A přesto ve chvíli, kdy se kritika intervence v Iráku v USA stala téměř módou, si Paříž vybrala za ministra zahraničí jednoho z mála francouzských politiků, který tuto intervenci podporoval – ke všemu bývalého komunistu.

Předvídat povahu budoucích změn v mezinárodních vztazích nelze pouze na základě vývoje uvnitř jedné z mocností. Ovšem změny ve Spojených státech, které přinesou prezidentské volby příští rok, budou bezesporu nejvýznamnější. Počátky této proměny jsou patrné už teď – obdobně jako bombardování Jugoslávie bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN za prezidenta Billa Clintona více připomíná styl současného prezidenta než Clintonovo první období. Dnes Washington vysílá emisary na přímá jednání se Severní Koreou i Íránem, jak to požadoval Jim Kerry, prezidentský kandidát demokratů. Děje se tak především proto, že se politika George Bushe vůči »darebáckým státům« ukázala jako kontraproduktivní. Dlužno dodat, že přechod americké politiky od síly k diplomacii neprobíhá v nejvhodnější chvíli: jak upozorňuje Stratfor Geopolitical Intelligence Report v souvislosti s chystanými rozhovory s Íránem, pro Teherán je výhodnější jednat se současným slabým než s budoucím silným prezidentem USA.

Zahájené změny v zahraniční politice USA jsou spojeny s posunem, který lze zachytit v nové verzi Strategie národní bezpečnosti z loňského roku. Ta zachovává hlavní prvky přístupu Bushovy vlády ke světu. Jeden, a ten je spojován s nástupem Condoleezzy Riceové do ministerské funkce, je doplněn:

• Svět je vnímán jako nepřátelské prostředí, v němž je nutné prosadit se silou. Tento pohled, který bývá spojován s tzv. jacksonovskou tradicí (podle 7. prezidenta USA Andrewa Jacksona), je především vyjádřen rezignací na myšlenky odzbrojení a kontroly zbrojení. Tady jsou zdroje vypovězení Smlouvy o omezení protiraketové obrany, které provedl George Bush hned v prvním roce svého pobytu v Bílém domě, a začátek výstavby Národní protiraketové obrany. A nejen to: program Complex 2030 předpokládá, že během 23 let bude vydáno 150 miliard dolarů na modernizaci jaderného arzenálu. S jacksonovskou tradicí je spojena i představa negentlemanského indiánského válečníka, v boji proti němuž není nutné dodržovat právní či etické normy. Což je předobraz věznice na Guantanámu, ale i preventivního boje proti teroristům a tzv. darebáckým státům.
• Současná politika Bílého domu pohlíží na svět přes prizma tradiční geopolitiky, která nevěří na kooperaci a uznává pouze právo silnějšího. To se po Bushově nástupu projevuje mimo jiné dramatickou politizací energetiky. Fakt, že se někde ropa a plyn těží a jinde ne, či že se v budoucnu zásoby fosilních paliv vyčerpají, je fyzikální a obchodní problém. Ten byl uměle proměněn na geopolitický souboj. Jestliže Středoevropané nejsou zvyklí takto uvažovat, jiní ano: například současná ministryně zahraničí USA Riceová měla předtím, než se stala prezidentovou poradkyní pro otázky národní bezpečnosti, na starosti public relations v ropném gigantu Chevron, kde zasedala i ve správní radě. Skutečnost, že loňský čistý zisk Chevronu byl 17,1 miliardy dolarů, je více dána politikou USA vůči Venezuele, Iráku a Íránu než ropným nedostatkem. Jak upozorňují analýzy OPEC, po příchodu Bushovy vlády stouply ceny barelu ropy na více než dvojnásobek, z 27,6 v roce 2000 na 61,1 dolarů loni – aniž by byl zaznamenán případ, kdy poptávka převyšovala nabídku.
• Novým prvkem v loňské verzi Strategie národní bezpečnosti USA je důraz na »transformační diplomacii«. Její strategický plán na léta 2007 až 2012, připravený ministerstvem zahraničních věcí a Agenturou pro mezinárodní rozvoj, definuje sedm hlavních cílů, které vnímá jako úkol »pomáhat budovat a udržovat více demokratický, bezpečný a prosperující svět«. Tento přístup, který je spojován s tzv. wilsonovskou tradicí (podle 28. prezidenta Woodrowa Wilsona), předpokládá, že pro USA je nejbezpečnější svět složený z demokratických států.

Představa mírového světa složeného pouze z demokratických států je bezesporu lákavá. Jeho vytvoření prostřednictvím zahraniční politiky USA ale naráží na dva problémy. Především je současný tým v Bílém domě zahleděn do aktuálního obrazu americké demokracie. Zapomíná, jak složitě k němu Spojené státy směřovaly, a nepřipouští, že existují různé podoby demokracie. Ovšem i zmiňovaný prezident Wilson choval nezdravé sympatie ke Ku-Klux-Klanu a zabránil, aby se ve Versailleské smlouvě objevila zmínka o rovnosti ras, kterou navrhovali Japonci.

Druhým problémem je, že současná vláda USA nespojuje prosazování demokracie jen s technikami hospodářské pomoci a diplomacie, ale i s vývozem tzv. barevných revolucí a s používáním vojenské síly. Jak pravil vynikající americký historik Arthur Schlesinger o neokonzervativcích, jsou to »wilsonovci s kulometem«. A ti přivedli americké vojáky do Iráku.

Vyřešit situaci v Iráku je jednoduché. Stačí, aby vláda v Bagdádu a její zahraniční spojenci zajistili tři úkoly: zastavili násilí, udrželi celistvost země a nalezli islámu místo ve společnosti. V této chvíli se tyto úkoly jeví jako neoddělitelné – a nesplnitelné. Pozoruhodné na nich je, že byly zřejmé už před invazí USA v roce 2003. Chappell Lawson a Strom Thacker z Hooverova institutu, kde působila i Riceová, analyzovali změny režimu v 19 zemích, které USA v minulém století okupovaly či napomohly k jejich okupaci. Dospěli k závěru, že Afghánistán a Irák nemají předpoklady stát se demokratickými – protože neměly tuto tendenci už před okupací. Je ovšem třeba dodat, že před invazí do Iráku Hooverův institut horoval po použití síly a vnímal intervenci jako počátek geopolitického zemětřesení na Středním východě, které otevře cestu tohoto regionu k demokracii.

Thomas Carothers z Carnegiho nadace, kde též Riceová působila, jde ve svých analýzách ještě dál. V případě Středního východu prý USA chybí věrohodnost, což je dáno dlouhodobou podporou nedemokratických režimů, snahou zajistit dominanci Izraele v regionu a vlastní závislostí na ropě. Carothers pak dodává, že přátelské arabské autokracie slouží americkým ekonomickým a bezpečnostním zájmům – a je otázka, zda by se takto choval i jejich demokratický nástupce.

Zdá se, že změny v zahraniční politice USA směřují ke klasické verzi wilsonovské tradice. Ta sice také věří v nadřazenost Spojených států a prosazuje demokracii, ale mnohem více ctí zájmy spojenců a využívá mezinárodní organizace. Tuto tendenci ovšem nelze vnímat jako absolutní změnu – ve složitém systému rozhodování o americké zahraniční politice jistě někde na důležitých místech zůstanou zastánci jacksonovské či jiné tradice. Už dnes Tom Lantos, demokratický předseda zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů, dává hlasitě najevo, že pro něho je největším problémem Rusko. Také Richard Holbrooke, jeden z nejžhavějších kandidátů na post ministra zahraničí USA v případě vítězství demokratického prezidentského kandidáta, sice říká, že by se měly Spojené státy z Iráku stáhnout, ale zároveň vášnivě pléduje pro odtržení Kosova od Srbska.

Závrať z vítězství ve studené válce a pýcha moci strhly Washington v posledních letech k akcím, které zvedly nebývalou vlnu antiamerikanismu. Ten by mohl destabilizovat celý svět. Mnozí v USA jsou si toho již vědomi a hledají nové cesty. Evropa by jim v tom měla pomáhat.

Článek vyšel 23. 5. 2007 v týdeníku Ekonom