23. 3. 2004
Pokud má rozhlas obstát v nastupující éře digitalizace...Možná už dnes budou poslanci rozhodovat o zvyšování koncesionářských poplatků. Diskuse kolem poplatků se většinou omezuje pouze na Českou televizi. Pochopitelně -- Česká televize je větší, bohatší a v představách mnohých daleko vlivnější než Český rozhlas. Je také nadána schopností daleko lépe naštvat daleko více lidí. ČRo zůstává při diskusích o navýšení koncesionářských poplatků poněkud stranou, možná dokonce programově. To ale neznamená, že by jeho situace byla radostnější než situace ČT. |
Štěpán Kotrba v článku o dlouhých vlnách správně upozorňuje, že novela zákona o DPH pro veřejnoprávní rozhlas výrazně zdražila šíření signálu. Totéž platí i o užívání mobilních a pevných telefonů a o dalších vstupech. Naopak soukromými rádii vyšší DPH pouze proteče a na konci roku ji stát vrátí. Redukce vysílání na středních i dlouhých vlnách ale neznamená, že by rozhlas neměl kde jinde šetřit a co dělat lépe. V současné době je ČRo rozdělen na jednotlivé celoplošné stanice (Radiožurnál, Praha, Vltava, ČRo 6) a síť stanic regionálních. Tyto jednotlivé "rozhlasy" spolu nijak výrazně nespolupracují (s výjimkou částečného sdílení příspěvků vyrobených pro zpravodajství), což navíc podtrhuje Media Projekt odděleným šetřením poslechovosti jednotlivých stanic ČRo (celkový poslech ČRo vzniká jen jako jejich souhrn). Pokud má ale ČRo obstát v nastupující éře digitalizace, udržet své poslání v období informační společnosti a hlavně vyjít s omezenými zdroji, nezbývá mu nic jiného, než celý dosavadní redakční systém od základů změnit. Nemyslím, že bych přinášel něco principiálně nového -- o podobné koncepci už uvažoval předchozí generální ředitel rozhlasu Vlastimil Ježek. Podstatná změna proti současnému stavu by spočívala ve vytvoření centrálních, celorozhlasových odborných redakcí. Jejich redaktoři by byli vedeni k tomu, aby své příspěvky připravovali podobně jako agenturní zprávy: podle jednoho klíče odpovídajícího rozhlasovým vyjadřovacím prostředkům (jako je "mluvnost" redaktorova projevu, zvukovost, autenticita), ale s "krátitelnou" stavbou umožňující nezávislé používání částí příspěvků v různých vysíláních. V čele okruhů ČRo by pak nestáli ředitelé a šéfredaktoři jako dnes, ale dramaturgové, kteří by podle jasného, celorozhlasově respektovaného zadání vybírali příspěvky odpovídající profilu dané stanice, případně si je od odborných redakcí objednávali na klíč. Redakce by přitom musely být dostatečně personálně obsazené, aby s nimi nejposlouchanější okruh nejednal z pozice síly a nemohl si vynucovat výrobu pořadů na úkor ostatních okruhů. Současně by měly být natolik pestré, aby obsáhly co nejširší názorové spektrum a dostály tak požadavkům zákona o ČRo i samotnému smyslu existence veřejnoprávního média. Naznačené řešení by mělo výhodu v tom, že by Českému rozhlasu umožnilo daleko pružněji reagovat na jakékoli společenské podněty: stačilo by sestavit tým napříč odbornými redakcemi, což je v současné době prakticky nemožné. Druhou výhodou, možná ještě podstatnější, by byla větší připravenost na nástup digitalizace a následné rozšíření počtu okruhů ČRo. S minimálními dodatečnými náklady, pouze změnou zadání staničním dramaturgům, by bylo možné sestavovat stále další, přesněji zacílené programy.
Autor je redaktorem ČRo 2 -- Praha a členem vedení Syndikátu novinářů ČR |