Model je jednoduchý. Spočívá v minimalizaci výdajů do privátní sféry ve všech oblastech, které jsou v komplexu funkcí klíčové. Spočívá v co nejvíce uzavřeném koloběhu peněz a co nejefektivnějším využití každé koruny i každé informace, která se v okruhu zpravodajů či redaktorů veřejné služby vyskytne. To se v současné době neděje, neboť na mnoho akcí posílají Český rozhlas i Česká televize samostatné štáby, i když se jedná o pasvní multimediální monitor. Na jiné posílají více lidí i techniky, než by musely. Natočené informace se nevyhonocují a neskladují, ale po použití mažou - se slovy nejsou peníze ani kapacity. Mnoho dílčích událostí, ze kterých je využito v omezeném čase vysílání jednoho z médií pouze několik sekund, se tak beznadějně ztrácí v zapomnění jako nezdokumentovaná součást historie, přestože byly předtím vynaloženy nemalé náklady na pořízení záznamů, ze kterých pak editor vystřihl těch několik sekund a několik "ilustračních" obrázků. Historici budoucnosti nás za toto plýtvání proklejí jako barbary.

Pokud by se informace sdílely, pokud by do výbavy rozhlasového či "četkařského" redaktora automaticky patřila digitální kamera či fotoaparát, pokud by digitální archiv událostí byl pojat komplexně, pak by mnoho materiálu bylo využito daleko lépe a divák / posluchač / čtenář by byl informován daleko kvalitněji a komplexněji. Pod křídly tiskové agentury byt s shromažďovaly a vyhodnocovaly informace od všech zpravodajů, výsledné produkty by byly k dispozici i ostatním médiím nejen uvnitř komplexu veřejné služby, ale tvořily by nemalý zdroj příjmu prodejem do privátní sféry. Služba by se stala službou.

Znamená to ovšem horizontální postupné propojení ČRo ČT a ČTK včetně dceřinných společnsostí NERIS a NEWTON IT, oddělení minulosti od přítomnosti - vytvořením multimediálního archvního centra, propojením dispečinků a redakcí zpravodajství, center technické, technologické a logistické podpory. Vytvořením vrstvy společných služeb - včetně společného Centra vzdělávání, rešerší a výzkumu, včetně společných vydavatelství a nakladatelství. Včetně honorářového centra a ochranné organizace pro kmenové autory. Tyto všechy instituce by spolu s jednotným administrativním zázemím sloužily všem. Na jiné úrovni - kooperační - by probíhla spolupráce programová. Znamenalo by to ale překonání resortismu jednotlivých redakcí, oddělením výroby od programové kompozice. Protože stále specializovanější informace si vyžadují stále specializovanější novináře, je sdílení odborníků povinností vůči kvalitě výsledného produktu. Je trapné, navštíví-li tiskovku vlády redaktor, který neví, že zákon nevstupuje v platnost, je-li schválen vládou. Je trapné, navštíví-li parlament novinář, který nezná rozdíl mezi prvním, druhým a třetím čtením a neví, že druhému čtení v plénu předchází vždy projednávání ve výborech. Kvalita veřejné služby pak trpí a právem jsou novináři kritizováni za nekvalitu, nevzdělanost, bulvárnost, a mnohdy i za vyloženou intelektuální nedostatečnost. Specializace je tedy nutností. Jejím předpokladem je "na míru ušité" vzdělání a jistota kariérního růstu - investice média veřejné služby do lidského potenciálu. Toho nejcenějšího, co všechny instituce mají.

Tvorba znalostního zázemí je pak logickým vyústěním možností, které přinese digitalizace. Nejen elektronický programový průvodce, ale hlavně doprovodný datový tok - jakási neusále se mněnící encyklopedie "backgroundu" aktuálního vysílání - znamená daleko technicky, časově a finančně náročnější a pečlivější přípravu všech redaktorů, daleko komplexnější práci s informačními zdroji, než je tomu doposud. Dále než Česká televize je v tomto Český rozhlas, který svou orientací na samostatnýá obsah internetového portálu nevytvořil z internetu pouze selfpromo segment, ale podřídil budoucímu "znalostnímu" využití jak koncepci celého redakčního systému, tak i členění stávajících stránek. Je v přípravě na budoucnost o několik let dále. Jeho digitální archiv obsahuje dnes sto tisíc zveřejněných článků, desetitisíce audiozáznamů, tisíce fotografií a videí. Vytvářejí se zde zárodky encyklopedií, zárodky znalostního zázemí - nejen pro redaktory, ale i pro veřejnost. Prohledatelné inteligentně a na dálku dle klíčových slov či témat. Všem dostupné, všem zdarma. Protože občan / koncesionář už si jednou pořízení informací zaplatil.

S tímsouvisí i problematika autorského práva. To ve stávající podobě nevyhovuje digitální době, neb nepočítá se streamovaným vysíláním, nepočítá s "on demmand" datovými konzervami, nepočítá s překlopením logiky od všesměrového "plošného" vysílání k datové nabídce po nepřetržitu dobu. Adresné zpoplatnění nabídky je pro média veřejné služby nepřijatelné, a tak je na místě změna smluv i autorského zákona, do kterých budou "jinakosti" digitální technologie a souvislosti s veřejnou službou už včleněny.

Současně lze uplatnit pravidlo jednou a dost. Což znamená, že pokud jednou jsou data pořízena a koncesionářem / občanem zaplacena, jsou mu kdykoliv k dispozici. Jsou totiž i jeho. Koncesionář je spoluvlastníkem produktu, na který přispěl. Pokud spolupracuje kdokoliv jako autor či interpret s médii veřejné služby, musí si být vědom rozdílnosti jejich postavení na mediálním trhu, v zásadě neziskového charakteru jejich činnosti a tím i rozdílnosti pojetí autorskoprávní ochrany. Prioritou nyní je naplnit obsahem internet a datové bloky multiplexu jako média budoucnosti. Tomu by smlouvy s autory v žádném případě neměly bránit a neměly by ani bránit časově a technologicky neomezenému využití. Protože tím, kdo bude v budoucnosti určovat vysílání, nebude dramturg či editor, ale posluchač či čtenář v systému on-demmand. Rádia či televize "na přání". Posluchač si sám sestaví svůj program z neomezené nabídky. Jen takový autor, který si toto uvědomí, má právo nazývat se kmenovým spolupracovníkem veřejné služby. Protože například vysílání pohádek s Hajajou by mohlo uváznout jna tom, že interpreti či autoři, případně jejich dědici by nedali souhlas a tím by byly klenoty rozhlasové tvorby pro děti a rozhlasového herectví navždy uvězněny.

Logickým důsledkem hluboké kooperace a multiplikačních efektů při práci s informacemi je znalostní centrum a na něj napojené služby. Jednou z nich budou i periodika. Deník, týdeník, specializované měsíčníky. Množství dostupných a zpracovávaných informací, stejně jako schopnost segmentovitého oslovení diváka / čtenáře / posluchače ukáže neúprosnou logiku zacházení s těmito inforacemi. Papírová i digitální forma bude logickým produktem.

V kuloárové diskuzi jsem pak k obsahu a financování deníku veřejné služby mimo jiné řekl:

A konečně - na vrcholu této mediální pyramidy stojí kanály, kudy budou informace proudit k občanům. Považuji za naprosto nezbytné pro přežití a trvale udržitelný rozvoj médií veřejné služby co největší nezávislost na komerční sféře. Co největší odlišnost od komerční sféry. Tedy nezávislost i na zprivatizovaných či privátních šiřitelích signálu či dat. Vlastnit veřejnoprávní multiplex se stává otázkou přežití. Protože investice do zařízení se vyplácejí (jinak by soukromníci celého světa neinvestovali miliardy do telekomunikačního sektoru), výdaje za vysílání jsou obrovské (a tyrval jednosměrné - z veřejné domény do kapes privátu). Pokud ušetří veřejná služba rozdíl mezi cenou outsourcované služby privátním poskytovatelem a faktickými náklady, jde zisk nikoliv do kapsy privátní sféry, ale na snížení podílu koncesionářského poplatku či zkvalitnění služby. Jde na veřejný zájem.

Neúprosná obchodní logika dala vzniknout impériu značky výrobce obuvi Baťa, rozkvětu zlínského regionu a celého zaostalého Valašska. Tehdy ovšem podnikatelé budovali impéria stávali se osobnostmi nikoliv na základě co nejmenšího, "zoptimalizovaného" daňového přiznání, ale na základě vzdělání, kvalifikace, rozvoje a následně bohatství svých zaměstnanců a tím bohatství a rozkvětu celého regionu. Dnes stejná logika a moudrost státu může pomoci zlevnit a tím i zachovat mediální veřejnou službu. Budoucnost bez co možná nejvíce uzavřeného koloběhu peněz bude jen průtokovým ohřívačem na zisk privátního sektoru. Veřejná služba by byla v tomto "kapitalistickém" provozu pouze žebrákem. O což někomu jde. Trvale udržitelný rozvoj veřejné služby ale vyžaduje jednorázové investiční prostředky do budoucnosti, která klepe na dveře. Vyžaduje nejen frekvence, ale i technické prostředky pro šíření informací. Vyžaduje stožáry a domečky pod nimi, plné elektroniky. Vyžaduje výkooná datová úložiště pro multimediální archivy. Vyžaduje rozsáhlé telekomunikační zázemí.

A to vše musí zůstat ve veřejném zájmu v rukou institucí veřejné služby a nebo, pokud to tam dnes není, se to musí do veřejné domény dostat. Pokud ovšem nechce někdo zprivatizovat nejen Český rozhlas či Českou televizi, ale celý stát...

Autor je členem Rady Českého rozhlasu