Kázání na hoře je přeci textem z těch Ježíšových nejdůležitějších, z Blahoslavenství je prvním, a spolu s tím závěrečným o pronásledovaných pro spravedlnost má to nejvyšší zaslíbení: nebeské království -- stálo by tedy zato dopátrat se, co to vlastně znamená být chudý duchem a zejména co tím Ježíš chtěl říct!

Moderní překlady mají většinou formuli: chudí v duchu, ekumenický překlad nabízí pod čarou vysvětlující překlad: kdo z Ducha zvolili chudobu.

Stojí za povšimnutí, že paralela u Lukáše blahoslaví prostě chudé -- ono: v duchu vynechává. Míněno je však u obou evangelistů totéž, jen Matouš vedle vnější chudoby ukazuje i k chudobě vnitřní, k tomu, co asi nejlépe přeložíme slovem pokora.

Přiznám se, že mi je matoušovské blahoslavenství právě v tomto milejší, než ono lukášovské. Chudoba sice, jak praví přísloví, cti netratí, ale také nepřidává. Znám až příliš mnoho chudých lidí -- či takových, co se za chudé považují, neboť chudoba je velmi relativní pojem, kteří jsou mnohem větší sobci než lidé žijící ve větším hmotném dostatku a mají mnohem méně pokory.

Ježíš u Matouše mluví o chudobě, která je stavem ducha. O chudobě oné vdovy, která je ochotna poslední svůj peníz obětovat pro Boží věc. O otevřenosti k potřebám bližních, o nezajištěném očekávání Boží záchrany a pomoci. Chudí byli v Ježíšově době i farizeové a přesto je Ježíš kárá za jejich namyšlenou, nepokornou sebejistotu, vědomí zajištěnosti před Bohem a mravní nadřazenost. Chudí duchem jsou naopak lidé očekávající, nelpějící na majetku, kteří mají dost na tom, co mají a nehamoní, nezávidí ostatním. A když jsme u toho hamonění, tedy: shánění mamonu, pak vězme, že mamon v biblickém myšlení není jen finanční obnos, jen peníze či jakékoliv movitosti či nemovitosti. Mamon je v očích Bible všechno, co shromažďujeme, zadržujeme, kupíme, všechno, čemu přikládáme větší záchranou moc, než spoléhání na Boha. Mamonem může být nejen hromadění peněz, oblečení, jídla, aut, půdy, ale i vzdělanosti, titulů, společenské prestiže, knížek, a také pěstování si pocitu morálnosti, bohorovnosti, duchovní pýchy, nadřazenosti, pocitu, že jsem lepší než druzí atd.

Je pravda, že vnější dostatek, hmotná zajištěnost svádí k tomu co vyjadřuje přísloví: Sytý hladovému nevěří. Není špatné pro duši člověka občas podstoupit tělesný půst. A je škoda, že na něj stále více my křesťané zapomínáme. Proto si Židé při svátku Stánků připomínají, že kdysi byli nuznými nomády vydanými napospas Boží milosti jako to nebeské ptactvo, o kterém mluvil Ježíš v prvém čtení. Bohatství těla zdatně korumpuje mělkou duši. Platí ono biblické: Je lépe být poníženého ducha s pokornými, než se dělit o kořist s pyšnými (Přísloví 16,19). Avšak chudoba sama, jak už bylo řečeno, sama o sobě není ctností. Slavná je ona biblická prosba: Nedávej mi, Bože, chudobu ani bohatství. Opatřuj mě chlebem natolik, abych nasycen neselhal a neřekl "Kdo je Hospodin?" a abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha (Přísloví 30,7-9). Vidíme, že se v biblickém myšlení pravý smysl života ani zdaleka tolik neodvíjí od hmotné zajištěnosti, jako je tomu v naší současné křesťanské civilizaci. Honba za dostatkem, požitkem, konzumováním, která je hybatelem našeho světa je světu víry cizí. Stejně tak ovšem je mu cizí závistivá žádostivost a třídní boj, kterým naše domácí myšlení zaplevelily komunistické teorie. Pro víru není ani tak důležitá míra dostatku, jako orientace našeho srdce, naše pokora a vydanost a ochota se něčeho z toho co mám vzdát ve prospěch druhých. Není důležité kolik toho mám, ale jak s tím nakládám. S Erichem Frommem řečeno otázka zní: Mít či být? A teď ovšem přichází to klíčové, a sice: co si s tím vším, co jsme slyšeli z bible právě my a právě dnes a právě tady počneme. Co to pro nás znamená?

To první určitě je: za žádnou cenu se nenechme snížit k žebráckému kňučení -- třeba při onom vcházení do dveří Evropské unie. Jsme příslušníky bohaté části světa a máme se setsakra dobře. Jistě, mohli bychom se mít lépe, jsou bohatší země, zvlášť ty, které tak jako my neexperimentovaly tak nadšeně jako my s komunismem. Ale také bychom se mohli mít zatraceně hůř. Cestujeme hodně na západ. Užitečné pro duši je podívat se naopak na východ, či na jižní polokouli Země.

To druhé je: zachovejme si svobodu od shromažďování čehokoliv. Život, slyšeli jsme, je víc než jen pokrm a tělo víc než jen oděv. Nebuďme otroky konzumu -- je to otroctví srovnatelné s jakýmkoliv jiným. Míra našeho lidství je v tom, co je pro nás zásadní. Čemu sloužíme. Co má pro nás zásadní hodnotu. Co je prioritou našich životů. Zda má kupení peněz a věcí pro nás spásnou, zajišťující hodnotu, či zda jsme o to, co máme, schopni se rozdělit, sloužit tím, co máme, ostatním. Do jaké míry je nám majetek cílem a do jaké prostředkem k energické lásce. Hledat záchranu v tom, co mám, či co chci mít, je ta nejsmutnější možná existence. Jsme odolní třeba proti všudypřítomné reklamě, která právě na tomto chápání smyslu života je založena?

A to třetí je v tom slově blahoslavený. Blahoslavený není totéž, co subjektivně blažený. Ježíšova blahoslavenství navazují svou formou na starozákonní blahoslavenství, jako třeba v Žalmu prvním: Blahoslavený ten, který se neřídí radami svévolníků, který nesedává s posměvači... Je to jakási gratulace. Ti, které Ježíš blahoslaví, nemusí být už teď být blažení a vnitřně šťastní a už vůbec nemusí být a nebývají za takové pokládáni svým okolím. Je v tom vyhlášení nových hodnot smysluplného života. Blahoslavenství nás učí jinak poskládat hodnoty pravého lidství, pravého štěstí. Je v tom obrovská svoboda od trýznivé nedostačivosti, kterou vnějšně bohatý svět navozuje nezbytně každému, kdo v čemkoli neodpovídá jeho kritériím. A koneckonců, vrátíme-li se na začátek našich úvah, je v tom nádherná svoboda nechat se považovat svými konzumními bližními za chudého duchem i vtom hanlivém slova smyslu, neboť se změní optika pohlížení na to, co je, a co není smyslem šťastného života.

Amen