Bílí obyvatelé si zvolili své zástupce do generálních stavů, z nichž se stalo Národní shromáždění, a usilovali o získání autonomní autority na ostrově. "Svobodní barevní" ovšem požadovali svá práva a nalezli podporu mezi některými členy Národního shromáždění, Amis des Noirs. Uspěli, když Shromáždění přidělilo volební právo "majetným mulatům," jejichž vůdce byl brzy na to unesen, mučen a popraven bílými kolonisty.

V té době vypukla vzpoura otroků a Haiti vstoupilo do trojstranné občanské války. Vzpoura otroků vyděsila nejen bílé kolonisty a majetné mulaty, ale také Francii, Velkou Británii, Španělsko a nikoli nejméně nedávno utvořené Spojené státy americké. Pod vedením Toussainta L'Ouverture vytvořili černošští revolucionáři disciplinovanou armádu a převzali kontrolu nad nezávislým státem, který byl všemi ostrakizován. Roku 1802 Napoleon znovu obsadil ostrov a kombinací síly a klamu se zmocnil Toussainta L'Ouverture a převezl jej do vězení ve Francii.

Příběh se poté zkomplikoval. Ale v podstatě došlo k tomu, že republika, oficiálně vyhlášená roku 1804 (nyní je to tedy dvě stě let) byla převážně pod kontrolou mulatů. Bílí plantážníci opustili ostrov. Ekonomika se ocitla v troskách. Nicméně příklad vzpoury černošských otroků vyděsil každého natolik, že vůdci různých latinoamerických hnutí za nezávislost včetně Simona Bolívara Haiti po mnoho let neuznali. Poslední země, Spojené státy americké, jej uznala až v roce 1854. Příklad odradil latinoamerické revolucionáře i USA od podpory hnutí za nezávislost Kuby ze strachu před dalším Haiti. V první polovině dvacátého století, po mnoha převratech, intervenovala na Haiti námořní pěchota USA a strávila tam mnoho času, kontrolovala zemi a vynucovala splácení dluhu.

Pokud přejdeme k období po Druhé světové válce, nalezneme zde u moci jednoho z nejhorších vládců západní polokoule, Françoise Duvaliera. Tento černošský doktor využíval demagogie noirisime k nastolení diktátorského režimu, který podporoval jednotkami banditů známých jako tontons macoutes. Duvalier vládl v letech 1957-1971 a po jeho smrti jej vystřídal jeho Jean Claude, známý jako "Baby Doc." Režim zůstal stejný, ale Baby Doc byl méně schopný vládce. Nakonec ztratil podporu USA a byl roku 1986 svržen, přičemž mu bylo umožněno odejít do přepychového exilu na jeho majetky ve Francii.

Moc spadla zpět do rukou převážně mulatské elitní skupiny, která se cítila být ohrožena populistickým knězem, zastáncem černé podtřídy Jeanem-Bertrandem Aristidem. Aristide zvítězil v prezidentských volbách v roce 1990 a byl vyhnán v roce 1991 převratem vedeným skupinou, která pokračovala v zabíjení a potlačování jeho stoupenců. To už ale byla Haiti věnována jistá pozornost světového veřejného mínění a byl tu jistý smysl pro to, že situace je netolerovatelná. V roce 1994 vyslal Clinton americké vojáky, aby vrátili Aristida k moci, s podmínkou, že pouze "dokončí" dobu svého mandátu a nevrátí se k moci po roce 1996 a že bude realizovat neoliberální ekonomickou politiku.

Aristide tyto podmínky přijal. Co jiného mohl dělat? Mezitím ovšem senátor Jesse Helms, pozdější republikánský předseda senátního výboru zahraničních věcí, horlil proti Aristidemu coby proti levičáckému antiamerikanistovi. V roce 2000 Aristide znovu kandidoval na úřad prezidenta a se značnou převahou zvítězil. Opozice jej nicméně odmítla uznat s tím, že volby nebyly spravedlivé. Bezpochyby nebyly dokonalé (to ale nebyly v roce 2000 ani volby v USA), ale žádný vnější pozorovatel se nedomníval, že by Aristide nevládl většině populace.

Když se Bush dostal k moci, byl osobou pověřenou záležitostmi Haiti na ministerstvu zahraničí Roger Noriega, dřívější asistent Jesseho Helmse a muž, který stál za jeho protiaristidovskými polemikami. USA přerušily slíbené mezinárodní financování Aristida, přinutili jej, aby vyprázdnil svou pokladnu splacením půjček Mezinárodního měnového fondu a financovali (přes Republikánskou stranu) ty, kteří byli Aristidem odstraněni v roce 1991 a pak znovu v roce 1994.

A to nás přivádí k roku 2004. Z Dominikánské republiky zaútočila malá skupina pravicových rebelů, nepřímo vyzbrojená USA. Aristide byl oslaben finanční vyčerpaností, zkorumpovaností svého režimu i faktem, že jeho stoupenci rovněž používali utlačovatelskou taktiku. A začala diplomatická šaráda. Francie vyzvala Aristida k rezignaci. Colin Powell řekl, že je pro kompromis -- ať Aristide zůstane, ale ať jmenuje premiéra po vyjednávání se stravitelnější částí opozice. Aristide souhlasil, ale opozice odmítla. USA poté prohlásily, dost nelogicky, že by tedy Aristide měl rezignovat. Odmítl. USA poté zařídily odvolání bezpečnostních jednotek (najímaných od americké firmy), které střežily Aristida.

V té chvíli řekl emisar USA Aristidovi -- můžeme zajistit váš bezpečný únik před vzbouřeneckými vojáky pouze pokud rezignujete. Aristide napsal nejednoznačný dopis v kreolštině, a pak jej USA zametly do Středoafrické republiky (pro něj se žádný přepychový exil ve Francii konat nebude). Okamžitě řekl všechno možné i nemožné o tom, že nerezignoval, že byl unesen. Když mu pak úřady Středoafrické republiky připomněly svůj požadavek aby byl rezervovaný, zmlknul. Černošská politická komunita v USA požaduje, aby byl Aristidovi umožněn návrat a aby byl jeho údajný únos vyšetřen. To je podporováno Asociací karibských států (CARICOM) a Africkou unií. Ale nezatajujte dech. Převrat (32. v dějinách Haiti) uspěl.

Proč se to stalo? První otázkou je, proč Francie hrála takovou roli, jakou hrála. V tisku bylo řečeno, že to bylo gesto usmíření po výpadku vztahů s USA nad Irákem. Nemyslím si, že to je příliš věrohodné. Francie nebyla v dobrých vztazích s Aristidem, který požadoval, aby Francie zaplatila reparace za to, co se stalo před 200 lety. Ale především je Francie bývalou koloniální mocností, která byla vytlačena ze své role na Haiti USA. Tím, jak převzala vedení, se Francie vrátila zpět na haitskou scénu, na úkor Aristida, který byl pokládán za někoho, koho si dosadily USA (i když se ho teď zbavily).

A pokud jde o USA, Aristide objektivně vzato nebyl nijak zvlášť obtížný. Na rozdíl řekněme od Cháveze nesedí na ropě, ani nepranýřuje USA. Ale neokonzervativci jej pokládali za Clintonův produkt, za pochybného člověka a za někoho, kdo by měl být vyhnán ve prospěch lidí, s nimiž měli úzké vztahy. A tak zrežírovali celý přesun moci. Ten je navíc chápán jako varování ostatním zemím v Americe, že USA jsou schopné na svém zadním dvorku znovu přijít s "diplomacií dělového člunu." A tak to také bylo pochopeno.

Zdroj: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2004

Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora.