Křesťanství bylo po staletí vydáváno za jakési měřítko morálních hodnot, a zároveň spoluurčovalo směr lidského vývoje.

Křesťanství hlásalo, a stále, byť tišeji, hlásá, lásku k bližnímu, soucit, a další relativně vysoké etické požadavky.

A mělo být vzorem plnění těchto požadavků, ač se křesťanští hodnostáři nezřídka dopouštěli těch nejtěžších prohřešků.

Nekonečné sebeospravedlňování imaginární a jaksi nesměrodatnou Boží vůlí, kupčení s věřícími a jejich dušemi, vlastní obohacování a to s příjemnou vyhlídkou na království Boží...

No, řekněme, že je křesťanství, konečně stejně jako komukoli jinému disponujícímu mocí, co vytýkat.

Pojďme se tedy podívat na příběh jeho "zrození" a cesty k světské moci.

Chceme-li se v této práci zabývat počátky křesťanství, měli bychom se nejprve zaměřit na samotnou osobnost Ježíše Krista, ať již byla skutečná, se všemi zázraky a s novou filozofií, která k sobě připoutala nemálo oddaných následovníků, či byla-li uměle zkonstruována a zidealizovaně připsána obyčejnému člověku.

Jošua Kristus ( = Pomazaný, Pokřtěný) se údajně narodil v noci z 24. na 25. prosince.

Tento termín sestoupení Boha na zem byl však svého času velmi diskutabilní. Clemens Alexandrijský kolem roku 194 n.l. ve svém díle "Stromata" přibližuje spory, které se o určení tohoto data vedly. Nakonec se ustálilo výše zmíněné datum. Důvod však byl poměrně pragmatický: Pohané měli ve zvyku v období zimního slunovratu, většinou 25. prosince, slavit den zrození slunce.Oslav tohoto svátku se účastnili i křesťané; představení církve si toho všimli a počali oslavovat tento den jako "den božího zrození"....

Skutečný původ Jošui je také poměrně nejistý.

Ježíšovou matkou měla tedy být panna Marie, kterou údajně ozářil Duch svatý a která budoucího Spasitele porodila ve velmi nuzných podmínkách, s níž putoval, jako "hmotný otec" Ježíška, tesař Josef - řečeno samozřejmě velmi zjednodušeně a schematicky.

Pražský židovský rabín Karol Sidon však uvádí v "Evangeliu podle Josefa Flavia", že Marie byla pravděpodobně z chudé židovské rodiny a její rodiče ji provdali za vojáka římského okupačního vojska Pandiru (jméno zřejmě odvozeno od přezdívky Panther).Marie podle všeho svého manžela nemilovala, ovšem zamilovala se do tesaře Josefa. Když se její manžel vrátil z dlouhého válečného tažení a zjistil, že je Marie těhotná, vyhnal ji. Od té doby žila Marie s Josefem, který si ji vzal. Brzy na to se jim narodil syn Ježíš (Jehóšua = osvoboditel).Toto jméno je příznačné, avšak nikoli v obecně chápaném smyslu -- Ježíš vlastně matku osvobodil, od manžela, kterého nemilovala...

Jiný pramen, který se vyjadřuje o Ježíši jako o nemanželském dítěti, je spis řeckého filozofa Celsa, rádce "filozofa na trůně" Marka Aurelia, který nese jméno "Pravdivé slovo" a je z roku 177 n. l.

K tomuto spisu však nutno podotknout, že Celsus byl zaujatý vůči křesťanům, tehdy ještě jedné z mnohých židovských sekt, navíc značně agresivní, a vyčítal jim v tomto díle také například paradoxnost evangelií.

Také šíření Ježíšova učení, jeho život a dobu dokládají historické dokumenty onoho období poměrně mlhavě.

O Kristovi a křesťanech se tedy zmiňuje například Tacitus ve svých Análech: "Aby (Nero) sprovodil ze světa zlou pověst (že dal zapálit Řím), předhodil jako viníky lidi, kteří byli nenáviděni pro své zločiny a které lid nazýval křesťany, a dal je potrestat nejvybranějšími tresty. Zakladatel tohoto jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pontiem Pilátem, ale zhoubná pověra, pro tuto chvíli potlačená, opět propukla nejen v oblasti Judeje, kde zlo vzniklo, nýbrž také ve městě Římě, kam se z celého světa stékají všechny divoké a hanebné věci a nacházejí tu nadšené přijetí." Co se týče této zmínky, je možné, že Tacitus čerpal pouze z toho, co se mohl v Římě běžně doslechnout a zanesl toto do svého díla, neboť nebyl křesťanům příliš nakloněn.

Každopádně vycházel Tacitus z historických reálií, neboť někdy kolem roku 30 n.l. byl v Jeruzalémě na příkaz Piláta Pontského skutečně ukřižován židovský filozof a buřič.

Další zmínku najdeme ve zprávách římského místodržícího Bíthýnie a přítele Tacita, Plinia Mladšího, který v této funkci měl povinnost informovat císaře o této části země, a to v letech 111 až 113 ve zprávách adresovaných císaři Traianovi.Zde se dočteme o podivné sektě, která se rozrůstá na úkor uctívání "oficiálních" božstev.

Zajímavý podvrh dokumentu o křesťanství byl přidán do knihy s názvem "Židovské starožitnosti", jejímž autorem je, výše již zmíněný Josephus Flavius, z roku 93-94 n.l..

Zde se tedy údajně Josephus Flavius vyjadřuje o Ježíši a křesťanech takto:

"V té době žil Ježíš, člověk moudrý, ač-li se má nazývati člověkem, neboť konal zázračné činy.Byl učitelem lidí, kteří s radostí přijímali pravdu, a získal mnoho Židů a mnoho lidí z Řeků, toto byl Kristus.A když ho na udání našich předáků odsoudil Pilát k ukřižování, neopustili ho, kdo ho dříve milovali, ukázal se jim třetího dne opět živ, když Boží proroci o něm předpověděli toto i mnoho jiných podivuhodných věcí.A až doposud trvá společenství křesťanů nazývaných podle jeho jména."

O tomto údajném výroku se nezmiňoval nikdo z paralelních dějepisců. Teprve Eusebios z Cesareje, autor prvních Církevních dějin, citoval toto v plném znění.Tento dějepisec má na svědomí řadu podvrhů (např. korespondenci Ježíše s eddeským králem Abgarem), je tedy dost pravděpodobné, že přímo on či jiný křesťanský kopista vsunuli tuto pasáž do původního spisu Flaviova.

Nejstarší zpráva o Ježíšovi pochází přibližně z roku 50 n.l., formou poznámky svatého Pavla v epištole Thessalonským, jež je součástí Nového zákona: ".....Vždyť jste se vy, bratří, stali napodobiteli církví Božích, jež jsou v Kristu Ježíši v Judeji, neboť jste stejně trpěli od Židů, kteří zabili našeho Pána Ježíše i proroky, a také vás pronásledovali....Věříme, že Ježíš umřel a vstal z mrtvých..."

Další informace nám dále poskytují až evangelia, z nichž je nejstarší Markovo (70 až 75 n.l.), které vzniklo na základě ústně tradovaných svědectví.

Naprosto základním nedostatkem křesťanství, v honbě za důvěryhodností a lidskými dušemi, je sklon opisovat od jiných náboženství. Když pomineme judaismus, ze kterého křesťanství oficiálně vychází, bylo by bezesporu chybou opomenout další "inspiraci", a to dnes již zcela zapomenuté náboženství -- zoroastrismus, jenž byl v době "vzniku" a formulování křesťanství značně rozšířen.

Toto náboženství tvoří velmi evokující paralelu právě ke křesťanství.

Podobnou postavou, jakou je Ježíš pro křesťany, byl Mithra pro zoroastristy. Mithra znamená persky Bůh vítězství světla nad tmou, duch pravdy a spravedlnosti, Spasitel a vykupitel člověčenstva (spásu a věčný život však pro lidstvo nevykupoval životem svým, ale životem obětního býka). Mithra byl stejně jako Ježíš synem božím (jeho otcem byl nejvyšší bůh Ahura Mazdy, v perském překladu Moudrý pán), kterého měla porodit panna v jeskyni. První se o něm také dozvěděli pastýři - stejně jako v Lukášově evangeliu o Ježíši, přišli se mu rovněž poklonit mágové a přinesli mu jako dary zlato, kadidlo a myrhu, totožně jako v Matoušově evangeliu.

Přívrženci tohoto náboženství také očekávali, že Mithra sestoupí jako mesiáš z nebe, aby porazil vládce temnot Angromainya a uvrhl jej i s jeho vojsky do pekel. Poté budou vzkříšeni mrtví a bude následovat poslední soud.Po rozsouzení všech nastane Mithrova tisíciletá říše pozemského ráje.Zde jsou obrovské podobnosti s Janovým zjevením, Apokalysou.

Za duchovního otce zoroastrismu je pokládán perský mudrc Zarathuštra, který se narodil někdy kolem roku 600 př.n.l.. V době vlády krále Dareia I. (521 -- 486 př.n.l.) se zoroastrismus stal perským státním náboženstvím.

Již v 6. století př.n.l. bylo toto náboženství rozšířené po celé Mezopotámii, od 2. století př.n.l. pak i v Sýrii a Malé Asii. Blízký východ se stal v tomto období jakousi křižovatkou různých náboženství: střetávaly se tu judaismus, mithraismus, egyptské, babylonské, řecké, římské kulty,...

Lze tedy tvrdit, že křesťanství nevzniklo pouze jako židovská sekta, ale jako nový náboženský směr, ovlivněný různými náboženskými směry a eklekticky z nich čerpající.

Co se týče návaznosti křesťanství na judaismus, obrovský význam má nález kumránských svitků, nejstarších záznamů biblických textů, v roce 1947 na pobřeží Mrtvého moře, z nichž se žel, dochovala jen část, tvořící 850 rukopisů v hebrejštině či aramejštině, některé dokonce v řečtině. Tyto rukopisy obsahují mimo děl samotných esejců i biblické starozákonní texty, které se příliš neodlišují od znění Starého zákona. Tyto svitky pocházejí pravděpodobně z knihovny jeruzalémského chrámu zničeného v roce 70 n.l. po dobytí města Titem Flaviem.

To, že nejsou dílem esejců, dokazuje hovězí kůže, na které jsou napsané -- esejci byli totiž vegetariány. Sekta esejců, žijící v klášteře Chirbet Kumrán (chirber = rozvaliny, trosky) asi kilometr od jeskyní, kde se tyto svitky našly, je ukryla ještě před pádem Jeruzálema právě zde, v jeskyních na březích Mrtvého moře.

Zde bych se zastavila u této ortodoxně židovské sekty a věnovala jim pár řádek.

Esejci se poprvé objevují v 2. století př. n. l. jako sekta odmítající dvě vrstvy židovského obyvatelstva: farizeje a saduceje.Saduceové byli v podstatě "politická strana" tvořena vysokými kněžími a židovskou aristokracií. Ovládali jeruzalémský chrám a nejvyšší židovskou radu -- sanhedrin.Lpěli na doslovném znění Zákona (tj. Starého zákona), v trestně právní oblasti však uznávali např. pravidlo "oko za oko", a sympatizovali s helénskou, a posléze i římskou správou Palestiny, kvůli zachování ortodoxní židovské víry a vlastního výsadního postavení.

Farizejové oproti tomu byli většinou židovští vzdělanci a příslušníci střední vrstvy obyvatelstva. Měli za to, že Mojžíš dostal od Hospodina kromě psaného Zákona i zákon nepsaný, podle něhož je v některých situacích přípustné, aby se člověk řídil vlastním rozumem a svědomím. Snažili se liberalizovat ortodoxní víru, odmítali kolaborovat s okupanty. Jejich výklad Zákona se později stal základem Talmudu.

Proti těmto dvěma skupinám tedy esejci, stejně jako Ježíš, vystupovali.

Esejci neuznávali chrámová kněžstva, ortodoxně lpěli na plnění Zákona, stranili se politického života a žili většinou v odlehlých klášterech asketickým způsobem života, majetek byl kolektivní,velký důraz se kladl na dodržování rituálních předpisů. Esejci se označovali za Syny světla, jejichž úkolem je přečkat v čistotě a neposkvrněnosti, v poušti do rozhodující bitvy se Syny temnoty.Po této bitvě by prý mělo nastat tisícileté boží království.Syny temnoty byli všichni jejich odpůrci.

Je zajímavé, že se s paralelami esejského učení setkáváme na mnoha místech Nového zákona.

Kromě již zmíněné tisícileté říše blaha, například u tzv. mesiánské hostiny, která se podobá Poslední večeři Páně; také se zde objevují podobnosti mezi učením esejců a obsahem evangelií, některé pasáže jsou takřka totožné.

Esejci vyznávali Ducha pravdy, pokud jde o jeho výroky, jsou téměř totožné s údajnými výroky Kristovými.

Z tohoto vyplývá, že esejci měli zřejmě velký vliv na tvůrce evangelií, a že svou podstatou stáli u zrodu křesťanství.

Nabízí se otázka: Nepatřil sám Ježíš mezi esejce ?

Křesťanství bylo zpočátku pouze jednou z řady židovských sekt, které v době římské nadvlády čekaly na příchod mesiáše (spasitele), mocného krále, který ze země vyžene nenáviděné Římany.

Křesťané neusilovali o změnu společenských poměrů -- věřili, že po smrti přijde jejich království boží, tehdejší hmotný svět je, před tím než je Římané postavili mimo zákon a začali pronásledovat, příliš nezajímal.

Mezi první přívržence nové filozofie patřili nejchudší a nejprostší obyvatelé měst, svobodní i otroci, bez důrazu na etnickou příslušnost. Ve sborech, které takto smýšlející tvořili, si byli zpočátku všichni rovni, panovala mezi nimi důvěra a vzájemná solidarita.

Prvním sborem křesťanů -- kristovců, v němž neměli většinu Židé, se stala komunita v syrské Antiochii.

Stát se křesťanem vyžadovalo v podstatě pouze absolvování obřadu, tzv. křtu, kdy se symbolicky smývaly dosavadní hříchy a počínal nový život v křesťanské lásce a spravedlnosti, s vyhlídkou na lepší budoucnost v království božím. <

K "boomu" nového náboženství přispělo nemálo faktorů: jednak tu byla velmi významná a agitačně aktivní osobnost, kterou byl apoštol Pavel (vl. jménem Saul), který hlásal věrouku Ježíše Krista, božího syna, který se pro všechny obětoval na kříži, potom také nemůžeme pominout sociologický a především psychologický dopad krize hospodářské i politické v 2. a 3. století. Lidé najednou ztráceli jistoty, které mohli kompenzovat právě vírou, že vše se děje z vůle Boží, a že po útrapách pozemských přijde ráj nekonečného blaženství, kam se však dostanou jen ti, kdo budou za života věrně sloužit Bohu. Zde se vytváří obecně platné a obecně uznávané měřítko pro dobro a zlo, které přetrvává až do 19. století, kdy začíná epocha nejistoty a nového hledání svobody i vlastní identity....("Bůh je zabit a každý z nás má na rukách jeho krev.", jak se vyjádřil německý filozof tohoto období Friedrich Nietzsche.)

Za této situace se judaistická sekta přerodila ve skutečné náboženství.

Křesťanství se nejdříve šířilo židovským prostředím Palestiny, později však začalo zasahovat i do řeckých měst ve východní části impéria, odtud pak dále směrem k Římu. Římané nejprve křesťany ignorovali a opovrhovali jimi. Byli považováni za podivnou židovskou sektu, a když se křesťany začali stávat chudí a nesvobodní občané, byl na ně uvržen stín podezření.

Křesťané nebyli příliš oblíbení také pro svou agresivnost, až fanatičnost, a snahu každého obracet na tu správnou víru, ukazovat tu jedinou, jejich pravdu. Striktně odmítali uznávání oficiálních státních božstev.

Křesťanští vojáci se před bitvami taktéž odmítali modlit k státním ochranným božstvům, obětovat jim i přísahat věrnost císaři a veliteli, proto byli považováni za zrádce, a dle toho bylo s nimi nakládáno. Zfanatizovaní křesťané začali být pro neustálé rozdmýchávání nepokojů, pro již zmíněné neuznávání oficiálního římského kultu státních ochranných božstev, pro popírání císařova božství a jeho svrchované moci, a také pro úředně zakázané spolčování, pronásledováni a trestáni povětšinou konfiskací majetku, avšak pro četnou příslušnost k nejchudším vrstvám obyvatelstva bez jakéhokoli majetku, také mučeni a popravováni.

Všimněme si zde malé odchylky od všeobecně tradovaného pronásledování hodných křesťanů zlými Římany. Křesťané nebyli vůbec "ti správní", spíš naopak ti hašteřiví, nepokojní, agresivní až fanatičtí. Římští císaři si v době krize nemohli dovolit rozmach rebelie, proto začali dříve přehlíženou a liberálně trpěnou sektu pronásledovat.

Církevní dějepisci pozdějších období se však příliš nerozmýšleli a hrdě, bezostyšně prohlašovali popravené za mučedníky, kteří se s velkou pravděpodobností touto svou obětí zalíbili Bohu, který je uvedl do ráje.

Vznikaly ilegální křesťanské obce, které nejprve řídili presbyteři (tj. starší), pro pronásledování tu však byla nutnost pevně strukturované organizace, proto se zde od konce 1. století n.l.objevují autority v podobě biskupů (episkopů -- dohlížitelů, či správců obcí), což by se dalo označit za počátek zániku rovnostářství či komunitního způsobu organizace, a nástup, kromě autority Boha, i "hmotných" autorit.

Biskupové měli na starosti i společnou pokladnu, proto se do této funkce začali dosazovat jedinci lépe finančně situovaní, což je krokem k majetkovému rozvrstvení křesťanstva.

Od 3.století se začaly totiž o nové náboženství zajímat i horní vrstvy tehdejšího obyvatelstva.

Původní obce se začali měnit v komunity, věrně odrážející společenské rozdíly římské společnosti, snad kromě irelevantnosti římského občanství či "neobčanství".

Císař Decius se pokusil vyřešit problém s křesťany svým ediktem roku 249 n.l., který přikazoval povinnou příslušnost všech obyvatel impéria ke státnímu kultu. Účast na obětních obřadech byla kontrolována zvláštními úředníky, kteří vydávali "potvrzení o návštěvě". Toto řešení bylo, přiznejme, vcelku naivní. Docházelo k podvodům a falšování, navíc majetnější křesťané úředníky podpláceli.

Další snaha o ukončení konfliktů s křesťany byl edikt císaře Valeriana z roku 258 n.l., který hrozil těžkými tresty biskupům a kněžím, pokud nepřestanou konat bohoslužby, a taktéž věřícím, pokud se nepřestanou shromažďovat v katakombách, ve svých podzemních pohřebištích. O rok později tento císař přikázal zabít všechny biskupy i presbytery.

Dalším útokem proti křesťanům bylo roku 303 n.l. úsilí císaře Diocletiána stmelit rozpadající se říši v duchu tradičního římského kultu. Tento císař se nejprve stavěl ke křesťanství smířlivě a tolerantně, avšak po věštbě kněze Apollonovy svatyně v Milétu, kterou si objednali neznámí nepřátelé křesťanů a která předpovídala rozpad a následující zánik impéria, pokud se bude křesťanství dále šířit, se rozhodl k opatřením, která měla rozmach křesťanství zastavit. Těmito opatřeními byly čtyři dekrety. První zakazoval shromažďování ke křesťanským bohoslužbám, nařizoval zbořit kostely a spálit kultovní knihy.

Další dva byly platné pouze ve východní části říše, a nařizovaly uvěznit kněze, kteří by odmítali obětovat státním bohům. Poslední dekret toto nařízení rozšiřoval na každého občana. Tyto Diocletiánovy výnosy také vylučovaly křesťany ze zastávání veřejných úřadů a umožňovaly konfiskaci církevního majetku.

Reakcí křesťanů na toto byly sabotáže a protistátní propaganda, což se císaře velice dotklo a zahájil tvrdší opatření proti nim. Za své vlády dal popravit kolem patnácti set křesťanů. Nové náboženství bylo již hluboce zakořeněno, takže tato opatření jej spíše posílila.

Poslední snaha o omezení moci nového náboženství, kterou chci v této práci přiblížit,byl pokus Flavia Claudia Iuliana, řečeného Apostata, což znamená "odpadlík". Iulianus byl nejprve mladším spolucísařem Constantina II., po jeho smrti císařem celé říše, a to v letech 361 až 363.Tento vynikající vojevůdce, nepřítel Peršanů, reformátor, který zrovnoprávnil všechna náboženství, donutil křesťanskou církev vrátit okupované pohanské chrámy a odebral jí státní dotace. Tím si samozřejmě proti sobě velmi popudil křesťany. Během bitvy s Peršany, ho pravděpodobně zabil jeden z křesťanských fanatiků. Po jeho smrti se stal jeho nástupcem velitel císařské osobní stráže a samozřejmě křesťan Flavius Iovianus, který zrušil Iulianova nařízení a vrátil křesťanům jejich privilegia, a také uzavřel pro Řím dosti nevýhodný mír s Peršany.

Tímto se dostáváme retrospektivně do doby před výše zmíněné snahy Iulianovy, abychom si přiblížili období, kdy se křesťanství stávalo a nakonec stalo státním a oficiálním náboženstvím.

K první a zároveň jedné z největších změn ve vztahu státní moci a křesťanství došlo roku 311 n.l., kdy císař Galerius, Diocletiánův nástupce (původně nepřítelem křesťanů), vydal společně s Liciniem edikt povolující křesťanům vyznávat jejich víru, avšak včetně povinnosti modlit se za římské panovníky.

V roce 313 n.l. přicházejí Licinius a Constantinus s definitivním obratem směrem ke křesťanství -- s Milánským ediktem. Ten uděluje křesťanům náboženskou svobodu, a zároveň vrací církvi všechen dříve zabavený majetek.

Na postoje císaře Constantia měla velký vliv jeho matka Helena, jíž je připisován nález kříže, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus a která byla později církví svatořečena. Constantinovo inklinování ke křesťanství mohlo podmínit také vítězství v bitvě u Mulvijského mostu, v blízkosti Říma v roce 312 n.l., které bylo připisováno zázračné moci kříže, který si v této bitvě po podivném snu dal Constantinus do znaku. Pravda o zázraku s křížem bude patrně opět prozaičtější, než se zdá: kříž byl nejspíš symbolem výše již zmíněného boha Mithry, kterého uctívali legionáři...

Císař Constantinus I. (pro své zásluhy vůči křesťanům také nazývaný Veliký) obrátil Diocletiánův problém naruby -- chtěl stmelit impérium křesťanstvím, neboť si uvědomil, že snahy eliminovat křesťanství, byly spíše kontraproduktivní. Snažil se tedy začlenit církev do mocenské sféry, sám sebe jmenoval biskupem.

Roku 325 n. l. svolal dokonce do maloasijského města Níkaia první ekumenický koncil, který pevně ustanovil obsah křesťanské věrouky a odmítl snahy o revizi, jakož i postavil mimo křesťanství odpadlíky církve -- Ariány (viz opět poznámky na konci textu) -- první heretiky.Usnesení tohoto koncilu jsou povětšinou závazná až do dnešních dní.

Poslední kapkou v poháru moci a vlivu křesťanů byl zákaz všech pohanských kultů na území celé říše, který byl nařízen císařem Theodosiem v roce 392 n.l. Křesťanství se tedy stává jediným povoleným a oficiálním náboženstvím.

Náboženstvím, které se z pozice pronásledovaného dostalo na post pronásledovatele...

Už za již zmíněného císaře Theodosia I. (taktéž z pochopitelných důvodů označovaného Veliký) byla například zakázána homosexualita, dříve naprosto běžná a tolerovaná. Když se proti potrestání jednoho provinilce vůči tomuto zákazu postavili na odpor obyvatelé města Thessaloniké (Soluň), byli na ně povoláni vojáci a povraždili jich více než sedm tisíc. Že by se tedy křesťané, kážící morální zásady, přece jen nechovali podle svých slov a mstili se na římském obyvatelstvu za příkoří, jimž byli v minulosti vystaveni?