Základním tématem, jež je exponováno již v raných dílech a přechází i do vyzrálé tvorby, je téma vztahu mezi mužem a ženou. Milostná tematika tvoří osu Kunderových románů, od níž vždy autorský subjekt plynule přechází k tématům filosofickým, společenským atd., aniž by ji však ztrácel ze zřetele. Kundera analyzuje jevy, jež jsou neoddělitelnou součástí vztahu mezi mužem a ženou - láska jako stav duše, tělesná láska, žárlivost, donjuanství, nevěra...

V této práci bych se chtěl zaměřit právě na nevěru. Bude to však pouze rychlý přelet nad sémantickým hnízdem nevěry v Kunderově románovém světě. V centru mého zájmu budou Kunderovy romány psané česky. ^[1]    Bude se tedy jednat o celostní pohled na Kunderovo dílo v kontextu tématu nevěry. Tento postup může být výhodný, neboť budeme moci sledovat zmiňovanou kontinuitu Kunderova díla vzhledem k tomuto tématu. Nevěra je totiž přítomna ve všech románech. V jednotlivých textech však nabývá odlišných sémantických kvalit a v každém má také trochu jinou funkci a zvláštní smysl. Nemá však platnost pouze sémantickou, ale má také důležitou funkci při rozvíjení zápletky a děje (Valčík na rozloučenou, Nesnesitelná lehkost bytí). Chtěl bych popsat toto funkční rozrůznění, zachytit onu proměnnost významů, vývoj tématu, jeho proměny a variace. Chci se také zamyslet nad interpretací nevěry v rámci Kunderovy tvorby jako celku.

Básnická sbírka Monology je prvním Kunderovým dílem, které tematizuje vztah mezi mužem a ženou. Nalezneme zde citové reflexe, lyrické bloudění, hledání lásky... Sbírka je ve formě monologů, jež vždy říká milenec milence a naopak. Nedochází zde tedy k dialogu. Jejich výpovědi jsou osamocené, vyznívají jakoby do prázdna, jako marné volání. Nalezneme zde i básně, v nichž se poprvé objevuje téma nevěry. V básni Kdybys raději mlčel milenka obviňuje milence z nevěry:

Nemluv, nelži o lásce!
Z každého tvého slova slyším
jak na mne ťuká červotoč.
Mám rád, mám rád, mám rád....
Vždyť já vím, že tvoje srdce
je omotáno cizí kadeří!
Nelži, že jsou to moje vlasy!
Nevěřím, nevěřím! ^[2]   

I když milenka při nevěře muže přímo nepřistihne, přesto cítí, že je partner neupřímný (tento motiv je později rozvíjen v Kunderových románech). Poznává to z jeho zbabělých pohledů a "horečky, co jde mu po těle". Trpce konstatuje proměnu jeho chování ve vztahu k ní a vzpomíná, jak to bylo na začátku...

V úplném závěru sbírky je báseň, stylizovaná do ukolébavky, kterou zpívá žena svému muži. Žena mu zde vypráví příběh jeho vlastního života. Objevuje se zde motiv zrady (společenská tematika, tematizovaná později v románu Žert) , smrt matky, stáří a také mu vypráví o ženě, s níž jí byl nevěrný:

A cizí ženu nech si zdát.
Bláznivě začals ji mít rád.
Nech si zdát pokoj v hotelu,
v něm lože, svoji nevěru,
pak perón, rozmazaná ústa,
oči, jež vlaku nevěří
a život, co ti po ní zůstal
jak dlouhá chodba bez dveří.^[3]   

Není to však vášnivá obžaloba jako v předchozí básni. Zde je nevěra viděna s delším časovým odstupem, žena muži již dávno odpustila. Její láska k němu překonala všechny nástrahy života a nevěra se zdá být jeho přirozenou součástí.

Milan Kundera později přešel od lyrické poezie k próze, "zbavil všechny své romány všech příznaků tradičního českého lyrismu a formuloval rozchod s poezií i intelektuálně ve formě kritiky "nezralosti" české literatury" ^[4]    . V souboru povídek Směšné lásky již nenalézáme lyrické reflexe. Spíše naopak. Charakterizuje jej ironický odstup vypravěče, jenž nám zprostředkovává příběhy o lásce. Jsou to však příběhy anekdotické, směšné, v nichž je ideál "čisté" lásky spíše nabouráván a zpochybňován. Posunuje se celkové vidění a perspektiva autorského subjektu.

Téma nevěry se objevuje v celém povídkovém souboru. V povídce Zlaté jablko věčné touhy vystupuje postava Martina - přítel vypravěče. Martin je nám zpočátku prezentován jako věčný svůdník. Svádí ženy jen tak, pro zábavu, má u nich úspěch. Dozvídáme se však, že "má doma mladou ženu a co hůř: miluje ji; a co ještě hůř: bojí se o ni." ^[5]    Poprvé se zde objevuje tento paradox, který se bude u Milana Kundery mnohokrát opakovat - na jedné straně donjuan, kterému nečiní morální zábrany svést jakoukoliv ženu i přes svůj manželský stav, na druhé straně spořádaný, milující manžel. Martinovo donjuanství se ale v závěru povídky ukazuje spíše jako záležitost slova než činu, neboť ve chvíli, kdy má začít "jednat", tvrdí, že musí být brzo doma, protože musí hrát se ženou žolíka(!). To vše podtrhuje komičnost celé situace. Martinova honba za ženami se postupně stává sebeklamnou hrou, která slouží spíše k tomu, aby si stále připadal mladý. Nevěra je zde tedy spíše předstíraná, než skutečná.

Tento model je dále rozveden v povídce Doktor Havel po deseti letech. ^[6]    Doktor Havel - již starší pán - je také donjuan, který je navíc "opředen erotickou pověstí". Havlovo donjuanství je okolím (kromě manželky přirozeně) chápáno jako pozitivum, je jím proslaven a je v této oblasti brán jako odborník. Jeho žena je mladá, krásná herečka, "a i když ji [doktor Havel] s nekonečnou trpělivostí (a naprosto upřímně) denně přesvědčoval, že nemá a nebude mít nikdy nad ni, bolestně a divoce na něj žárlila". ^[7]    Když Havel odjíždí do lázní, její žárlivost se stupňuje. Zpočátku nemá doktor díky svému zdravotnímu stavu na nevěry ani pomyšlení, když se mu však zlepší, zkouší navázat se ženami kontakt. Žádná ale neprojevuje zájem. Doktor Havel se proto cítí špatně a začíná si čím dál více uvědomovat své stáří a špatné zdraví. Situace se však mění, když se ukáže v malém městě se svou manželkou - slavnou herečkou. Ženy, jež jej dříve přehlížely, mají nyní o doktora zájem. Doktor se cítí znovu mlád. Zde vidíme další vtipný paradox: žárlivá manželka nepřímo způsobuje, že se otevírá prostor pro manželovy nevěry. Ty jsou pro doktora jakýmsi balzámem na duši, okamžitě se mu zlepšuje nálada a připadá si znovu mladý. Je zajímavé, že necítí vůči své ženě žádné provinění. Naopak. Chápe ženy, které svádí, jako "dar lásky" od své manželky.

Předchozí povídky byly spíše hravé a zábavné. V závěru Druhého sešitu směšných lásek je však zřejmě umělecky "nejzávažnější" povídka celého souboru - Falešný autostop. Zde se setkáváme s mladým mileneckým párem, který jede na dovolenou. Po zastávce na benzinové pumpě dívka z legrace stopuje. Přítel zastaví a oba začínají předstírat, že se neznají - začínají hrát hru. Mladík se stylizuje do role drsného muže, dívka do "necudné a nevázané" ženy, což ostře kontrastuje s její původní stydlivostí. Hra se však postupně mění, neboť oba milenci ji začínají vnímat jako realitu. Přestávají chápat vzájemné role jako hrané a zaměňují hru se skutečností. Dívka už tedy nevidí v chlapci neznámého muže, ale vnímá jej jako svého partnera, který svádí cizí ženu (tou cizí ženou je ona sama). Mladík naopak začíná vidět ve své partnerce lascivní ženu a shledává, "že se podobá až nechutně věrně tomu modelu žen, který tak dobře znal a k němuž pociťoval lehký odpor." ^[8]    Oba milenci si myslí, že jsou svědky nevěry, že jsou u ní přímo přítomni, mají možnost sledovat "v přímém přenosu" partnerovo chování: Mladík "viděl svou dívku, jak svádí cizího muže, a měl tu trpkou výsadu být při tom; vidět zblízka, jak vypadá a co mluví, když ho podvádí (když ho podváděla, když ho bude podvádět); měl tu paradoxní čest být sám tím, s nímž je mu nevěrná." ^[9]    Dívku miloval hlavně pro její "čistotu" a cudnost. Nyní si začne uvědomovat, že lascivita a nevázanost patří k její osobnosti.

Nastoluje se zde otázka, zda tomu tak doopravdy je (pokud se zde o nějaké pravdě dá vůbec hovořit). Jak vysvětlit onu neuvěřitelnou proměnu, kterou dívka zažila? Je to tak, jak si to sama představuje, tedy jako hru, která ji osvobozuje, jako roli, v níž se cítí "bez studu, bez životopisných determinací" a svobodná, která ovšem zůstává stále v mezích role? Nebo se máme ztotožnit s mladíkovým pohledem, jenž ji najednou, poprvé v životě, vidí jako frivolní ženu, která je "všeho schopna"? Neodkryla tato hra pouze onu "temnější" stránku její osobnosti, která nyní pouze vyplouvá na povrch, avšak v dívce byla už dávno předtím? To by ovšem znamenalo, že to, co nyní prožívají, není pouze nevěra předstíraná, ale je to nevěra skutečná, neboť dívka by se jí byla schopna znovu dopustit. Kouzlo tohoto textu je v tom, že nám nedává na tyto otázky jednoznačnou odpověď. V závěru povídky se chce dívka své role zbavit, neboť se pro ni stává neúnosnou. Mladík však již není ochoten (a možná ani schopen) její "návrat zpátky" přijmout a pochopit. I v ostatních povídkách souboru najdeme nevěru. Jeví se nám téměř jako běžná a zcela normální součást každodenní reality. U autorského subjektu nenalezneme nikdy její morální hodnocení. Nikde ji neodsuzuje. To platí nejen o tomto povídkovém souboru, ale také o celém Kunderově díle.

Mohlo by se zdát, že v Kunderově prvním románu - Žert - je nevěra pouze okrajovou záležitostí. Je pravda, že společenské téma zde převažuje nad ostatními. Nevěra zde má však zcela specifické postavení. Hlavní hrdina (řekněme spíše jedna z postav) - Ludvík - se chce pomstít za křivdy spáchané na něm v padesátých letech Pavlu Zemánkovi, který způsobil, že byl vyloučen ze školy i ze strany a poslán do dolů. Nástrojem pomsty má být Zemánkova žena - Helena. Chce ji svést, aby Zemánka pokořil, aby se "zmocnil zcela určitého intimního světa", myslí si, že když svede jeho ženu, vezme mu kus jeho já, část jeho života. Zemánek to má vnímat jako zradu, které se jeho žena dopustila právě s Ludvíkem - jeho dávným nepřítelem: "Vstal jsem a položil před Zemánka na stůl legitimaci. Zemánek se na mne už ani nepodíval; neviděl mne už. Ale já jeho ženu teď vidím, sedí přede mnou, opilá, s červenými tvářemi a sukní omotanou kolem pasu. Její silné nohy jsou nahoře obroubeny černí latexových kalhotek; jsou to nohy, jejichž otvírání a zavírání stalo se rytmem, jenž pulsoval desetiletím Zemánkova života. Na ty nohy jsem položil své dlaně a zdálo se mi, že držím v rukou sám Zemánkův život." ^[10]   

Ludvík se zmocňuje Helenina těla a je přesvědčen, že to Zemánka zasáhne, že to bude vnímat jako gesto pomsty. Svůj omyl rozpoznává ve chvíli, kdy mu Helena řekne o jejím vztahu k Zemánkovi - už spolu dávno nežijí jako muž a žena, jejich vztah je v troskách. Tělo, kterého se Ludvík zmocnil, pro něj mělo symbolickou hodnotu. V tuto chvíli však jej již vidí pouze v jeho tělesnosti. Symboličnost mizí, symbol nyní ztrácí svou hodnotu: "...tělo, jež jsem nikomu neuzmul, nikoho v něm nepřemohl a nezničil, odložené tělo, opuštěné manželem, tělo, které jsem chtěl zneužít a které zneužilo mne." ^[11]   

Ludvíkova msta se obrací proti němu samému. Když Ludvík potkává Zemánka s jeho mladou milenkou, dochází mu, že gesto msty se už stalo neprůhledné, neinterpretovatelné. Ludvík je skeptik, který vystřízlivěl z ideálů svého mládí, ale přesto podlehl iluzi, že věrnost má určitou hodnotu. V Kunderově románovém světě je tato hodnota neustále devalvována.

V románu Valčík na rozloučenou má nevěra také důležité postavení. Zde má však mimo významové platnosti i jiné funkce - rozehrává zde zápletku, na níž je děj postaven. Nevěra, které se dopustí trumpetista Klíma ještě před začátkem vlastního příběhu, zde rozehrává děj plný náhod, zvratů a omylů. Růžena, se kterou Klíma strávil jednu noc, je těhotná. Klíma ji chce přesvědčit, aby šla na potrat. Dějové napětí spočívá v tom, zda se mu podaří naivní Růženu přesvědčit a utajit nevěru před svou ženou. Nakonec Růžena umírá a Klíma je tak zachráněn.

V tomto románu vidíme typologicky stejný model manželského vztahu jako v povídce Doktor Havel po deseti letech (a některých dalších povídkách Směšných lásek). Na jedné straně Klíma - nevěrný manžel, silnější ve vztahu, který však svou ženu miluje, na druhé straně Klímová - krásná a žárlivá manželka. Je ale nemocná. Její žárlivost se tímto handicapem zvětšuje. "Tato překrásná paní se bála žen a viděla je všude. Nikdy a nikde jí neušly. Uměla je objevit v tónu hlasu, kterým ji Klíma pozdravil, když se vracel domů. Uměla je ucítit podle vůně jeho šatů." ^[12]    Manželka je schopna rozeznat manželovy nevěry nejen zrakem, ale i sluchem a čichem.

Poprvé v promluvách postav se zde řeší otázka, proč se Klíma nevěry vůbec dopouští. Proč je neustále nevěrný, když svou ženu miluje? Tento rozpor vysvětluje Klíma v dialogu s cizincem Bertlefem: "Miluji svou vlastní ženu. To je moje erotické tajemství, které je většině lidí úplně nesrozumitelné.[...] Nikdo tomu nerozumí, nejméně moje vlastní žena. Myslí si, že velká láska se projevuje tím, že nemáte nic s ostatními ženami. Ale to je hloupost. Každou chvíli mě to žene k nějaké cizí ženě, ale ve chvíli, kdy se jí zmocním, jakási mohutná pružina mě od ní vymršťuje zpět ke Kamile. Někdy si říkám, že vyhledávám ostatní ženy jen kvůli této pružině, kvůli tomu vymrštění a tomu nádhernému letu (plnému něhy, touhy a pokory) k vlastní ženě, kterou mám každou novou nevěrou raději a raději." ^[13]    Zde je tedy nastavena nevěra jinak než ve Směšných láskách, má jinou funkci. Již není návratem do radostné doby mládí, ale je návratem k vlastní ženě. Zde vidíme další z Kunderových paradoxů. Nevěra je pro Klímu vlastně jen utvrzením v monogamní lásce.

V románu Nesnesitelná lehkost bytí se tento model znovu obměňuje, ale v základu zůstává stejný: nevěrný muž a naproti tomu žárlivá žena. Zpočátku je hlavní hrdina Tomáš svobodným mládencem - nevázaným libertinem. Se ženami udržuje pouze "erotické přátelství", které nepřerůstá v "agresivitu lásky". Po setkání s Terezou se však situace mění - pocítí k ní lásku. Není se však schopen vzdát svých "erotických přátelství", ocitá se v pasti: "pro své milenky byl poznamenán potupným cejchem své lásky k Tereze, pro Terezu potupným cejchem svých dobrodružství s milenkami." ^[14]    V Tomášovi se sváří dva póly lásky: láska libertinská, která upřednostňuje spíše tělesné slasti, a láska tristanovská -- láska jako duševní prožitek. Stejně jako v předchozím textu, i zde se objevuje zdůvodnění nevěry, tentokrát však ne přímo od hlavního hrdiny, ale od vypravěče, který nám jakoby tlumočí jeho myšlenky. Tomáš se domnívá, že Terezu nevěry v ničem neohrožují. Odepřít si je mu připadá "stejně nesmyslné jako kdyby si chtěl odepřít chodit na fotbal." ^[15]    Zde vidíme naprostou trivializaci nevěry. Milostné avantýry s jinými ženami jsou sníženy na nejnižší možnou úroveň. Jsou naprosto nevýznamné. Jeho vztah k Tereze je ale založen na "naprosté nerovnosti". I když tvrdí, že fyzická láska je nevýznamná, přesto na Terezu dokáže žárlit a považuje "její věrnost za bezpodmínečný předpoklad". Tomáš si je tohoto rozporu vědom, ale přesto se nevěr stále dopouští.

Tereza úzkostlivě žárlí. Tomášovy nevěry ji pronásledují nejen ve dne, ale zdá se jí o nich i v noci. Stejně jako Kamila v předchozím románu, i Tereza je schopna kdykoliv rozpoznat Tomášovy nevěry podle vůně jeho dechu, vlasů, které voní ženským klínem... Ačkoliv ji Tomáš neustále přesvědčuje o své lásce k ní a zároveň o bezvýznamnosti jeho vztahu k jiným ženám, není to schopna akceptovat. Zachází dokonce tak daleko, že si chce ověřit platnost Tomášových slov. Je fyzická láska opravdu jen tělesným aktem, který nesouvisí s láskou? Tereza se pokouší zjistit, zda je to pravda: "Chce u inženýra zůstat jen chvíli; jen co vypijí šálek kávy; jen aby poznala, co je to dojít až k samé hranici nevěry."^[15]   

Nakonec se však s inženýrem pomiluje a dokonce, ač se tomu brání, cítí tělesnou slast (zde se nám vrací motiv ze Směšných lásek, kde se v závěru dívka miluje s chlapcem s maskou "drsného muže". Je to milování "bez citu a bez lásky", ale dívka přesto cítí tělesnou rozkoš, dokonce takovou, jakou ještě nikdy nepocítila). Tento "experiment" se jí nedaří. Tereza najednou poznává, že láska může vzniknout z jednoho okamžiku, že hranice mezi láskou tělesnou a duševní je prostupná. Uvědomuje si, že "Tomáš není nikde chráněn před nástrahou lásky a Tereza se o něho musí bát každou hodinu a každou minutu." ^[16]    Tomášovy milostné avantýry jsou tedy pro ni stále zátěží.

Paralelně s příběhem Tomáše a Terezy se odvíjí další příběh nevěry švýcarského intelektuála Franze a Tomášovy milenky Sabiny, která se přestěhovala do Švýcarska. Vznikají nám zde tedy dva paralelní milostné trojúhelníky, na jejichž vrcholech je Sabina (ta tvoří svorník mezi těmito dvěma příběhy).

Franz, ačkoliv je ženatý, má milenku. Namlouvá si však, že svůj vztah k manželce neposkvrní, bude-li se stýkat se Sabinou mimo Ženevu. Chce "žít v pravdě". To ho nakonec přinutí k tomu, že se své manželce přiznává, že jí byl nevěrný. Tím se hroutí jak manželství, tak jeho vztah k Sabině. Ta jeho rozhodnutí není schopna akceptovat. Má pocit, "jako by Franz vypáčil násilím dveře její intimity." ^[17]    a rozchází se s ním, aniž by zanechala jediný vzkaz. Poprvé zde vidíme z mužovy strany snahu o "čistotu a neposkvrněnost" lásky, o žití v pravdě, snahu nepodvádět. Tato snaha vyjde ale naprázdno. Manželka se s ním rozvede, protože jí byl nevěrný, a Sabina od něj odchází, neboť se přiznal manželce o jeho poměru k ní. "Čistý" milostný vztah se zdá být nerealizovatelný.

V románu Nesmrtelnost se nevěra sice objevuje, ale nezaujímá zde tak důležité místo jako v předchozích "opusech". Pojí se k jedné z postav - k Agnes. Ta kdysi měla milence, ale tato epizoda není nijak významná (nijak nenarušuje vztah k manželovi) a nehraje důležitou funkci v ději. Vidíme zde ale také nevěru jinýma očima. Jako její metaforu. Ačkoliv má Agnes muže a dceru, uvnitř je samotářka. Lidský zápas o svobodu, kariéra, hon za penězi - tyto věci jsou jí cizí. Přestože svou rodinu miluje, chce odjet do švýcarských Alp a tam žít sama. Pryč od civilizace, rychlých aut, hluku velkoměsta... "I když tam neměla milence, Švýcarsko byla její jediná hluboká a systematická nevěra, kterou se na nich proviňovala. Švýcarsko: zpěv ptáků ve vrcholcích stromů. Snila o tom, zůstat tam jednou a už se nevrátit." ^[18]   

V závěru románu se jí naskytne příležitost tuto nevěru, jež zůstávala spíše v mezích snu, realizovat. Paradoxně ji však zahubí přesně to, před čím utíkala. Na cestě do Švýcarska se zabije v autě na dálnici (která jí vždy naháněla strach).

V Kunderově díle je nevěra jedním z klíčových témat, které se stále vrací a opakuje v mnoha variacích. Ve sbírce básní je nevěra viděna skrze lyrický subjekt - ženy, která vášnivě obviňuje svého milence z nevěry. V pozdějších dílech je lyrická zpověď vystřídána ironickým odstupem vypravěče. Tento postoj autorského subjektu, autorské perspektivy, zůstává v dalších dílech v podstatě nezměněn. Od Monologů vidíme nepřerušovanou linii, která se táhne až k "pozdním" románům.

Nevěry se dopouštějí téměř všichni jejich hrdinové. V různých textech nabývá jiných významových kvalit. Ve Směšných láskách je pojata jako návrat do doby mládí - doby radosti. Je zde ale i nevěra předstíraná, jež překračuje své hranice a stává se skutečností, což má existenční dopad na postavy. Mohli jsme vidět nevěru jako mstu, jež se však obrací proti tomu, kdo ji zosnoval. Dále nevěra jako utvrzení v monogamní lásce - hlavní hrdina musí mít jiné ženy, aby si uvědomil hodnotu své vlastní, aby se k ní mohl "pokorně a cudně" vrátit. Vyhledává je jenom kvůli tomuto návratu. V dalším románu je milostný akt trivializován. Nemá nic společného s láskou. Nevěra vlastní rodině, jež hlavní hrdinka musí podstoupit jako vykoupení, aby mohla uniknout před přetechnizovanou společností.

A co mají všechny tyto nevěry společné? Něco přece. Dokazují, že hrdinové, kteří se nevěry dopouštějí, nikdy nejsou schopni odhadnout její důsledky. Jejich záměry se jim vymykají z rukou a ukazuje se naprostá nepředvídatelnost činů, která má dopad na jejich životy. V této souvislosti nelze nezmínit Kunderovo oblíbené židovské přísloví: "Člověk myslí a Bůh se směje..."