Dnešní perikopa mluví také o víře. Příběh o uzdravení synka jednoho vysokého státního představitele nám Janovo evangelium vypráví proto, aby nás vedlo od víry postavené na důkazech k víře bezpodmínečné, nepodložené žádnou zárukou. Ten vysoký úředník přichází k Ježíši jako k divotvorci prosit za syna, zkouší prostě všechno, jak synovi pomoct. Chce dovést Ježíše k nemocnému synovi, aby nad ním Ježíš udělal nějaké zázračné znamení, pronesl nějakou zázračnou formuli. vždyť syn umírá. A Ježíš říká klíčovou větu příběhu: "Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte". Ježíš kárá víru, která se opírá jen o vnější znamení a zázraky. O mirákula. Taková víra bez těchto opor nevydrží. Když znamení nepřicházejí, když přichází doba zkoušky a utrpení a víra nemá vnější oporu v zázracích, tehdy slábne a vytrácí se taková víra, jako slova na těch Mojžíšových kamenech.

Ježíš posílá otce za synem domů s ničím nepodloženým slibem, že syn je živ. A služebník uvěřil pouhému slovu a šel. Opravdová víra žije jen ze slova, které Ježíš řekne. Nic víc víra nemá než toto slovo a jen v síle tohoto slova se vydává na cestu i do temnoty smrti. Už církev Janova evangelia neměla - stejně jako my dnes nemáme - ani tělesného, ani oslaveného Krista ve svém středu a zůstalo jí jen jeho slovo.

Pro víru potřebující důkazy je to málo. Pro víru skutečnou je to dost. Skutečná víra totiž není oportunním přitakáním k ověřitelné skutečnosti či k tomu, o čem jsme se přesvědčili, že se vyplatí s tím být loajální. V tomto smyslu je mi bytostně protivná vypočítavá představa nebe jako prémie pro zbožné a pomstychtivá představa pekla jako trestu pro ty bezbožné. I to je přeci vlastně myšlenka o tom, že věřit se nakonec vyplatí.

Skutečná víra nás vede i na cesty bez směrovek, na cesty zdánlivě předem prohrané. Na cesty, na jejichž konci nemáme garanci výhry či aspoň satisfakce, na cesty, po kterých jdeme jen a jen proto, že jsme přesvědčeni o tom, že je po nich správné jít. Že nás na ně posílá Kristus. A že na jejich konci může být i kříž. Text kázání to vyjadřuje v Epištole Židům slavnou větou: "Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co (jen) doufáme, a pevně počítat s tím, co (dosud) nevidíme".

Ten otec v příběhu uvěří touto vírou Ježíšovi, jde za synem a tu se děj, možná překvapivě, dostává k druhému svému vrcholu: syn se uzdravuje. Příběh tím chce říct: Víra bez záruk, skutečná víra není opium člověka. Není chlácholivou iluzí ani únikem. Víra přináší reálné výsledky, příběh to vyjadřuje tou evidencí přesného času, kdy ustoupila nemocnému chlapci horečka. Není důležité v té perikopě, že se otci dostalo nakonec satisfakce. Důležité je, že víra bez záruky není vírou bez ovoce.

To ovoce nemusí jíst nutně zrovna ten člověk víry. Cesta víry je často cestou porážek, nepochopení, proher, ostatně sám Kristus říká, že je to cesta úzká a trnitá. Na počátku bohoslužeb jsme četli citát z apoštola Pavla v 1 K 1,18-25 o tom, že kážeme Krista ukřižovaného, ne vítězného. To je pro jedny bláznovství, pro jiné pohoršení, pro křesťany však je to vize reálné proměny světa lidských vztahů. Kristovo evangelium přináší funkční návod pro uzdravení světa i lidské společnosti, jakkoli nositelé tohoto návodu mohou sami prožívat ve svém čase a prostoru dílčí neúspěchy a prohry.

Byl bych velmi rád, kdyby nám svět Bible, ve kterém se v tomto kázání pohybujeme, evokoval náš současný svět. Kdybychom chápali, že to co zde říkáme, se výsostně týká i nás a našeho světa, nás samotných, naší země. Že Bible není jen svědectvím starých časů, ale je to věčně platný archetyp života člověka a jeho jednání.

Tak to chápe i Epištola Židům, která dokazuje tu svou proslulou tezi o nezajištěné víře celou kapitolou příkladů z židovských dějin. A protože jsme začínali naše kázání Mojžíšem, Mojžíšem také naše kázání nyní skončeme a vyberme si jako aktualizaci pro nás z té kapitoly právě jeho příklad (Žd 11,23-28).

Mojžíšovi rodiče věřili, a proto neuposlechli rozkaz totalitního vládce, a syna zachránili. Epištola Židům zde dává příklad nezajištěné víry, která za cenu ohrožení vlastního života chrání život druhých. I proti totalitní zvůli, proti politickým tlakům, proti většině, která se podřídí. Je to postulát víry jako ochránkyně lidského života, víry, která se nebojí světské moci. Víry, která připravuje půdu pro svět, v němž se respektují lidská práva. A příklady z našeho světa současného i nedávného si můžeme každý dosadit: nacismus, komunismus a jiné ..ismy, a naše postoje a naše víra či zbabělost v těchto dobách, kdy víra v pravdu neměla žádné jiné opory než právě spoléhání na Boží, neviditelné, nedokazatelné slovo.

A epištola pokračuje a říká: když Mojžíš dospěl, jeho nezajištěná víra jej vedla k odmítnutí pohodlného podílení se na moci faraóna. Víra, svou povahou stejná jako víra nás dnes, víra ve všeplatnost Božího Slova (text to vyjadřuje půvabným anachronismem předpokladu Mojžíšovy víry v Krista) jej vedla k solidaritě se zotročenými příslušníky svého národa a k úsilí za jejich osvobození. "Nedal se zastrašit královským hněvem a zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl. Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství, než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl do budoucnosti".

Zde snad ani není třeba komentáře. V našem světě náboženství konzumu, sobectví a naprosté absence jakékoliv dlouhodobé vize snad dobře vnímáme, jak biblická víra, víra věřená navzdory tomu, jaká znamení náš čas prezentuje, víra nezajištěná a přece pevná, jak tato víra je tolik potřebnou živou vodou pro vyprahlost světa, společnosti, i jednotlivé lidské duše.

Je to víra, která je vždy znovu posmívána většinou, podřizující se znamení toho, či onoho času. Víra bláznivá v očích malověrných. A přeci víra vědoucí, že "bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé".

Amen.