pondělí 21.45: To je názor zpravodaje BBC Johna Simpsona, toho času v Bagdádu:

pondělí 12.00: V obleženém iráckém městě Fallúdža bylo usmrceno 600 osob. Američtí velitelé tvrdí, že jejich vojáci "precizním způsobem" zabíjeli rebely, pracovníci místních nemocnic poukazují na to, že mrtví jsou převážně ženy a děti.

V pondělí se irácká krize zhoršila, když vyšlo najevo, že bylo zajato sedm nových rukojmích. Jsou to Číňani a byli zajati na silnici z Jordánska do Bagdádu. Osud tří japonských rukojmích je nejasný, přestože měli být propuštěni v neděli. Nejisté příměří v Iráku zatím trvá.

"Eniky beniky dominé, komouš si hrábnul a my né," zpívám si cestou z nákupu ve čtvrti Gostenhof v Norimberku a lámu si hlavu, jak českému obyvatelstvu doma zase zvednout adrenalin. Já už jsem v pohodě, už se nezlobím. V tašce si nesu obyčejné věci, jaké bych většinou pořídil i u nás. Mají ale jednu zvláštnost: i když je tu na nich DPH vyšší než u nás, jsou levnější než u nás. Němečtí občané své zákonodárce v lepším případě nemají rádi, v horším případě jimi opovrhují. Čeští občané svými zákonodárci neopovrhují. Nenávidí je. A to je dobře. Zaslouží si to.

Prožíváme dnes, o velikonocích, při svátku Vzkříšení Páně, největší a nejposvátnější tajemství naší křesťanské víry. A přitom dobře víme, že právě víra ve vzkříšení je pro mnohé kamenem úrazu -- sama Bible to neskrývá a vypráví např. příběh o apoštolu Pavlovi, který se setkal s výsměchem, jakmile začal o vzkříšení mluvit v Athénách. I pro nás samotné, kteří se ke Kristu veřejně hlásíme, je často velmi obtížné počítat ve svém životě se vzkříšením.

Tak máme opět Velikonoce. V Českém rozhlase nám páter Hermann vysvětluje, čím mají být Velikonoce pro ateisty a teď, v neděli, jsem otevřel ráno rádio znovu, abych se doslechl, že "Dobré jitro z Prahy" moderuje představený Československé církve husitské. A tak si dovoluji nabídnout laskavému čtenáři starší text své dcery. Nenechme se totiž mýlit: Velikonoce jsou svátky jara. Že mají křesťanský nátěr, není příliš podstatné. Nicméně křesťanství je určitě významným fenoménem, a to dokonce i v tak sekularizované společnosti, jako je ta soudobá česká.

A tak myslím nezaškodí zopakovat si historická fakta, jež se převážně podivuhodnou náhodou do dějepisu -- a už vůbec do katechismů -- nedostala. Takže příjemné sváteční počteníčko.

11. dubna 2004

Petr Kužvart

Peroutka byl přesvědčen, že budování státu je otázka psychologická: "Do jaké míry se československý národ psychologicky konsolidoval tak, aby bylo možno říci, že stát byl dobudován?" Vzpomínáme-li, že podle Masaryka bez Beneše by republika nebyla, pak musíme říci, že republika je dnes psychologicky spíše od-budovávána. Zdálo-li se kdysi Slovákům, Němcům a Maďarům, že se Beneš o jejich stát nezasloužil, pak dnes zdá se Čechům, že se ani o nynější, už výlučně jen český stát nezasloužil, naopak byl velký zločinec.

Prosím ještě trochu špíny i na Masaryka a bude brzy po republice.

Sedmička Jany Bobošíkové skončila. TV Nova stáhla Bobošíkovou z obrazovky. Bobošíková, vypadni hned! Nova zrušila Bobošíkové nedělní Sedmičku. Televize Nova stáhla poslední Sedmičku. To jsou titulky z denního tisku, reflektující velikonoční "okurkovou sezónu" a vliv jedné moderátorky na politickou scénu i mediální prostor.

Podle týdeníku Observer riskoval v sobotu britský premiér svou politickou budoucnost tím, že zdůraznil, že jeho vláda bude pokračovat v "historickém boji" v Iráku, navzdory úsilí "teroristů a podvratných vlivů".

Kde jsou dnes, oni nadšenci pro útok na Irák? Kde jsou američtí republikánští jestřábové, kteří předpovídali, jak jednoduchá a lehká bude britskoamerická invaze do Iráku a jak západní vojska budou vítat jásající Iráčané? Anebo oni liberální apologetové, kteří před rokem hovořili o "novém začátku" pro svobodu a demokracii v Iráku? Někteří stoupenci útoku na Irák, jako bulvární britský deník The Sun, napsal tento týden, že Iráčané uznávají, že je americká okupace "pro jejich vlastní dobro" a nepodílejí se na krvavém povstání. Tak začíná komentář listu Guardian, který pokračuje.

Na internetové stránce Albasrah jsem našel týdenní zpravodajství hnutí iráckého odporu proti americkým okupantům (Iraqi Resistance Reports), píše Petr Cironis a pokračuje: Vzhledem k tomu, že jinak máme k ruce jen ty informace, které pustí Spojené státy (ani informace z al-Džazíry a al-Arabíje se moc nedozvídáme), myslím, že by to mohlo být zajímavé čtení pro čtenáře BL a pomohlo by jim to udělat si na celý konflikt vlastní, propagandou nepředžvýkaný názor. Mým přáním je, aby byla slyšena i druhá strana a ne jen ta jediná správná.

Posílám Vám překlad posledního zpravodajství za dny 1. - 3. dubna. Další zprávy Vám budu po překladu průběžně zasílat podle toho, jak se na stránce Albasrah budou objevovat.

Podle agentury AFP vyzval během pátečních modliteb radikální šíitský klerik Muktada Sadr prezidenta George Bushe, aby stáhl americké jednotky z Iráku, jinak bude čelit revoluci. "Teď bojuješ proti celému národu, od jihu po sever, od východu na západ a my ti radíme, abys stáhl vojáky z Iráku," prohlásil Sadr při kázání, které napsal pro mešitu ve středoiráckém městě Kúfa. "Vyzývám Ameriku, aby se nepouštěla do konfrontace s iráckou revolucí," prohlásil klerik. K situaci v Iráku se dnes v páteční modlitbě vyjádřil také nejvyšší libanonský šíitský duchovní, šajch Muhammad Husajn Fadlalláh, který americkou okupaci Iráku přirovnal k izraelské okupaci palestinských území.

Američtí vojáci tvrdí, že Iráčané používají minometné střely, a svědci, které citovala agentura Reuters, sdělili, že se boje rozšířily do mnoha čtvrtí Fallúdži, výbuchy se ozývaly v noci také v Bagdádu. Generál Mark Kimmitt na tiskové konferenci iráckým jednotkám vzkázal, že americká armáda nabízí příměří, které by mělo začít platit v poledne místního času (10:00 SELČ). Podle pátečních informací si za šest dní ztráty na irácké straně vyžádaly 450 mrtvých a na 1000 raněných.

Po měsíce se táhnoucích průtazích okolo aféry Tempodrom se šéf berlínské SPD zřekl všech svých úřadů ve vrcholné politice. Ve středu v Berlíně ohlásil, že se vzdává funkce šéfa SPD spolkové republiky Berlín, stejně jako funkce senátora pro městský rozvoj (Berlín). Dále rezignoval na úřad poslance za zemský parlament a na post voliče pro prezidentské volby.

Kdyby Francie neporazila roku 732 po Kristu muslimskou invazi v bitvě u Poitiers, podlehla by celá Evropa islámu, ptal se roku 1788 ve svém klasickém díle Vzestup a pád římské říše anglický historik Edward Gibbon. "Znamenalo by to, že by se byl Korán stal hlavním učebním textem na univerzitě v Oxfordu?"

V roce 1788 se zdála taková představa kuriózní. Poslední muslimská vojska byla vyhnána ze Španělska v roce 1492, osmanská ofenzíva ve středovýchodní Evropě byla s konečnou platností zastavena u bran Vídně roku 1683.

Dnes ale, míní oxfordský konzervativní historik Niall Ferguson, který nyní vyučuje v USA, je tato představa o hodně míň směšná.

Úžasně velikonočně symbolická "zpráva" ČTK, komentovaná mnou na Britských listech a takto převzatá serverem Česká média (vidíte tu klikatou cestu informace či "informace" ke čtenáři?) přiměla čtenářku Lucii Krugovou, jednatelku Cook s.r.o. a "výkonnou ředitelkou projektu Cook media", jinak bývalou "Berušku" z nováckého pořadu Prásk, k vysvětlivce.

V současnosti připravuje Krajský úřad Moravskoslezského kraje v Ostravě veřejnou obchodní soutěž na projekt novostavby krajské vědecké knihovny. Na veřejné besedě dne 17. 3. t. r. v Komorní scéně Aréna to potvrdil hejtman Ing. Evžen Tošenovský. Současně odmítl konání architektonické soutěže na toto téma a vůbec zpochybnil jejich smysl. Z jeho strany zazněly takové výroky, které nelze chápat jinak než mystifikaci a které se skutečností nemají mnoho společného. Proto jsem se rozhodl reagovat.

"Kdybychom šli do architektonické soutěže, tak máme roční zpoždění nebo víc než rok zpoždění a nedostaneme se do rozpočtu - do požadavků na rozpočet na příští rok, ani do evropských prostředků. Takže to je pro nás velká komplikace. Protože bez - bez projektu my nejsme schopni žádat o peníze. Vždycky nás vraceli: nemůžete žádat o peníze, není projekt. Nám to komplikuje velmi silně život, protože musíme nějak vyřešit tu projekční část, architektonickou, ale kdybychom dělali architektonickou soutěž, tak nemáme šanci na dva roky vůbec si sáhnout na prostředky.

Četla jsem si besedu o médiích ZDE, ale nic jste v ní nevyřešili. Nebyli jste schopni si ani definovat pojmy. Média jsou hrozná a myslím, že pan Žák nemá pravdu v tom, že si má každý číst patery noviny, a pak se dobere pravdy, míní Marie Lipoldová a pokračuje: Myslím, že ani to nepomůže, vlivové agentury se drží ve stínu. A k dokonalému otrávení čtenáře stačí bohatě noviny jedny. Ve včerejších LN byl ohavný demagogický článek J. X. Doležala "Táto státe, dej třináctý plat!" (LN 7. 4. 04, str. 11). Nevím, jestli jsou ti novináři tak nevzdělaní, anebo líní najít si fakta, anebo to píší na objednávku, aby ve společnosti vzbudili odpor vůči státním zaměstnancům. Ty nešťastné třinácté a čtrnácté platy vznikly tak, že kdysi dávno se otčím stát rozhodl přidat státním zaměstnancům na platech. Odmítl dát tento přídavek do tarifů, s tím, že je úplně jedno, v jaké formě státní zaměstnanci navýšení dostanou. Samozřejmě - s tarify by hýbat nemohl, ale třináctý a čtrnáctý plat se nejdříve mohl smrsknout na 50% a nyní už na deset. Existují i rovnější zvířátka - soudcové a poslanci, ty by se deseti procenty urazit neodvážili.

A když už nadávám na poměry: Zdá se mi, že se české elity chovají jako Jakeš (inteligentní načasování) křížený s Marií Antoinettou (vzácná sociální citlivost). Nejdříve ČT kvílí, že nemá peníze, VŠEM, včetně těch, kdo televizi nemají, předepíší pod trestem sankcí poplatky, a pak dají řediteli 300 000 Kč odměnu. Je těžké se v Čechách nenaštvat.

Jako chudý hlupák vypadal včera v Parlamentu na tiskové konferenci ministr dopravy Šimonovský, když novinářům nechal rozdávat na STRANICKÉ tiskové konferenci KDU-ČSL propagační prostředky ministerstva dopravy. Novináři se tak při prezenci zásobili škrabkami na led BESIP - Ministerstvo dopravy, barevnými srdíčky a dalšmi nápaditými předměty z "komunikační" dílny ministerstva. Srovnání s Klausovými sponzorskými obědy se sice nabízí, ale kulhá. Klaus byl (kdysi dávno) formát - vybíral od návštěvníků za jeden oběd částky se čtyřmi i více nulami. Šimonovský oproti němu postupuje opačně - rozdává. I když jen laciné hlouposti. Má toho ale zapotřebí?

Říká vám ještě něco jméno Kamil Čermák? Pro připomenutí vaše anabáze ZDE, napsal nám jeden čtenář a pokračoval: Tento stejný Kamil Čermák byl právě jmenován do top managementu ČSA jako Výkonný ředitel pro prodej a marketing. Viz tisková zpráva níže.

Ano, pamatuji si na Kamila Čermáka velmi dobře. V roce 1995 byl tiskovým mluvčím ministra Vladimíra Dlouhého. Požádal jsem Čermákovým prostřednictvím Dlouhého o rozhlasový rozhovor. Čermák rozhovor opakovaně sliboval, avšak ve skutečnosti vytvořil sofistikovaný systém vytáček, v jehož rámci před rozhovorem ministra Dlouhého po dobu tří měsíců ukrýval. Telefonoval jsem na ministerstvo průmyslu a obchodu téměř každý den a všechny vytáčky a nepravdivá tvrzení jsem si pečlivě nahrával. Vznikl z toho pak střihový dokumentární pořad, který je vskutku neuvěřitelným záznamem toho, jak se Čermák jako státní úředník stavěl k principu pravdomluvnosti a k zásadě, že se politikové musejí ze svých činů zodpovídat veřejnosti. Pořad si můžete poslechnout ZDE. Je potěšující, že ČSA získávají tak efektivního pracovníka, obávám se však, že si novináři a veřejnost budou muset učinit vlastní závěr, zda Kamilu Čermákovi jako Výkonnému řediteli pro prodej a marketing ČSA mohou věřit jediné slovo.

V druhém čísle časopisu Mladých konzervativců Portál, který vychází dvoubarevně na křídovém papíře a je rozdáván zdarma na vysokých školách, je stručná pozvánka na antikomunistickou demonstraci, která je svolána na 1. května na Letnou, tedy s patrným úmyslem narušit tamní prvomájové shromáždění KSČM. Na samotném protishromáždění se naši mladě konzervativní antikomunisté budou jistě prezentovat jako obránci "demokracie" proti "totalitě." Na základě šesti stručných bodů uveřejněných v časopise Portál, jsme ale nabyl jiného dojmu. Dojmu, že půjde o akci, jejímž cílem je vyřadit jednu názorovou skupinu z veřejné diskuse a politického boje, tedy cíl po výtce nedemokratický. Že půjde o akci za cenzuru a manipulaci. Že nepůjde o akci proti "totalitarismu", ale naopak o akci za pravicovou totalitu.

Ve čtvrtek 11. března 2004 vybuchly na několika madridských vlakových nádražích takřka zároveň bomby. Více než 200 lidí bylo zabito a mnozí další utrpěli popáleniny. Byla to strašlivá, krutá katastrofa, která zároveň způsobila okamžitý šok ve Španělsku i po celém světě. První otázkou pochopitelně bylo, kdo to udělal.

Asi nejlepší studii o dopadu černobylské katastrofy na ČSSR naleznete ZDE, jiný zajímavý dokument je ZDE píše Kryštof Okrouhlý.

Pokud jste na nějakém útvaru naměřili radioaktivní zamoření ve Vámi udávaném počtu milirentgenů, bylo by to vskutku alarmující, píše Ivan Vagera v reakci na tento a tento článek.

Mohu Vám ovšem říci, že na pracovištích Československé Akademie Věd, kde byly přístroje opravdu spolehlivé (na rozdíl od techniky na vojenských útvarech, která, jak jsem se v době své prezenční služby mohl přesvědčit, byla zcela nespolehlivá), byly měřené hodnoty v době největšího zamoření řádu mikrorentgenů. Byla to úroveň dostatečně vysoká na to, aby znemožňovala některé citlivé experimenty, ale o svoje zdraví jsem se nebál.

Jaderná havárie byla jistě velkou tragédií a odhalila také bezpříkladnou ignoranci stranického vedení SSSR. (Je jistou ironií, že v té době už některé sovětské noviny, využívající Gorbačovova příchodu k moci, informovaly otevřeněji než noviny v Československu).

Útok proti mé osobě ve stylu "určitě měl něco s minulým režimem" považuji za charakteristický pro osoby, které problematice vůbec nerozumí, nejsou schopny samy vyhodnocovat fakta, ale jsou nějak citově zainteresovány na svém, zcela vyhraněném (i když fakty nepodloženém) názoru. Tedy neměl jsem nic s režimem. Mimochodem, přístroje při jejich měření režim nezajímá. Já se zase mohu zamýšlet nad tím, jestli náhodou onen statečný nepatří mezi ty, kteří byli dříve těmi nejhorlivějšími posluhovači komunistů a teď převlékli kabát. Noviny, vysoké školy, ministerstva, soudy atd. jsou takových plné.

Americký vyslanec v Kábulu oznámil, že Spojené státy nemohou nadále snášet, aby teroristi nacházeli útočiště na pákistánském území a že proto americké vojenské síly vstoupí na toto území, aby tam udělaly pořádek. Podle zprávy pana Ahmeda Rašida v novinách The Daily Telegraph přednesl vyslanec Zalmay Khalilzad tento projev ve Washingtonu ke skupině politických poradců, ale ten byl spíše určen pákistánské vládě.

Reakce na tento článek.

Pesach (anglicky Passover) se nazývá osm dní (v diaspoře, ale sedm dní v Erec Jisra'el) trvající židovský "svátek přejití", který odpovídá křesťanským velikonočním svátkům; dodnes se v židovství slaví na památku vysvobození z Egypta a přechod rozestoupivšího se Rudého moře. Název Pesach (překročení) připomíná i to, že Bůh obešel, minul, "překročil" domovy Izraelitů, které byly označeny krví baránka, kduž zahubil egyptské prvorozené poslední z deseti egyptských ran (Ex. 12:23.27). Nekvašené chleby, které se požívají v týdnu pesach, macesy, symbolizují chvat při útěku z Egypta. Letošní Pesach začal od večera 5. do večera 13. dubna 2004, čili 15. - 22. nisanu 5764 hebrejského kalendáře.

Velikonoce jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanské církve, je spojený s památkou umučení a vzkříšení Ježíše Krista. Ježíšovo vzkříšení je pro křesťany centrálním bodem jejich víry, smrt pro ně není konec, ale nový začátek nového života, a proto se o Velikonocích zvěstuje, že život zvítězil nad smrtí, pravda nad lží, spravedlnost nad nespravedlností a láska nad nenávistí. V rané církvi se Velikonoce slavily zprvu v den židovského svátku Pesach. Ještě dnes se považuje křesťanská slavnost velikonoční noci také za vzpomínku na "Starou" smlouvu.

Již nastával večer. Jak to již bylo předem s Ježíšem dohodnuto, učedníci připravili vše k velikonočnímu hodu v domě jednoho souvěrce na Horním městě, v němž v čas vyměřený měsíce ábíb, tedy měsíce klasů, měli společně vzdát hold Hospodinovi, aby takto v souladu s dávnými ustanoveními z knih Mojžíšových poděkovali za to, že byl lid židovský kdysi dávno vyveden bez úhony ze země egyptské. Hospodin, Bůh zástupů, si podle Mojžíšova textu přál, aby si Izrael každý rok připomínal, že Židé kdysi žili v Egyptě jako ne zrovna vítaní hosté, jako lidé bez svého vlastního a skutečného domova, kteří právě dík Hospodinovu spolehlivému přispění mohli posléze po strastiplném očistném putování najít pro sebe svůj pravý a nezadatelný domov v té zemi zaslíbené, v níž pak bylo dáno žít synům, kteří již nepoznali osidel egyptského područí. Už dávno se zapomnělo, jak přemnozí během pouštního putování reptali a k návratu do Egypta byli nakloněni, neboť je lákalo přece jen poměrně slušné zaopatření hmotné v oné navenek nesvobodě před nejasnými vyhlídkami na svobodu příští, jejíž materiální zázemí bylo zatím nanejvýš nejisté.

(Možná se někdo v duchu ptal, o jaký úryvek tu minule pod uvedeným titulkem ZDE šlo. Zhruba před desíti lety bylo odvysíláno sedm rozhlasových relací pod názvem "Sedm velikonočních zastavení", zabývajících se volným převyprávěním událostí Zeleného čtvrtku, v nichž jsem se pokoušel respektovat možné reálie. Protože se první již otištěná část (v BL) po "Prologu" zařízla do 1. kapitoly, z níž zůstalo jen nepatrné torzo, neskromně si dovoluji ještě kousek textu k té "předvelikonoční" atmosféře připojit.)

Když se lidé potkají, pozdraví se. Ty pozdravy jsou různé, od takových těch ležérních: "Čus", "Hallo", "Hi", přes ony skupinové a dobové jako: "Zdař Bůh", "Čest práci" či "Chvála Pánu", až přes ty oficiální: "Dobrý den", "Jak se máte" či "Buďte zdráv". Židé se dodnes při setkání zdraví prostým: "Šálóm", tj. "Pokoj". Je to ten nejkrásnější pozdrav, který může být. Říkáme jím jednak, že nejen sami přistupujeme k vzájemnému setkání v pokoji, ale že pokoj přejeme i tomu druhému, a že vlastně všechno v nás bytostně hledí k pokoji a touží po něm. Škoda, že my křesťané se tak zdravíme jen při bohoslužbách, říkajíc "Pokoj tobě", a že tento pozdrav neužíváme i v běžném životě. Je to škoda, protože pokoj, mír, klid - to je to nejkrásnější, co v životě může být.

Třídenní státní návštěva anglické královny Alžběty II ve Francii (od 5.do 7.dubna) ke 100. výročí dohody Entente cordiale vedla britský deník The Guardian a francouzský Libération ke společnému pondělnímu vydání čísla věnovaného britsko-francouzským vztahům.

Tak o co přesně už po staletí mezi Brity a Francouzi jde? O lásku, nebo o nenávist? Nebo o něco mezi tím?

Turné, kterého se účastnila čtveřice zvukových experimentátorů ve složení Lepke B., Sarah Washington, Knut Aufermann a Xentos Bentos, je součástí projektu organizovaného radiem Resonance ve spolupráci s rakouským Kunstradiem. Členkou výpravy, která přijela do Prahy, je také herečka a performerka Tryphena Mulford.

Vrcholní politici SPD a Zelených odmítli myšlenku speciální hospodářské zóny Východ (slučující spolkové země, které byly dříve součástí NDR). Spolkový ministr dopravy Manfred Stolpe, zodpovědný za výstavbu "Východu", si v rozhovoru pro MDR INFO postěžoval na překážky v evropské a německé legislativě. Šéf Zelených Bütikofer mluvil o zóně jako o "nereálné perspektivě", která by měla být co nejrychleji pohřbena.

Málokdy se stává, aby v prostředí kolísavé úrovně naší publicistky vyšlo něco tak dokonale zcestného, trapného a sprostého, jako je text "Zelené myšlení: Čtěte Britské listy, stojí to za to!". Kdybych na vysoké škole učil budoucí žurnalisty, dal bych jim to jako povinnou četbu. Tak dokonalý přehled lží, faktických chyb a ryzí ideologie těžko najít v takové čisté podobě. Nejzajímavější je celkový sprosťácký tón: když jsem si to četl, tak se mi hned vybavilo, kde jsem něco takového už zažil: v Rudém právu za Kojzarových dob, kdy se tam ve jménu "našich pracujících" brojilo proti "zkrachovancům a zaprodancům". Stejně hnusné, omezeně čecháčkovské, na čísi politickou objednávku spíchnuté, nepoctivé, předpojaté, demagogické a sprosté. Oni autoři takových výhřezů spoléhají -- a do značné míry právem - že proti nahé sprostotě je normální, slušnost respektující člověk v podstatné nevýhodě - jako by byl náhle bezbranný, zaskočený. Vyvracejte deset rychle za sebou následujících předpojatě a sugestivně podaných lží. To prostě nejde. Vznikne nezáživný tlustospis, kdo to bude číst?

Filmová trilogie Pán prstenů je neohrabaná, povrchní, bombastická a absurdně přeceněná, argumentuje v deníku Los Angeles Times Denis Dutton, Američan z Hollywoodu a editor elitních internetových stránek Arts and Letters Daily, který vyučuje filozofii kultury na University of Canterbury na Novém Zélandě. Pán prstenů je podle Duttona odstrašujícím příkladem, který poukazuje na nynější nesmírně nízkou úroveň velkorozpočtových filmů.

Jean-Francois Revel Anti-Americanism, anglické vydání Encounter Book, 2003, ISBN: 1893554856, 176 str., cena US$25.95.

Jean-Francois Revel je vynikající francouzský autor, který si po celý svůj život vždy volil cestu skutečné nekonformnosti, píše John Parker, recenzent listu Asia Times z Vietnamu. Už v několika předchozích svých knihách, jako i v této, se Revel zabývá hluboce zakořeněným antiamerikanismem celé generace evropských intelektuálů, zejména francouzských.

V noci jsem nemohl spát, tak jsem pořád vstával, motal se po bytě a marnil čas. Díval jsem se na televizi, poslouchal rádio, seděl u počítače, chodil, přemýšlel, v něčem se prohraboval, kontroloval spící děti, oloupal pomeranč, snědl kousek sýra, pak už svítalo, tak jsem si zase vlezl do postele a převaloval se ze strany na stranu. Venku už bylo modré nebe a střechy zalité vycházejícím sluncem. Pak jsem slyšel hlasy z kuchyně. Tak jsem ještě vylezl. Katka optimisticky otevřela v kuchyni okno. Táhlo mi na bosé nohy a děti se začaly štěkat, tak jsem se šel dívat do pokoje na anglické zprávy. Televizní obraz se v tom sluníčku úplně vytrácel a irácká poušť tam vypadala jako skutečná. Pak všichni odešli, bytem se rozlehlo ticho, já si lehl a v plném slunci okamžitě usnul. Vzbudil jsem se těsně před druhou. Tak jsem vystartoval s několika posledními papíry ke kamarádovi, co mi dělá daně. Spočítal a řekl ortel...

Příznivci úplného zákazu potratů často argumentují základním právem dítěte - právo na život. A mají pravdu. Každé počaté dítě samozřejmě má právo na život. Otázkou ale zůstává, co je to "život". Ja to jen pouhá lidská existence ? Patří k životu také rodina, láska, kamarádi?

Svět žije nyní ve strachu. Bojíme se všeho. Bojíme se létat, bojíme se jistých zemí, bojíme se vousatých asijských mužů, bojíme se obuvi, kterou nosí pasažéři aerolinií, bojíme se dopisů a balíčků, bílého prášku. Lidé v zemích, které údajně přechovávají teroristy, ať nevinní nebo ne, mají strach také. Bojí se války, bojí se, že budou zabiti nebo zmrzačeni bombami, které na ně budou svrženy, nebo raketami, vypálenými ze vzdáleností stovek mil neznámými silami. Bojí se, protože by se stali doprovodnými oběťmi zabitými proto, že stojí v cestě ničení jejich zemí.

Citujeme z deníku Právo:

Podle srovnání, které v březnu zveřejnil Eurostat, bylo Česko v roce 2002 mezi státy pětadvacítky s nejnižším procentem vysokoškolsky vzdělaných obyvatel ve věku 25-64 let, pouhých 11,8 procenta. Méně má jen Malta (8,8) a Slovensko (10,8), přičemž průměr v pětadvacítce je 20,4 procenta.

Nepružný vzdělávací systém, slabá účinnost vědy a výzkumu a nedostatečné využívání špičkových informačních technologií také způsobují to, že v Česku nejpomaleji ze všech nových členských zemí roste produktivita práce. Nyní dosahuje jen 55 procent průměru EU.

Sociálně demokratické, socialistické a dělnické hnutí prochází v posledním období nelehkou etapou vývoje v celosvětovém i evropském měřítku a jsme toho svědky i v případě České republiky. Lidstvo se totiž opravdu ocitlo na křižovatce. Současný světový řád označovaný jako unilateralismus, neúcta k lidským právům, sociální nespravedlnost a nerovnoměrný rozvoj dosahují svých mezí. Deklarovaný ústup od sociálního státu, který avizoval například premiér Špidla, je proto jen vrcholkem krize některých evropských sociálně demokratických stran či vlád, které vykročily více liberální cestou, než od nich vzhledem k volebním slibům jejich voliči právem očekávali. Odpovědí na tyto "třetí či čtvrté cesty" je a k rozšíření pohledů na tuto problematiku může přispět i překlad Deklarace Kongresu Socialistické internacionály, který se uskutečnil v říjnu loňského roku v Sao Paulu. Česká sociální demokracie je totiž členem Socialistické internacionály...

Katedra slovanských studií na Glasgow University vypisuje konkurs na místo bohemistického lektora na školní rok 2004-05. Hledáme absolventa bohemistiky, pokud možno se zkušeností výuky češtiny pro cizince, či jiného jazyka. Uchazeči by měli mít obstojnou znalost angličtiny. Jejich úkolem bude vyučovat studenty prvního a druhého ročníku bohemistiky českému jazyku. Jejich pracovní úvazek bude cca 8 vyučovacích hodin týdně. Jmenování je na dobu deseti měsíců, od října 2004 do června 2005. Úspěšný kandidát obdrží na tuto dobu stipendium ve výši 6000 liber. Zároveň se očekává, že kandidát vypracuje postgraduální práci v oboru bohemistiky, slavistiky či anglistiky pro získání titulu MPhil. Pro toto roční postgraduální studium kandidáta Glasgow University osvobodí od platby školného, které bude po vstupu ČR do EU sníženo z nynějších 7000 na 2500 liber.

Toto místo pro bohemistického lektora-postgraduálního studenta financuje společně Glasgow University, MŠMT ČR a britský Foreign and Commonwealth Office.

Podrobnosti i formulář pro zájemce jsou ZDE

22. 3. 2004 jsme uhradili koupi nového serveru, na něž nám po lednové havárii čtenáři rychle poskytli finanční prostředky, a to částkou 122 500 Kč. Za finanční pomoc od čtenářů, za pomoc sponzora Globe.cz i za bezplatnou reinstalaci zařízení, kterou provedli Jan Panoch a Dominik Joe Pantůček, upřímně děkujeme. Dominik Joe Pantůček zadarmo postupně zprovozňuje dosud nefunkční části časopisu. Čtenáře prosíme o trpělivost: uvedeme časopis do plné funkčnosti co nejdříve.

V březnu 2004 přispěli čtenáři na provoz Britských listů částkou 2700 Kč. Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.

Na autogramiádě knihy Jak Češi bojují jsme se dověděli, že čtenáři v Německu tisknou Britské listy svým příbuzným v ČR, kteří nemají připojení na internet, a v papírové formě jim je rozesílají poštou. Totéž lze učinit jednodušeji, koupíte-li svým přátelům a příbuzným bez přístupu k internetu naši novou knihu.

Nový knižní výbor z Britských listů Jak Češi bojují, který představuje to, co je podle našeho názoru na časopise nejzajímavější, je k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas ZDE a v dobrých knihkupectvích - například v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě (nedaleko stanice metra Staroměstská) a v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Kniha obsahuje informace, které jinde v České republice nenajdete. Objednat si ji můžete i emailem na adresu libri@libri.cz.

Kniha, kterou sestavil Jan Čulík, má 704 stran, její obsah je ZDE. Ve čtrnácti oddílech zahrnuje výbor texty sedmi autorů (Jana Čulíka, Fabiana Golga, Štěpána Kotrby, Radka Mokrého, Kathryn Murphy, Jana Paula a Jakuba Žytka) a desítky barevných i černobílých fotografií s mnohdy pikantním pohledem do zákulisí české politiky, všedního dne či událostí, které stály za zaznamenání.