Benjamin Kuras, specialista na jeremiády, vydal ZDE velmi dobře napsaný článek o tom, jací jsou mladí Britové zanedbaní a zmanipulovaní pitomci a jak se údajně Velká Británie stává zemí George Orwella.

Jsou hloupější Češi nebo Britové? To je otázka, na niž, přiznám se, ani po šestadvaceti letech života v Británii nedokážu odpovědět. Vždycky jsem měl dojem, že zatímco v České republice mají všichni lidi tak trochu víceméně stejné vzdělání, v Británii je společnost rozrůzněnější: jsou tam daleko větší vzdělanecké špičky a propady. Souvisí to, myslím, stále ještě pořád s někdejší britskou průmyslovou revolucí, kdy vznikly v Británii v podstatě dva národy: onen Marxův vykořisťovaný, zubožený proletariát, pracující v továrnách a manufakturách 18 hodin denně, a zazobaná a bohatá a svobodná střední třída. Toto třídní rozrůznění bylo sice trochu narušeno druhou světovou válkou, kdy se do stejné společnosti v armádě překvapivě dostali příslušníci nejrůznějších britských společenských tříd, kteří se předtím v životě nikdy nesetkali, přesto však i nadále v Británii trvá a od vlády Margaret Thatcherové, která přišla k moci v roce 1979, se ještě prohloubilo. Sociální rozdíly se v Británii prohlubují i za Tonyho Blaira. Je zajímavé, jak traumatické sociální rozvrstvení z minulosti dlouhodobě postihuje i přítomnost - jak lidem hlubinně vštěpí určité postoje a podmíněné reflexy, které je velmi těžko odstraňovat. Když jsem přišel koncem sedmdesátých let do Británie, vysvětloval mi Lumír Soukup, tehdejší učitel bohemistiky na Glasgow University a někdejší tajemník Jana Masaryka, jak hluboce mají Skoti ve svém vědomí zakořeněný podvědomý strach z bídy a z chudoby. Moje tchyně mi vyprávěla, že za jejího mládí chodili někteří její spolužáci do školy jen někdy, protože doma měly ty děti jen jeden pár bot a v zimě se museli střídat při jejich užívání.

Británie má obrovskou výhodu v tom, že se tam - na rozdíl od českého prostředí - mohly kulturní a společenské elity vyvíjet nerušeně v podstatě čtyři sta let. Není divu, že si za tu dobu vypracovaly vynikající kulturní a sociální tradici.

Když jsem v roce 1978 přišel do Británie, upoutal mě první a zásadní rozdíl mezi tehdejším Československem a touto ostrovní zemí. Stát totiž v Británii nechává občany absolutně na pokoji. Snad pětadvacet let jsem v Británii nebyl na žádném úřadě. Pokud něco potřebujete vyřídit, stačí zvednout telefon. Nikdo vám v Británii nezasahuje do života: můžete si žít, jak chcete a dělat absolutně, co chcete. To vede mimo jiné i k tomu, že se příslušníci nejrůznějších společenských vrstev navzájem v životě nikdy nesetkají.

Z předchozí doby mám s Benjaminem Kurasem tu politováníhodnou zkušenost, že on vytrhává věci z kontextu a vytváří teorie na základě útržků informací, kdy potlačí jiné. Přizpůsobuje si skutečnosti tomu, v co věří. Prostě je to apriorní ideologie. Situace nikdy není tak černobílá, jak ji prezentuje Kuras.

Přicházím nyní do styku s dosti velkým počtem britských univerzitních studentů. Mám v současnosti několik kurzů, každý z nichž navštěvuje dvacet až sedmdesát posluchačů. Britská státní politika zajišťuje nyní, že na univerzitách studuje cca 35 procent mladé populace. Je to tedy docela rozsáhlý vzorek. Mezi studenty jsou omezenci, ale celkově není povědomí britských studentů, zdá se mi, o moc špatnější než českých. Musím opravovat jejich eseje, písemné práce. Občas se mezi nimi najdou primitivní práce, avšak zřídka.

Celkově mám dojem, že v žádné společnosti nakonec ani tak nezáleží na školství, že se prostě inteligentní a zvídaví lidé prosadí za každých podmínek a lidi bez nadání a zvídavosti skoro nic nenaučí ani ten nejlepší učitel. Prostě, to, jak lidé umějí psát a umějí studovat, se mi zdá daleko víc závisí na jejich individuálních dispozicích než na kvalitě školství. Proto se mi Kurasova argumentace, že zlý britský orwellovský stát způsobil, že se mladá britská generace skládá nyní z pitomců, zdá přehnaná a nepřesvědčivá. Určitě v humanitních oborech nemohlo být horší školství než školství komunistické, přesto si ten, kdo chtěl, informace a vzdělání nalezl. Že by to v Británii bylo s těmi cca 65 procenty populace, co dosud nejde na vysoké školy, jiné, než jak je tomu se studenty, které znám?

Kuras často kopíruje předsudky konzervativního deníku Daily Telegraph. Konzervativci brojí proti rychlostním kamerám na silnicích, protože chtějí jezdit bez omezení. Dodržování rychlosti zachraňuje životy. V ČR umírá na počet obyvatel šestkrát víc lidí na silnicích než v Británii. Už jsem v tomto listě psal o tom, že mi kolem Nového roku kdosi dvakrát u automobilu prořízl pneumatiky. Když jsem to hlásil na policii, dotazoval jsem se, zda v blízkosti mého domu jsou nějaké ulice s bezpečnostními kamerami. Policie odpověděla, že bohužel ne. Byl bych docela rád, kdyby tam byly.

Kurasův článek je dobře napsaný, a proto je pro "intelektuály" lákavý. Popsal to Milan Kundera: řeknete-li něco "krásně" a "poeticky", bude to na vás bez jakýchkoliv důkazů působit přesvědčivě. Ekvivalentem oné "poezie" jsou v tomto Kurasově článku brilantní generalizační konstrukce.

Vzhledem k tomu, že v ČR běží na TV Prima pořad Nikdo není dokonalý a tam se ukazuje, že i Češi nemají mnohdy kulturní znalosti či povědomí, dívám se velmi skepticky na apokalyptické úvahy o stavu dnešního světa. Mám spíš pocit, že to takové to bylo vždycky - když nic jiného, dneska je k dispozici daleko víc informací. V Británii vychází ročně asi 100 000 knižních titulů. Classic FM poslouchá 6 milionů lidí. BBC Radio 4 10 milionů lidí. Kde jsou tedy ti pitomci? Ovšem v Británii vždycky existovala společenská "underclass", podtřída. Ta je, zdá se mi, v současnosti spíš menší než dříve.

Je fakt, že žiju v univerzitní bublině. (V bublině ale žije, jak jsem popsal výše, v Británii v podstatě každý, tedy i Benjamin Kuras.) Na druhé straně se pořád hodně stýkám s mladými lidmi. "Nejobyčejnější" kontakty mám se svým holičem, s nímž se vybavuju o politice a o podnikání, atd. Je mu ovšem už pětatřicet. Není to žádný blbec.

Tak nevím.