Žijeme totiž v době, kdy cokoliv může mít tisíc významů, na cokoliv je možno se dívat tisícerým směrem a jakákoli věc, či událost může být interpretována tisíckrát a pokaždé jinak. Tedy i Bůh. Do třetího tisíciletí jsme vstoupili zbaveni blahé jistoty sdílených pravd a názorů, zbaveni identity jednotného stylu, jednotné filosofie, jednotného náboženství. Je to snad dobře; mezi Pravdu a nás nevstupuje žádný prefabrikovaný lidský postulát - avšak naše postmoderní apriorní nejistota, naše hledačství, které musí začínat vždy od samotného počátku, nemaje se od čeho odrazit a na čem stavět je mnohem těžší, než byla blažená jistota, sdílená celou společností a všemi bližními okolo.

Tak i víra, zbavená obecně sdílených náboženských pojmů, neboť jak známo, víra je něco jiného a něco víc než náboženství, má šanci být ryzejší, než bylo pohodlné spočívání v neproblematizované obecné religiozitě; je však mnohem náročnější dnes víru nalézt, náročnější, než tomu bylo třeba ještě před sto lety, a je mnohem těžší si ji udržet.

Podobáme se tak možná víc prvé církvi, než té, která od Ediktu milánského formovala Evropu. Prvá církev vstupovala do světa jako naprosto cizorodý prvek. Její učení bylo jejímu rodnému, kmenovému náboženství - judaismu - zradou, a všemu ostatnímu, stejně multikulturnímu světu, jako je ten náš, bylo naprostým šílenstvím. Ježíšovi učedníci, kteří v jeho přítomnosti pociťovali jistotu a naději, víru a lásku, pokoj a sílu propadali ve chvílích jeho vzdálení se od nich panice, bezradnosti a strachu, či jej prostě zapírali.

V naší dnešní perikopě se Ježíš se svými učedníky loučí. Připravuje je na dobu, kdy budou bez něho. A do jejich budoucího strachu a bezradnosti jim slibuje Ducha svatého. A protože i tehdy si pod pojmem Duch svatý mohli představovat cokoliv - stejně jako dnes si pod tímto pojmem lidé představují cokoliv, od extatických vytržení až po spiritismus, říká jim hned jasně, o co půjde. Duch svatý jim bude obhájcem. Řecké slovo v textu užité - paraklétos - znamená doslova: přivolaný, rozumí se: na obranu, na pomoc. Bývá překládán jako: utěšitel, přímluvce, zastánce, advokát - mě osobně se nejvíc líbí výraz obhájce.

Ježíš říká: ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! Dávám vám pokoj, který nikde jinde ve světě nenajdete. Do všech vašich bolestí a úzkostí, do vašich mučivých pochybností a do vaší bezradnosti, do pronásledování, podezírání a nenávisti vůči všem vám, kteří mě milujete, do vší té opuštěnosti a samoty vám pošlu po své smrti, říká Ježíš, obhájce. Zastánce, utěšitele, přímluvce.

Už nikdy nebudete sami. Vždy budu s vámi svým, to jest božím Duchem, jako váš obhájce, budu vás držet za ruku v kriminále, při výsleších, v koncentrácích, když budete umírat, ve vašich nemocech, když budete sami proti všem, když se vám budou vysmívat a tupit vás, když budete bloudit ve spleti životních cest, když vám už nezbude ani jiskřička životní naděje: tehdy vždy mne můžete přivolat na pomoc a já budu s vámi a budu vás obhajovat. Budu vás těšit, dávat vám sílu a naději a dodávat odvahu. A také vám připomínat, co jsem vám říkal, když jsem ještě žil v těle a pomůžu vám tomu všemu rozumět a také vám budu pomáhat pochopit - ne myslí- ale spíš srdcem a celou bytostí, kdo je Bůh a jak životadárné je důvěřovat mu a milovat jej a být v něm a nepodléhat zbabělosti, lži, vypočítavosti a sobectví, které na vás tak často doléhají a chtějí se vás zmocnit a kterým tak často podléháte.

Jeden z učedníků se zeptal: a proč se nechceš dát poznat celému světu? Proč to nezařídíš tak, aby svět musel na rozkaz shůry poznat a přijmout Tebe i Boha? Ježíš odpovídá: to záleží na dobrovolném vztahu lásky. Mým programem je láska, dobrovolná spolupráce, a ta je nabídnuta komukoliv. Kdokoliv z lidí může participovat na světě postaveném na lásce. Mým programem není totalita, donucení, podrobení si, ani k dobru. Člověk je svobodná bytost. Svobodná k lásce i k nenávisti. Můžete si vybrat. Já vám jen slibuji, že vyberete-li si lásku, budu s vámi i v nejtěžších chvílích vašich životů a budu vás hájit.

Kdokoliv se může takovéto víře smát a kdokoliv může vyrábět a šířit karikatury této víry. Denně se s tím setkáváme a opravdu není snadné výsměchu či pokrouceninám víry odolat a udržet si pevnou naději ve svět, v němž hlavní slovo má láska.

Biblické poslání nás právě v tomto posiluje. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!

A necelé dva měsíce před vstupem ČR do EU není možné nepovědět ještě jedno. Evropská unie není Boží království. Je to svět stejně vydaný nenávisti, jako ten náš, postkomunistický. Jenom je to svět, kde se nepřetržitě buduje po staletí taková společnost, a to i v Německu po hrůzné nacistické epoše již nepřetržitě půl století, která vědomě staví na základech vycházejících z evangelia. A to, že v evropské ústavě nebude slovo "Bůh" na tom nic nemění. My jsme od počátku druhé světové války, po padesát let, žili ve společnosti budované vědomě na útlaku a nenávisti. A jsme tím dodnes strašlivě nemocní.

Zkušenosti posledních čtrnácti let mi však dávají tušit, že cesta k uzdravení naší společnosti bude v onom společenství evropských národů podstatně jednodušší a rychlejší, než kdybychom se o ni nadále pokoušeli sami s rostoucími preferencemi komunistů, s apatií ve společnosti a s cynismem. Pouhých šest procent občanů, kteří podle průzkumu věří, že se mohou aktivně podílet na řešení veřejných záležitostí, hovoří jasnou řečí. Opravdu, ta úzdrava se nám zatím příliš nedaří. Možná, že by bylo skutečně načase zkusit to s tím starým dobrým křesťanstvím, které je páteří naší evropské identity.

Amen