,,Nevím, jak jsem mohl vypadat před světem. Ale sám před sebou jsem se cítil pouze jako kluk. Kluk, který si hraje na pláži a čas od času se pobaví, když najde hladší oblázek nebo hezčí mušli než obyčejně, zatímco celý obrovský oceán pravdy leží neobjeven před ním.''

(překlad anglického emailu, kterým jsem před časem přispěl do diskuze na Math4U na Yahoogroups.com)

(1) Klíč ke studentům, jako jsem já, je: BUĎ NADŠENEC!
(neboli ,,Přednášení je zábava!'')

Mám v zásadě dva druhy zkušeností s novými učiteli, když poprvé přišli do třídy:

a) ,,Dobrý den, jmenuji se blabla bleble. Můj plán na tento rok je blabla [celý ho sepíše na tabuli]. Moje známkování je takové a takové.'' A tuny a tuny dalších formálních záležitostí. ,,Blablabla blebleble blablabla blebleble.'' [zazvoní, hodina končí] (Ostatní hodiny jsou přesně stejné, jen to nějak souvisí s matematickými symboly.)

b) ,,Ahoj, já jsem blablabla. [Pár vět o sobě.] Dobře, tak jaké myslíte, že je první přirozené číslo. [Čeká na odpověď.] Dobře, 1. A [hlasitě] jaké si myslíte, že je [křičí] to poslední?'' Čeká, až někdo řekne ,nekonečno', a začne vysvětlovat, divoce přecházeje po třídě, že nikoliv, že žádné poslední přirozené číslo prostě neexistuje. Vysvětlí techniku důkazu indukcí. Zadá domácí úlohy. [zazvoní, hodina končí.]

Možná uhodnete, že ten první typ učitelů mě nudí k smrti. Přesně následují to, co se o učení naučili na fakultě. Dvacet, třicet, čtyřicet let podle toho samého schématu, říkají ty samé věci, dělají ta samá cvičení. Opravdu, mám rád ty učitele s absolutním disrespektem k formalitám a zaběhaným schématům, ty inovativní, ty, kteří se *usmívají*, když vysvětlují nový koncept, a usmívají se proto, že mají tu myšlenku *rádi* a že je učení *baví*.

(2) Jděte tou těžkou cestou, ale ať je to zábava!
(neboli ,,Škola hrou je tak nudná!'')

Ve skutečnosti, ta myšlenka, že škola by měla být hrou pochází od jednoho člověka mé národnosti, který se jmenoval Jan Amos Komenský a který je často uváděn jako jeden z otců moderního učení. Ale pozor, ,,škola hrou'' je pro mne ještě daleko nudnější než tradiční přístup. Vždycky byla, i když jsem byl mladší.

Já si totiž myslím, že dnešní učitelé ten výrok a tu myšlenku hluboce nepochopili. Pro mne ,,učení se hrou'' neznamená, že bychom měli hrát nějaké hry k tomu, abychom se něco naučili. Vůbec ne. Ten samotný proces učení, přijímání zajímavých faktů, myšlenek a souvislostí, by pro mne měl být hrou. Nemělo by to být tak, že vyrábíme zábavu a nalepíme na ni nějaké to učení. Učení se samo o sobě (ačkoliv je to tou starou drsnou cestou) by mělo být zábavou.

Miluji fyziku.

a) Když ji dělám ve škole, téměř ji nenávidím. Třeba v teorii relativity děláte miliardy příkladů s dvěmi vesmírnými loděmi, které se pohybují ... blablablablabla ... dobře, výsledkem je nějaké strašně nudné číslo, které sice umím spočítat, ale nic se z něj nedozvím. Vlastně je mi úplně k ničemu to číslo vědět. Je to tak nudné.

b) Když čtu Feynmanovy přednášky z fyziky a řeším korespondenční fyzikální seminář, to je úplně něco jiného. ,,Dobře, relativita. Existují takové zvláštní částice, nazývají se miony, které k nám přilétají atmosférou z kosmu. Bylo experimentálně zjištěno, že střední čas života mionu (než se rozpadne) ve vzduchu je velmi velmi krátký. Ale i přesto jej můžeme na povrchu Země zachytit. Jak je to možné?''

Možná to vidíte. Ten druhý příklad obsahuje přesně ten samý výpočet jako ten první. Jenže má nějaký smysl. Jeho výsledek zodpoví nějakou otázku! Skoro umírám, abych se tu odpověď dozvěděl a je to obrovská legrace trápit si mozek nad takovým problémem. To je pro mne ,,škola hrou''. V tomto případě jsem rád, že jsem se to naučil a byla to pro mne hra, byla to výzva.

(3) Písemky jsou zábava, pokud jsou originální!
(neboli ,,Necvičte opice, učte lidi!'')

Někdy se *těším* na to, až budeme psát písemku, ale vždy to záleží na tom, jakého máme na ten předmět učitele.

a) Písemka z fyziky. Jako vždycky. Jeden lehký problém na výpočet, dvě teoretické otázky (stačí vyklopit namemorované fráze bez jakéhokoliv porozumění), dva těžší výpočty. Tak se na to podívejme. Můžu se snažit být kreativní při odpovídání té teorie, ale co s výpočty? Je to tak nudné. ,,Třeba tahle otázka, ale ne, to je z učebnice. Pamatuji si odpověď, bylo to 3/5. Tak další. Jo, to si pamatuju, to je z hodiny. Mezivýpočet byl odmocnina z v/2t, tak tam jen dosadíme čísla a máme výsledek. Zív. Poslední. Aha, jak se dělalo tohle si nevzpomínám. Dobře, tak nic.'' Je to tak nudné...

b) Písemka z matematiky: ,,Dneska můžete pracovat ve dvojicích [učitel ví, že tam dal tolik tak těžkých problémů, že se budeme muset o práci podělit, ale ví, že je to pro nás nové]'' nebo ,,Ok, dneska žádná písemka nebude, protože mám narozeniny. Já vím, že jste se učili a umíte to, takže není důvod, proč bychom dneska měli psát test'' nebo to udělá jako normálně, ale jeden systém lineárních rovnic zadá v básničce, nebo ,,V dnešní písemné práci na indukci jsou tři problémy: 1) Dokažte že blablabla 2) Dokažte že blebleble 3) Dokažte že bleblable'' [ví, že první dvě věty dokázat nelze, protože nejsou pravdivé, řekne to krátce před koncem písemky, vybere papíry, podívá se, kdo první dvě věty dokázal] nebo dá do písemky víc otázek, než můžeme reálně stihnout, protože ví, že je to více stimulativní [co se týče známek, udělá nějakou gaussovu distribuci].

Asi uhodnete, že ty písemky typu b, které často zahrnují něco nového a neznámého, pokrývají ty samé koncepty a techniky jako ty typu a, možná jsou dokonce i těžší, ale jsou zábavné! A taky víte, že musel váš učitel vymyslet něco nového, snažit se, že to nebylo tak, že by jen nakopíroval něco, co používá posledních deset let.

Další věc, která podporuje tuto kreativní atmosféru, je ptát se na těžké a hluboké otázky, ztěží na hranici toho, co mohou žáci vůbec vyřešit, ale místo prozrazení odpovědi se rychle otočit k nějakému jínému tématu a už se nevrátit. To mne vždycky donutí sám se o to zajímat, protože já opravdu chci znát tu odpověď.

(4) KISS!
(neboli ,,Keep It Simple, Stupid!'')

Já věřím, že obrovská chyba, kterou dělá mnoho učitelů při přednášení na středních školách, je to, že chtějí do hlav studentů nacpat *všechno*. Pro mne to většinou končí tím, že nevím nic o ničem.

a) ,,Dnes budeme probírat létající hmyz. Existují tyto různé kategorie, které se dělí na tyto podkategorie. Tenhleten patří sem a tamten tam. Tenhle typ křídel se jmenuje takhle a tamten zase takhle.''

b) 'Existuje jeden druh mouchy, který se jmenuje blabla. Je na něm zajímavé, jak pracuje jeho oko. [A začne vysvětlovat jak světlo dopadá na mozaikové oko a jak odtud putuje signál do jednoduchého nervového systému.]

Od učitele typu a) jsem získal mnoho jmen, které se naučím a zapomenu hned po písemce, hodně malých informací, které se tvářily jako velké, hodně ničeho. Ten druhý se nesnažil předstírat, že mě naučí hodně. V tom příkladu b) jsem se nenaučil veškerý létající hmyz, naučil jsem se pouze jak pracuje oko nějakého zvláštního druhu mouchy. Ale podívejte, opravdu jsem tomu porozuměl! Naučil jsem se malý kousek přírody!

Já myslím, že přístup k výuce by neměl být, a někdy by to vyžadovalo úplně jiný přístup, učit od všeho trošku, vysvětlovat každou komplikovanou věc. Lepší by bylo vysvětlit něco, ukázat mi, jak to (třeba příroda) funguje, udat nějaký příklad a nechat mě samotného si vytvořit obecný koncept. ,,Keep it Simple, Stupid'' pro mne znamená, že neexistuje žádná morální povinnost znát vše, ale existuje povinnost *opravdu znát* alespoň něco, rozumět tomu, ačkoliv by to byly pouze malinké kousky.

Znám jeden Einsteinův výrok, když se ho kdosi ptal, co by se mělo učit mladé lidi na univerzitách, aby se z nich stali úspěšní fyzici: ,,Prostě je nechte ty čtyři roky hrát šachy.''

Opravdu, to komplikované a zamlžené není to nejkrásnější.

Takové jsou vpodstatě mé základní myšlenky o (střední) škole. Jsou to důvody, proč miluji některé učitele a nenávidím jiné. Jsou to pro mne oddělující linie mezi ,,legrací se učit'' a ,,strašně nudným''; pro mne. A mohu jenom zopakovat, že takto je to pravda pro mne. Nepodporuji svá slova žádnou studií, ničím, co by signalizovalo, že je tomu tak i pro ostatní studenty.

Takže mě nakonec vlastně neberte příliš vážně.