Neměl jsem vůbec chuť jim jakkoliv pomáhat a stylizovat se do té trapné role toho, který už ví, co se od něho v tento den čeká. Nejraději mají peníze, dvacku, padesátku, když není zbytí, tak nakonec i ty vejce a nebo nějaké sladkosti. Jenomže oni neudělali absolutně nic pro svoji odměnu, prostě jen přišli s nějakými symboly a čekali. Zavřel jsem dveře. Stejná situace se opakovala ještě asi třikrát s jinou skupinou dětí. Po čtvrté jsem jim řekl, že když mě takhle budou budit, vezmu rákosku a dostanou na prdel. Usoudili, že jsem nechápající idiot, a šli dál.

Moje dcera je už dospělá, když byla ale malá, přišli ji vyšlehat její spolužáci a kamarádi a o nějakou produkci se alespoň snažili. Dnešní městské děti, které se právě vrátily ze včerejších supermarketových Velikonoc, už jen nastavují ruce a vlastně ani to ne. O padesát kilometrů mimo Prahu je situace přece jen jiná, ještě dál, podstatně rozdílnější. Tady v Praze jsou už symboly Velikonoc naprosto vyprázdněné a zůstala jen formální hra. Napadlo mě, že by si mohly jít stoupnout s pomlázkami rovnou na Karlův most, bylo by to pro ně jednodušší a hlavně pravdivější.