A na ulicích pak manifestanti vykřikovali hesla proti chystané americké vojenské základně v Česku. Něco se změnilo.

Především se změnil duch Bílého domu. Bush-otec jako bývalý vyslanec Spojených států v Pekingu, velvyslanec v OSN a šéf CIA je člověk s mimořádnými zahraničněpolitickými zkušenostmi. A pragmatik. Bush-syn neměl před prezidentskou přísahou žádné zkušenosti se zahraničněpolitickou agendou a jeho zahraniční politika je ideologizovaná. Bush-otec dokázal přihlížet k rozpadu sovětského bloku i Sovětského svazu samotného, ale též sjednocení Německa, a pouze mírnými zásahy korigoval děj. Válku proti Iráku po Saddámově obsazení Kuvajtu vedl bismarckovským způsobem – porazit, ale nezničit, protože proti silnému vítězi by se mohla vytvořit silná nepřátelská aliance. Bush-syn zasahuje všude a invazi do Iráku vede wilsonovským způsobem – vyhrál válku, svrhl Saddáma a prohrává mír. Bush-starší přišel s doktrínou Nového světového řádu – vizí společné celosvětové kooperace hlavně prostřednictvím OSN. Bush-syn patří do skupiny politiků, kteří jsou rádi, když se jim říká »unilateralisté« – mají odvahu jednat samostatně, bez ohledu na mezinárodní instituce, spojence a třeba i mezinárodní právo.

Výsledkem zahraničněpolitických aktivit Bushe-syna je, že Washington dnes má ofenzivní zahraničněpolitickou doktrínu a defenzivní praktickou politiku. Prezidentem schválená Strategie národní bezpečnosti předpokládá, že USA povedou preventivní války proti hrozbám, které se teprve rodí. Což by znamenalo třeba zaútočit nejen na Irák, ale i na Írán. Chce provádět »transformační diplomacii«, a to pomocí jak profesionálních diplomatů, tak i hospodářské pomoci a barevných revolucí. Jenže války i revoluce bývají drahé. A podle propočtů nositele Nobelovy ceny Josepha Stiglitze z Columbia University a rozpočtové expertky Lindy Bilmesové z Harvard University pohltí bahno irácké války 1026 miliard až 2239 miliard dolarů. Platná americká strategie se ukazuje z řady ohledů jako nepoužitelná. Válka v Iráku jasně ukazuje, že i nejsilnější stát v dějinách potřebuje spojence. Což znamená radit se s nimi o svých záměrech.

Bush přiletěl tento týden na svoji evropskou cestu především kvůli summitu skupiny G8, tedy Německa, Spojených států, Francie, Itálie, Kanady, Japonska, Velké Británie a Ruska. Ten se schází v německém Heiligendammu ve čtvrtek a v pátek. Schází se však především v době, kdy mezi některými jejími členy došlo k nebývalému růstu napětí. Tváří v tvář této skutečnosti se agenda letošního zasedání skupiny G8 jeví poněkud tradiční:

• V globální rovině budou hlavy států G8 projednávat oživení aktivit vedoucích k rovnováze růstu, například problém deficitu USA. Tématem bude i nedostatečný růst v Evropě i Japonsku, rostoucí měnové rezervy v Asii a zvýšení svobody v investování. Diskuse by měla hledat, jak říká německá kancléřka Angela Merkelová, cestu ke »globalizaci s lidskou tváří«. Dialog by se měl týkat i vytváření společností založených na znalostech. Odpovědné využití zdrojů je chápáno jako klíčová otázka budoucnosti, a to s ohledem na efektivní využití energií. A samozřejmě »zahrnutí nových ekonomik do systému globální odpovědnosti«, jak znělo motto německého předsednictví. I proto se na summitu sejdou hlavy států skupiny G8 se svými partnery z Brazílie, Číny, Indie, Mexika a Jižní Afriky.
• Africká tématika bude pokračovat v hledání nových přístupů k problematice dluhů nejchudších zemí, slibů týkajících se oficiální pomoci z rozvinutých zemí a zvýšení investic jako podmínky dosažení Miléniových rozvojových cílů OSN. Očekávají se iniciativy v oblasti upevnění vztahů s proreformními státy Afriky, ale i v rámci boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii. Přítomni by měli být nejvyšší představitelé Egypta, Alžírska, Nigérie, Senegalu, Jižní Afriky, Etiopie a Ghany.

To vše zde ale již bylo. Novinkou mohla být otázka klimatických změn, zvláště po roce 2012, kdy by měly být naplněny cíle Kjótského protokolu. Ale program summitu je výsledkem dohod a zatím není jasné, zda se Německu podaří prosadit společnou rezoluci na toto téma. Proti jsou USA, které v předvečer summitu přišly s vlastním programem ochrany životního prostředí – což lze pokládat za snahu předejít jednání na úrovni G8 či v rámci OSN.

Téma klimatických změn naznačuje, že i ve skupině G8 existují určitá tabu. Svědčí o tom hlavně fakt, že nejvíce pozornosti přitahuje téma, které se nedostalo do oficiální agendy a je ponecháno na bilaterální a kuloární jednání: nové americké vojenské základny ve střední Evropě. Právě ty byly hlavním tématem návštěvy George Bushe v Česku počátkem týdne a budou na pořadu jednání v Polsku na konci týdne. I když pražská i varšavská vláda dávají najevo odhodlání zapojit se do amerických plánů, pro USA i G8 je mnohem významnější odmítavý postoj Ruska. Od okamžiku, kdy Spojené státy v roce 2001 jednostranně vypověděly smlouvu o omezení protiraketové obrany, narůstá kolem tohoto tématu napětí. To dnes přerostlo od slov k činům:

• Spojené státy chtějí už letos uzavřít s Českem a Polskem smlouvy o rozmístění částí své Národní protiraketové obrany na území těchto států a začít základny stavět. Jak uvedl Bush v rozhovoru v předvečer summitu G8, systém má »bránit svobodný lid proti vypouštění raket z nepřátelských států. Rusko není nepřátelské. Rusko je přítel«. Zároveň ale říká, že Rusko sešlo z cesty výstavby demokratické společnosti.
• Rusko tvrdí, že žádné raketové nebezpečí z Íránu a Severní Koreje nehrozí a že americký systém je budován proti němu a Číně. Vladimir Putin varuje, že v zájmu udržení rovnováhy prý musí zaměřit své zbraně na nová americká vojenská stanoviště v Evropě. V předvečer summitu pak Rusko otestovalo novou mezikontinetální balistickou raketu a střelu s plochou dráhou letu.

Celou situaci komplikují výroky představitelů Prahy a Varšavy. Například podle českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, kterého citoval v pondělí The Financial Times, se Rusko opět stává bohatou zemí a rádo by se vrátilo do pozice supervelmoci – a chce si ve střední Evropě »vykolíkovat prostor«. Místopředseda vlády Alexander Vondra pak minulý týden v rozhovoru pro BBC přímo označil budování amerických základen v Česku a Polsku za vytváření nové rovnováhy vůči Rusku. Tato prohlášení dávají zapravdu Moskvě v jejím tvrzení, že systém je budován proti Rusku.

Výroky českých politiků naznačují, že se oproti návštěvě Bushe-otce změnila i česká společnost. Od radostných oslav nad získanou svobodou přešla k hledání obsahu této svobody. Výsledkem je názorové štěpení. Ale nejen to. Snad nejvýraznějším prvkem, který doprovází ideu americké vojenské základny v Česku, je vytváření nové vlivné mimoparlamentní opozice. Tu symbolizuje především hnutí Ne základnám , které, mimo jiné, působí i jako střechová organizace přibližně padesáti jiných organizací. Proto svou aktivitou dokáže ovlivnit i některé parlamentní strany, především pak zelené a sociální demokraty.

Základem současných sporů je geopolitická klaustrofobie některých amerických politiků a generálů NATO. Ti cítí tíseň pod tlakem rostoucí moci Ruska i Číny. Zároveň chtějí využít aktuální vojenskou převahu USA a NATO k obklíčení těchto pro ně nepochopitelných a nekontrolovatelných států. To vede nejen k výstavbě amerických základen v Polsku, Česku, na černomořském pobřeží a v řadě dalších oblastí. Mluví se také o roztažení NATO do Pacifiku. Jádro euroasijského kontinentu by se tak mělo dostat pod vojenskou kontrolu. A z druhé strany se upevňuje spolupráce států Šanghajské organizace spolupráce a už v srpnu by na Uralu měly v jejím rámci cvičit čínské tanky. Moskva již vyhlásila moratorium na plnění smlouvy o omezení konvenčních zbraní.

Množí se výroky o začátku nové studené války. To ale není příliš vhodné přirovnání. Studená válka měla svoji logiku. Dnes vojensko-politické ani ideologické důvody pro konflikt mezi USA a Ruskem neexistují. Spousta dnešních sporů mezi Moskvou a Washingtonem je výsledkem nedorozumění a malé schopnosti porozumět oprávněným zájmům toho druhého. Snad i proto zve Bush ruského prezidenta s manželkou v červenci na svůj soukromý ranč v naději, že si vše v přátelské atmosféře vyjasní. Lze věřit tomu, že Bush nechápe předsunutí americké strategické obrany na území Evropy jako protiruský tah. Jenže tento systém v budoucnu může být proti Rusku použit.

Je zřejmé, že proti narůstání zbytečné a nezodpovědné konfrontace by bylo vhodné vytvořit nový organizační rámec globální bezpečnosti. V tom dnešním se geopolitické mýty minulosti nedaří překonat. Živelná tvorba vojenské rovnováhy, ale i regionální organizace typu NATO či OBSE se ukazují jako nedostačené a zastaralé. Přístup Bushe-otce, který volal po novém řádu světa prostřednictvím kooperace, se zdá pro budoucnost nadějnější než politika jeho syna.

»Bez vůle k obraně je s touto civilizací konec,« prohlásil minulý čtvrtek na konferenci o americkém protiraketovém systému premiér Mirek Topolánek. Má pravdu. Tato civilizace, u jejíž kolébky stáli lidé jako Newton a Pasteur, ale i Descartes, Goethe a Čechov (a tak trochu i Oppenheimer a Kurčatov jako otcové atomových bomb) je bezesporu křehká. Ovšem od porážky osmanských vojsk u Vídně roku 1683 ji z vnějšku nikdo vážně neohrožoval. Ničily ji hlavně napoleonské a světové války. Historie názorně ukazuje, že naši civilizaci v první řadě ohrožují politici, které sama rodí. Státníci, kteří jako bájný Kroisos statečně a slepě překračují řeku Halys, aby zničili nějakou říši – až příliš často tu vlastní. Naše civilizace se především musí naučit bránit před takovými politiky.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom