,,Vědec nestuduje přírodu proto, že by to bylo užitečné. Studuje ji proto, že mu to přináší potěšení. A potěšení mu to přináší proto, že příroda je nádherná. Kdyby nebyla příroda nádherná, nestálo by za to vědět. A kdyby nestálo za to vědět, nestálo by za to žít.''

Šel jsem před pár dny po chodbě našeho gymnázia, přemýšlel jsem, co budeme dělat na semináři, a o něčem jsem mluvil s kamarády. Najednou vidím, že u nástěnky fyzikálního kabinetu stojí nějaká dívka a něco čte. Shlukli jsme se i my kolem nástěnky a koukáme, co je tu tak zajímavého. Aha, článek o experimentech na detekci neutrin (detektor Kamiokande a Super-Kamiokande). Je to aktuální téma, byly za to teď uděleny Nobelovy ceny. Ta dívka. Ostrůvek života v moři zombií?

Takže předstírám, že taky čtu článek, a přemýšlím. Stojí tu nějaká dívka a čte si článek o neutrinech. Aha, mí kamarádi znuděně odešli. Ti dva tvrdí, že je fyzika baví, ale nerozumí vlastním slovům. Kdyby to tak bylo, nikdy by neodešli od rozečteného článku. Ale tahle dívka asi ví, proč to čte. Protože to je nové, vpodstatě současný výzkum, protože s tímhle stojíme na břehu neprobádaného. Už jste to slyšeli? Neutrino má vlastní nenulovou hmotnost! A ta dívka tu stojí a čte řádek po řádku, protože jí to připadá vzrušující a protože když bude mít štěstí, tak někdo pomocí těchto nových experimentů objeví zase něco nového, nádherného.

Říkám si: Takže ona se zajímá o přírodu. Jistě, mnoho lidí o sobě prohlašuje, že je zajímá příroda, svět kolem. Ale je to pravda? Rád se procházím po lese, obdivuji stromy, květiny, oblohu. Spousta lidí si myslí, že mají rádi přírodu. Jak je takový obdiv povrchní a omezený! To si vážně ti lidé myslí, že příroda je jen *tohle*? Co je suchého a nudného na struktuře atomu? Co je suchého a nudného na fraktální povaze stromu? Počet okvětních lístků na té květině je fibonacciho číslo! Mám rád stromy a květiny, ale dokážu na nich najít daleko víc krásných věcí než takoví ti rádobyturisti, kteří nechtějí o vědě ani slyšet.

Ale ta dívka si také asi myslí, že neutrina jsou nádherná. Tak jako stromy, květiny, obloha. A vzrušující, protože zatímco o květinách toho již dost víme, svět malých částic je stále ještě tím obrovským neprobádaným oceánem a, jak by řekl Newton, my jen stojíme na břehu a radujeme se, když objevíme hezčí škebli nebo hladší oblázek než obvykle.

A můžete jít dokonce ještě hlouběji. Víme, že ani prostor sám o sobě není nudný, ale nadmíru zajímavý. Když nějaký objekt letí hodně rychle, vidíme jej stále delší a delší, zatímco čas jako by plynul stále pomaleji, umíme to měřit. Takové kejkle naše příroda vyvádí. A kvantová fyzika, ten ,,šílený psychedelický trip'', jak jí fyzikové přezdívají, tvrdí, že jedna částice se zároveň může vyskytovat na několika místech a třeba i to, že když vhodně zakryjete část zrcadla, bude se vám od něj odrážet *více* světla, ne méně. A to taky umíme měřit. Žijeme v úžasném světě, který vůbec není nudný. Je nadmíru nádherný a bizardní. Nalézáme v něm věci, které by si člověk -- autor knihy nebo básně, malíř, hudební skladatel -- *nikdy* nedokázal vymyslet. Neutrina. Jaký nový neuvěřitelný příběh o našem světě nám poví?

A proč ho nebude téměř nikdo poslouchat? Dívka se usmála, zřejmě narazila na něco pěkného. Pěkného, jako třeba květina. Proč to nikoho nezajímá? Příroda je všude kolem. Živá i neživá. Nejvyšší umělecké dílo je všude kolem nás a my --- máme oči zavřené.

Ve škole se toho o přírodě člověk dozví pramálo. Určitě mu neřeknou, že by mohla být nádherná. Prázdní lidé do vás hustí prázdné kecy. Poznání nahradí definice a krásu nahradí prázdné vzorce. Výsledkem jsou prázdné hlavy. Otevřete noviny a vidíte jen samé blafání. ,,Byla udělena Nobelova cena za fyziku. [...] V projektu SuperKamiokaNDE bylo použito 11 000 detektorů, dohromady 140 000 součástek. Je umístěn kilometr pod zemí. Výzkum by mohl vést k novým metodám léčby rakoviny.'' Nečetl jsem noviny, ale vím, že tam něco takového bylo. Kecy, bludy, slova bez obsahu. Koho má ohromit počet součástek a nějaké narychlo zbastlené kecy o využití k léčbě nemocí. Co je to za hovadinu. Proč někdy nenapíší o něčem nádherném o světě, ve kterém žijeme? Místo toho nás cpou lacinými čísly. Aby krmili malé lidi pocitem, jací jsou velcí?

,,Nejkrásnější věc, kterou můžeme zažít, je to tajemné. To je zdroj veškerého umění a veškeré vědy. Ten, kdo tento pocit nezná, ten, kdo se již neumí zastavit a divit se, stát a s úctou obdivovat neznámé, ten je jako mrtvý. Jeho oči jsou zavřené.'' Možná si to myslí i ta dívka, byť tento Einsteinův výrok pravděpodobně nezná.

Přemýšlel jsem, co bych jí řekl. O neutrinech jsem nic nevěděl. Měl jsem doma v Československém časopise pro fyziku přepis těch nobelovských přednášek, ale ještě jsem se k nim nedostal. Kdyby to bylo o dva dny později, mohl bych jí povědět o tom, jak v Kamioce umějí nejen neutrina detekovat, ale dokonce zjistit směr příletu a energii. Dozvěděl jsem se, jaký je princip funkce fotonásobičů, co to je Čerevenkovo záření. Určitě bych jí řekl o nově vznikajícím oboru neutrinové astronomie a o prvním neutrinovém obrázku Slunce. A vím, že by naslouchala, protože to jsou všechno vzrušující věci a je to opravdu na hranici současného lidského poznání o světě, jenž nás obklopuje. Jenže tehdy jsem ještě o neutrinech téměř nic nevěděl a neměl jsem co zajímavého říct, nebo snad ze zbabělosti, ke které mě vychovali, jsem nic neřekl a jen si tiše přemýšlel. Nechtělo se mi zabředávat do dalších prázdných slov. Dívka dočetla článek a odešla.

Teď, když všechny ty vzrušující věci o výzkumu neutrin vím, už bych je mohl někomu říct. Někomu, koho zajímá svět, ve kterém žije, komu není všechno lhostejné, jehož obdiv přírody není čistě povrchní. Promiňte mí čtenáři, zrovna jsem zapomněl, koho takového ve svém okolí znám...

,,Mě fyzika nezajímá.'' Jak takovou pitomost může někdo vypustit z úst? Jasně, rozumím tomu, když někdo o přírodě téměř nic neví, protože na ni prostě neměl čas, zatímco dělal jiné věci. Já bych rád dělal tolik věcí, ale mám čas jen na pár z nich. Jenže říct, že mě svět, ve kterém žiju, ,,nezajímá''? Co to je s těmi lidmi a jaká strašná síla jim to udělala? Že mě taky nezajímá historie Chile? Ale jasně, že zajímá. Povídejte mi o ní. Když budete povídat zajímavě a k věci, budu poslouchat. Třeba o ní nic nevím, ale rozhodně netvrdím, že mě nezajímá.

Ten pocit, že se nemáme zajímat, že nemáme hledat krásné věci kolem sebe, je tak zažitý, že nám to přijde jako normální. Nepřijde nám nic zvláštního na tom, když někdo řekne, že ho ,,příroda nezajímá''. Nevidíme tu absolutní absurditu takového výroku. Nevidíme, jak je to smutné.

Zvláštní, k jakým úvahám přivede člověka takové setkání u nástěnky, kterou vlastně nikdo nečte.

Škoda, že není komu vyprávět o neutrinech ...