Anglofobie je ve Francii záležitost lidových vrstev. Tak třeba trenér Jean Prat, deset minut před koncem rugbyového zápasu Francie-Anglie (1955), povzbudil své mužstvo slovy: "Sr.li nás po celá století, tak to snad můžete ještě čtvrt hodiny vydržet !"

Francouzské elity trpí spíše anglománií, určitým obdivem k britskému parlamentnímu systému.

Koloniální zájmy. Rivalita mezi oběma zeměmi - zvláště pokud jde o loďstvo a kolonie - datuje už od doby Ludvíka XIV. Historikové kladou vznik protianglického cítění ve Francii na začátek 19. století: k tomu, aby se vytvořilo francouzské národní vědomí, bylo nutné najít dědičného nepřítele. Protianglické cítění vyvrcholilo ve Francii na přelomu 19. a 20.století. Francie je oslabena ztrátou Alsaska a Lotrinska (1871). Její koloniální zájmy se ostře střetávají se zájmy britskými. V roce 1898 posílá Francie do Súdánu expedici, která má za úkol konsolidovat francouzskou moc v Africe. Ale v pevnosti Fachoda se Francouzi střetnou s britským generálem Kitchenerem a musí poníženě ustoupit. Francouzi se pomstí podporováním povstání jihoafrického kmene Bůrů.

Entente cordiale. Francouzský ministr zahraničí Théodore Delcassé, zneklidněný snahou Německa konkurovat svým loďstvem loďstvu britskému, se snaží situaci uklidnit: "Srdečnou dohodu" (Entente cordiale) podepíší 8.dubna 1904 Delcassé, velvyslanec v Londýně Paul Cambon, Edouard VII a státní tajemník lord Lansdowne. Obě země si rozdělí kolonie. Velká Británie bude kontrolovat Egypt a Nil, Francie Maroko. Lord Landsdowne se sice vzdá Maroka, ale získá za to záruku volného obchodu (libre échange) s Marokem na dalších třicet let. Dohoda obsahovala v jádru dva zásadní principy evropského soužití 21.století:

1. konflikty mezi jednotlivými státy vyřeší lépe diplomacie než válka
2. pochopení, že obě země mají nejen stejné hodnoty a zájmy, ale i obdobnou váhu na světové politické scéně

Mers el-Kébir. Za druhé světové války bylo protianglické cítění jednou ze záminek, jíž Petain zdůvodnoval kolaboraci s nacistickým Německem. Francouzské válečné loďstvo ale stále ještě nezapomnělo tragickou epizodu v Mers el-Kébir (zničení francouzského loďstva britskou armádou 3.července 1940, aby se vyhnula riziku, že se Francouzi vzdají Hitlerovi).

Na konci války doznívá protianglické cítění spolu s dekolonizací. Po válce podniknou obě země společnou neúspěšnou expedici do Suezu (1956), po níž se Britové sblíží s USA. Oplatíte jim to Evropou, řekl prý tehdy kancléř Adenauer premiérovi Guy Molletovi. A bylo to tak: Generál de Gaulle odmítl dvakrát (1963 a 1967) vstup Velké Británie do Evropského společenství.

Dnes ale Francouzi Britům vyčítají už jen jejich nedávnou koalici s USA. Od vybudování tunelu pod kanálem La Manche Anglie už sice není tak úplně ostrov,. ale ani to není úplně Evropa. Za války v Iráku zopakoval Blair Chirakovi to, co kdysi řekl Churchill de Gaullovi: vždycky, když budeme mít na vybranou mezi Francií a oceánem, zvolíme oceán (myslel tím Ameriku).

Francouzsko-britská krize. Nemáte žádné vychování, řekl prý Blairovi v kuloárech Evropské rady v Bruselu (25. října 2002) Chirac. Nikdy se se mnou takhle nemluvilo. Vzal jsem v potaz, co jste řekl, ale mám jiný názor, odpověděl Blair. Chirac se totiž sblížil se Schröderem v otázce podpor v zemědělství, které si Francie i Německo přály v rozšířené Evropě zachovat. Blair připomněl Chirakovi, že tento postoj oslabuje zemědělskou produkci těch nejchudších zemí. Incident ohlásil krizi mezi oběma muži.

Všechno se to definitivně zhatí až válkou v Iráku.

Pro Chiraka by svržení Sadáma znamenalo destabilizaci celé oblasti. Otevřený dopis 30.ledna 2003, ve kterém se osm evropských států přikloní k USA, je facka francouzsko-německému tandemu Schröder- Chirac, kteří se pokládají za jediné legitimní představitele Evropské Unie. Francouzi navrhnou v OSN Američanům, aby ustoupili od druhé rezoluce, ti ale replikují, že zelenou k vojenské intervenci potřebuje hlavně Blair. A když Chirac slavnostně prohlásí 10.března 2003, že Francie použije v hlasování své právo na veto, vyvolá to ve Velké Británii takovou protifrancouzkou atmosféru, že Blair získá podporu svých poslanců k vojenské intervenci.

Krize se urovná až v září 2003 v Berlíně.

V domácí politice bylo protianglické cítění využíváno pravicí, a hlavně ho má na rejstříku Front National (každoroční oslavy Jany z Arku). Francouzská levice (PS) neví, zdali být či nebýt spojencem labouristy Blaira. . Jde totiž zcela prozaicky o to, kdo bude vést evropskou levici. Po regionálních volbách se tak jeden francouzský socialista zmínil o návratu k modernitě kontinentálního socialismu. Francouze ovšem fascinuje Blairův šarm a inteligence.

Spolupráce. Obě země by mohly v brzké budoucnosti spolupracovat při stavbě třech příštích letadlových lodí (Francie má zatím jednu - Charles de Gaulle, Britové dvě). Francie totiž upustila od atomového pohonu.

Spolupráce by měla konkrétně spočívat ve společném vybavení letadlových lodí (elektronika, trup). Dnes jsou běžné společné akce: jako např. v této chvíli v Indickém oceánu, kdy fregata Gloucester doprovází Charles de Gaulle, jemuž velí britský důstojník...