Češi letos zažijí hospodářskou krizi s plnou silou. Sousední Německo, kam směřuje čtyřicet procent exportu, je zneklidněno už od počátku prosince. Největší světová exportní ekonomika destrukcí poptávky zákonitě trpí, a po ní jsme na řadě my. Do jara bude jasno a přezíravé komentáře ze Strakovky pak vezme čert. Přijde čas říci, co koneckonců hodláme dělat. Jenže tahle vláda nejpíš opět neudělá nic.

Poslanci letos rozhodnou o radaru v Brdech, a to doslova. Obamova administrativa nemá nejmenší zájem pokračovat v extrémně kontroverzním projektu evropské základny protiraketové obrany. Obama však musí rozšířit základnu příznivců o McCainovy voliče, usiluje tedy o konsensus a žádné jednoznačné "Stop" proto od něj nečekejme. Věc teď závisí jen a jen na našich vnitřních poměrech. Jestliže Češi radar odmítnou, Kongres projektu pozvolna odejme peníze, až z něj za pár let nic nezůstane; jestliže Češi kývnou, Obamovi nezbude, než spojeneckým závazkům dostát - a možná tak přehodit ruskou vnitropolitickou výhybku na trať směřující ke katastrofě. Avšak iluze, že radar nás v USA učiní viditelnými a populárními, by se ani pak nestala méně lživou. Pitomého přesvědčení, že "vděčnost je v mocenské politice faktor zaznamenatelného významu" (George Orwell), bychom se ve vlastním zájmu měli zbavit co nejdříve.

Konečně, Češi žijí krizi své identity, ale ještě si jí nejsou zcela vědomi. Vznik České republiky byl spojen s volnotržní modernizační ideologií, jakýmsi pravoúhlým svařencem z Hayeka a Friedmana -- a tato subvarianta epochální iluze se vloni rozpustila v měnové krizi. Jiné národy, ve svých kulturních a státních tradicích jistější, neprožívají ztrátu dosavadního symbolického řádu s takovou naléhavostí jako my, kdo kromě ostalgie nemáme mnoho možností, nač navázat. Bude však třeba přesto začít znova a postupovat vpřed, bez ohledu na na spoluobčany, kteří se letos v úzkosti a sebelítosti upnou k nejzasmrádlejší části nacionální tradice; bez ohledu na spoluobčany, co si nakonec i zadky natřou bílou, červenou a modrou. Unie v době předsednictví nám však neposkytne odklad karantény. Selžeme-li letos, budeme v Evropě za párie nejméně celou další dekádu.

O výzvách krizového roku by se dalo psát ještě dlouho. O Palestině, kde EU neobstojí; o Gruzii, kde Pax russica získá patinu; o pohraničí Afghánistánu a Pákistánu, kde se po odsunu pětiny vojenského kontingentu z oblasti FATA máme na co těšit. Jsem však realista a vím, že dění v České republice bude těmito kauzami zasaženo teprve v důsledku, zatímco výšezmíněné problémové okruhy se způsobu, jakým Češi sami sobě rozumějí, dotknou přímo.

Omlouvám se nakonec, že jsem se vyhnul rozvernosti novoroční opice - považuji ji za variantu represivní desublimace. Přeji pevné nervy a schopnost nezkaleného vhledu.