Jiný výklad události v zní, že Ježíš se ve chrámu snaží očistit řádnou obětní praxi od svatokupectví. Tento výklad už není tak hloupý a přiznám se, že mne ona scéna vyhánění z chrámu již mnohokrát přišla na mysl, když jsem byl svědkem náboženského kšeftu na mnoha posvátných křesťanských místech -- naposledy jsem na to myslel na těch nejposvátnějších místech, v Jeruzalémě a Betlémě, kam jsem měl nedávno příležitost se podívat. Strašlivě mě urážel všechen ten obchod s přeplácaným religiozním kýčem v kostelech, které stojí na údajných místech Ježíšova narození a jeho popravy.

Měl jsem ohromnou chuť začít převracet všechny ty stánky s příšernými soškami, lampami, obrázky a pobožnými publikacemi. Je mi opravdu nepochopitelné, že církev provozuje, či alespoň toleruje ve svých kostelích tuhle odpuzující bigotnost, pověrčivost a ziskuchtivé parazitování na lidské naivitě a náboženskosti.

Jenže v tomto našem dnešním biblickém příběhu nejde nejen o dělání pořádku, ale ani o žádný boj proti svatokupectví. Ti prodavači tam v jeruzalémském chrámě nebyli žádní šejdíři - byli poctivou, solidní součástí chrámového provozu a Ježíš to dobře věděl. Poutníci přicházející z druhého konce země si totiž nemohli sebou brát na cestu zvířata, nutná k obětem. A tak ti prodavači tam konali velmi potřebnou službu poutníkům, byla to vlastně taková technikálie, jako když my u dveří kostela si půjčujeme zpěvník, případně bibli, abychom je nemusili nosit z domova.

A ti penězoměnci -- to také nebyli žádní vexláci! Do chrámu se nesměly vnášet tehdy platné mince s obrazem pohanského římského císaře a tak bylo třeba vyměnit si právě u této chrámové služby platnou římskou valutu za jakési chrámové žetony, které svou přítomností chrám neposkvrnily. Ti stánkaři tam před chrámem pomáhali řádnému chodu bohoslužeb a ten, kdo tento řádný chod rušil, byl naopak Ježíš. V očích svých současníků se dopustil nehorázné provokace, narušení pořádku a výtržnictví.

Ježíšův čin ale nebyl svévolným výtržnictvím. Byl to symbolický prorocký happening -- podobně jako když starozákonní proroci rozbíjejí na veřejnosti džbán, nosí chomout apod. Bylo to gesto namířené proti chrámu samotnému. "Zbořte tento chrám!" říká Ježíš v Janově evangeliu a chce tím říct totéž, co Matouš pověděním o roztržení chrámové opony, nebo poslední biblická kniha viděním nového světa, kde "chrámu již nebude". Ježíš zakládá novou smlouvu, svolává nový lid, staví "nový chrám" -- on sám bude tím novým chrámem, ve třech dnech "znovupostaveným", vzkříšeným.

Ježíšovo gesto bylo gesto směřující ne proti těm velmi potřebným zaměstnancům chrámu, usnadňujícím chrámovou bohoslužbu, ale namířené proti celé chrámové, kultické zbožnosti vůbec. A pro jistotu - i když snad nadbytečně -- dodejme: ne proti židovské chrámové, kultické zbožnosti, ale proti každé chrámové, kultické zbožnosti kdekoli a kdykoli. Ježíš tímto činem stejně jako celou svou existencí navazuje na prorockou tradici, která s institucionalizovaným náboženstvím neustále bojovala a stavěla proti němu postulát živé víry. Jde o stálý konflikt mezi kněžskou a prorockou tradicí. Slyšeli jsme jedno z mnoha prorockých slov, která to vyjadřují v dnešním čtení z Izaiáše: "Syt jsem vašich obětí! Místo nich chci milosrdenství a právo!"

Chrám je symbolem náboženství. Ona se žádná víra časem nevyhne určité institucionalizaci, vyznavači každé víry si časem postaví svá shromaždiště, vytvoří si své obyčeje, zvyky, pravidla, svou řeč, prostě -- své náboženství. Náboženství je jakýsi sdílený prostor věřících, je to jazyk víry. To je celkem normální, člověk musí mít jisté identifikační kódy, aby věděl komu a kam patří. Problém je, když se náboženství stane samoúčelným. Když se prvotní ethos víry vytratí a zbudou jen ta vnější znamení, která se stanou ne již jen prostředkem víry, ale cílem. Když náboženství nahradí živou víru a konání obřadů a dodržování pravidel se stane vlastní náplní vztahování se k Bohu.

Právě proti tomu vyprázdnění víry do pověrečného a samoúčelného obřadnictví bojovali izraelští proroci; právě to je stálý vnitřní zápas i křesťanské církve. Vždy znovu jde o zcela jiný vztah k Bohu, než je rituální náboženská praxe -- vždy znovu jde o víru. Uvěřit -- to je osobní akt svobodné odpovědi na volání a povolání Boží pravdou. Víra je osobní volba, osobní rozhodnutí směrovat zcela určitým směrem svůj život, nedá se dědit jako náboženské zvyky. Víra se osvědčuje zejména v osobním jednání vůči druhým spíše než v tom, jak horlivě dodržuji chrámové obřady. Zápas s tímto obecným sklonem člověka vždy znovu zaměňovat víru za náboženství se v dějinách objevuje vždy znovu - nejznámější takový pokus byla reformace.

Víra a náboženství prostě nejsou ani zdaleka totéž, jak si mnoho lidí myslí. Obojí spolu souvisí -- a přeci jsou to svým způsobem protipóly. A jen naznačme: to, čemu říkáme sekularizace je svým způsobem logický a ne vždy nutně zavrženíhodný důsledek této kritiky náboženství. Přemýšlejme o tom!

Přeci jen jedno jsme ještě zapomněli říci. Ježíš při tom svém symbolickém činu volá: "Nedělejte z domu mého otce dům obchodu". Ani tato slova se nevztahují k těm stánkařům před chrámem, ale k celé chrámové bohoslužbě jako celku. Kde se totiž ze shromaždiště lidí víry stane rituální, kultické obřadiště, tam místo existenciálního rozhodnutí jít za poznanou pravdou stůj co stůj nastupuje pokleslý náboženský kšeft: já ti, bože, ať jsi kterýkoli, dám jako oběť to, co je předepsáno. A za to ovšem od tebe očekávám ochranu, výsady oproti nezbožným, nepraktikujícím; očekávám požehnání.

Bůh této reciproční, obchodnické zbožnosti však je mrtev -- a neobjevila to teprve theologie smrti Boha v minulém století, objevil to sám Ježíš. Takovýto Bůh pobožného obchodu je opravdu mrtev.

Živý je oproti tomu Bůh Ježíšův, Bůh solidarity, lásky, práva, milosrdenství, Bůh oběti pro druhé. A kdykoliv my sami se dostaneme do pokušení dělat ze vztahu k tomuto Bohu náboženský kšeft a tržnici, kdykoliv jsme v pokušení devalvovat cestu za Kristem na vztah: "má dáti-dal", kdykoliv si začneme představovat, že určité penzum našich modlitbiček a náboženských obřadů a dobrých skutků si předplácíme místo v nebi, tehdy vždy pozvěme Krista, aby i z nás třeba i důtkami vyhnal tohle všechno kšeftařské náboženství. S Bohem nás nesmí spojovat mechanismus trhu, totiž: já ti, bože, něco dám -- oběť, dobrý skutek, odříkání si něčeho atd, abych od tebe oplátkou také něco získal. S Bohem nás musí spojovat nevypočítavá, obětavá, třeba i proti vlastnímu zájmu jdoucí víra, láska a naděje.

Amen