Přeceňování zákonů, nebo spíše zneužívání zákonodárství na zavedení toho, co by někdo rád, je v Česku a asi v dalších nevyvinutých kulturách signálem, že si obyvatelé nevědí jako společenství sami se sebou rady. Tak zpříma jedná báťuška car: do týdne ať umějí všichni číst...

Prohlásit v zákoně za pravdu tvrzení o zásluhách jednoho prezidenta je zhovadilé, ne kvůli tomu prezidentovi, ale proto, že k tomu zákony nejsou. Příště budeme mít zákon, že kde je Mattoni, tam je život? Je to zneužití moci.

Je to podobné zacházení se státní mocí, jako když chce nynější vláda povinně, tedy zákonným předpisem, zavést písemné testování všech školních dětí v deváté nebo páté třídě. Zákon může vyjádřit povinnost státu pečovat o kvalitu vzdělávání, když už si stát osobuje právo nutit děti chodit do školy.

Jenže je něco úplně jiného napsat zákon či vůbec mocenský předpis, a umět dobře testovat. Prodávat povinné testy, a podporovat zlepšování škol, to jsou taky dvě věci, dost protichůdné. Nejdřív by se muselo umět pořádně o vzdělávání myslet, nejen u poslanců, ministrů a hlavně u jejího poradce, ale taky ve veřejnosti. Jenže u nás skoro nikdo neumí o testech dost poučeně ani myslet, natož je psát a natož je pak vůbec vyhodnocovat. A k tomu, abychom všichni dobře nebo aspoň ne zcestně uměli myslet o vzdělávání a testování, by se muselo dost dlouho veřejně i odborně pracovat.

Nemůžeme si dát zákon o povinných testech, když jsme si nedali povinnost líp porozumět tomu, co je kvalita školy, co je vzdělávání a jak fungují testy. V zákoně by mohlo stát, že žádná vláda ani parlament, pokud se předem nepostará o dobré vyjasnění záměru a o veřejně kontrolovatelnou a účinnou strategii zavádění, nesmí nic zavádět. Pak by se nestalo, že je svatořečen Beneš, aniž bychom se společně dohodli, jestli byl zbabělý ješita, nebo pracovitý stratég, nebo možná obojí dohromady. Ale my si rovnou usneseme zákon!

Co říct o národě, kde se rozvoj společnosti a kultury dělá přijímáním zákonů? Podle mého soudu toto: Neuměli si zvolit, nebo neměli koho ze svého středu vybrat do parlamentu takového, kdo by uměl rozlišit, že zákonem se ustaluje, petrifikuje, aby něco běželo tak, jak se to mezi lidmi dobře zavedlo. Nedošlo jim ještě, že zákonem podrobně zavádět něco hotového, to je socialistické inženýrství. Čím to, že je nenapadlo radši zákonem umožnit nebo dokonce přikázat například to, aby v státním rozpočtu na něco byly dány peníze? Vláda je pak musí rozdělit těm, kteří to chtějí a umějí udělat.

Asi bychom krčili nosem nad rozpočtem, ve kterém by na rok 2005 bylo plánováno 1.200.000 peněz pro ministerstvo kultury na oslavy E. Beneše. Protože by to znamenalo, že poslanci nějak moc pevně vědí, že je co oslavovat a že to má dělat stát. Chtěl bych číst inteligentní zdůvodnění, proč by měla být Benešova role veřejně zhodnocena. Kdyby poslanci mermomocí soudili, že tento lid potřebuje své povědomí o roli Beneše ve státě lépe vyjasnit a upevnit, měli by vypsat vládní grant na nějaké víceleté projekty, které by do veřejné diskuse vpouštěly podněty, vytvářely příležitosti, pomáhaly vzbudit a vést diskuse a bádání o Benešově roli. Úplně nejlepší by ovšem bývalo bylo, kdyby do takových věcí sněmovna radši vůbec nekafrala. Nejenom proto, že o nich asi málo ví, ale hlavně proto, že to jsou otázky a procesy, které patří do kulturního vývoje, do společenského života, a ne do zákona.

Zásluhám Beneše o stát se mají věnovat Britské listy a jiné tiskoviny, když si to autoři a čtenáři předhodí. Mají se jim věnovat vzdělávací programy škol, když Benešovy zásluhy budou učitelé a rodiče považovat za dobrý trénink dětí v historickém myšlení (ale na ten by možná bývalo stačilo blahořečení Tatíčka Masaryka a poklonkování nynějšímu...). Kdyby si poslanci přáli, aby u nás lidé dobře přemýšleli o vládnutí, a o osobní zásluze politiků, pečovali by právě o to, aby mohla fungovat veřejná debata, například v dobře financované veřejné televizi a v rozhlase. Mohli by se usnést na takovém zákoně o školství, aby státní školy byly místem hledání, přemýšlení a osobnostního rozvoje. Velmi příkladné by ovšem bylo, kdyby poslanci a jejich prezidenti dávali sami dobrý příklad mládeži. Pokud ovšem měl tento národ z koho vybírat.