neúčasti, pokud ne dokonce podpory celistvosti Jugoslávie (Baker v Bělehradě). Česká tajná služba se snažila Clintona přes média vyřídit tím, že je to agent KGB, dokonce vyškolený v Praze.

Nyní nastoupila masivní kampaň pod vedením snaživých Maďarů a vlivných Poláků původně směřující k rozbití Evropské unie. A nakonec po zapojení české Madlenky nakonec vedla výsledná aktivita ke změně přístupu USA jak k Jugoslávii i ke Kosovu (dokonce k masivní vojenské i politické podpoře teroristů). Z plánů CIA se boj proti světovému terorismu vytratil. Vyjádřil jsem hrubý nesouhlas se změnou tohoto zaměření při jakési konzultaci či konferenci, na kterou jsem byl pozván autoritami CIA do Rakouska.

Myslím, že se vůbec nemýlím, když uvedu, že čeští političtí představitelé se velmi aktivně zapojili do změny politické atmosféry v negativním smyslu. Nejenom v Evropě proti EU, ale i vůči americké administrativě – ve výsledku proti Americe. Ta postupně přizpůsobila své politické vnímání. Posledním závažným politickým aktem bylo vyhoštění padesáti „ruských špionů“ z Washingtonu, a to dokonce krátce před 11/9. Byl to jednoznačný politický akt vzájemné nedůvěry. I vůči informacím, Rusy dodávaným. Komu není shůry dáno... Za vznik této situace nese česká administrativa i tajná služba také díl své politické odpovědnosti. Toto téma ale kupodivu nestuduje ani Ústav pro soudobé dějiny, ani Ústav pana Žáčka, dokonce ne ani Ústav mezinárodních vztahů. Z hlediska zpravodajské kooperace se Spojené státy staly bezbrannými. V Česku terorismus neupadl v zapomnění, veřejnoprávní televize i rozhlas ho ústy protiruských hlupáků chválil jako národně osvobozenecký boj. Dokonce i po beslanské tragédii se našli tací, kteří čečenské teroristy omlouvali, či jejich pozici hájili. Neměl bych zapomenout ani na LN, kde se komentátoři a jejich přísně vybraní hosté předháněli s historkami o dobrých protiruských teroristech, jejich inteligentních velitelích s touhou po svobodě a logickou snahou po přesunutí „války“ do samotného centra „říše zla“, do Moskvy. O hrdinném Talibanu jsme právě v této době musili zhlédnout hodinový program v České televizi. Nic o mezinárodním propojení teroristů. Nic o ideovém, ideologickém a historickém pozadí asymetrické války slabých a ponižovaných vůči aroganci globalizující se moci. Nic o Projektu pro nové americké století. Právě v tuto dobu byl načasován teroristický útok a „úspěšně“ provedena operace 9/11. Dodnes nejsou uspokojivě vysvětleny mnohé okolnosti předtím i potom, což americká veřejnost nese nesmírně citlivě.

Vždy při vzpomínce na New York nemohu nevzpomenout na českou vinu, kterou nemohu vyloučit, za kterou Američané zaplatili tak velikou daň.

Politická atmosféra se opět jako v devadesátých letech rychle změnila. Američané se druhý den v Moskvě omluvili za vyhoštěné a znovu nabídli spolupráci. Ta v té době byla okamžitá a šla dokonce i mimo okruh zemí NATO. Jako vstřícný krok. Útok na Afghánistán (Talibán) byl proveden kooperativně oživením masové podpory Ruska afghánské Severní proruské armádě, která postupně obsadila Kábul. Informace o tom se Češi nedozvěděli a toto období rovněž nemělo dlouhého trvání. Republikánská administrativa snadno podlehla neoprávněné teorii o výlučném právu, o globálním unilateralismu, kdy jen ona bude sama odpovídat za problémy světa, nikomu neodpovědná, a také je bude svým vlastním, s nikým nekonzultovaným způsobem řešit, a řídit tak svět. K této rozhodně neoprávněné teorii Česko také aktivně přispělo. Servilitou svých politiků. Dezinformacemi své tajné služby (ruzyňská cesta Muhamada Atty, souboj o verbovku iráckého diplomata, operace vlivové skupiny íránského špiona Ahmada Čalabího v Praze a v Londýně)

Úkol české zahraniční politiky měl být odlišný. Na základě analýz (vždyť už máme tolik think-tanků, ...bohužel myšlenkově prázdných) jsme okamžitě měli upozornit, že svět je, byl a bude multipolární. A je na Američanech, aby ho také tak chápali. Ve vlastním zájmu. Současná česká administrativa bohužel na to nemá a je ochotna poslouchat i tlumočit jen servilní řeči českých politiků, kteří Ameriku ujišťují o jejím unikátním postavení. Češi prostě řídí svět, Vondra a Havel zvlášť...

Právě proto dnes je znovu třeba zopakovat to, nač mnozí zapomněli: Amerika je v ohrožení. V ohrožení mezinárodním terorismem a její obrana je dnes závislá již nejenom na spolupráci s Ruskem, ale i s Čínou, Indií a dalšími zeměmi, které mají přístup k sofistikovaným informacím, které ale, a to je podstatné, by byly – vzhledem ke  změněné odpovědnostní politice USA ve světě, nemusejí být ochotny sdělit a předat. Bez spolupráce těchto zemí bude mít Amerika, jak ji známe, krátké trvání.

Perspektiva a bezpečnost USA je ve schopnosti nést společnou celosvětovou odpovědnost. Na základě důvěry v druhé. Na základě společně sdílené ideje míru, ne výhod vítězství v lokálních válkách. Společnou, ne výlučnou odpovědnost. Sílou Ameriky je veřejně formulovat a politicky unést svou vlastní slabost. Není „trvale udržitelné“ obklopovat se servilními služebníky (včetně těch českých) ani „hnát ovce na porážku“, jak se to stalo při gruzínské provokaci Saakašvilimu. Onen prostý muž věřil, že co je řečeno, bude také vykonáno. A mýlil se, neboť vlastní dvorek dostal přednost před tím cizím. Těch provokací si Američané užili dost. S Juščenkem, se Saakašvilim i s  ČR.