Přítomný život se obětuje příslibu budoucích životů ...

"Přítomný život se obětuje příslibu budoucích životů a tato řada obětí nemá konce, fiktivní budoucnost vždycky pohltí přítomnost."

Milan Kundera se narodil 1.dubna 1929 v Brně. Toto aprílové datum předurčuje velkou část fenoménu Kundera. Byl geniální dítě už od dětství. Na brněnské fakultě studoval několik oborů, mimo jiné i hudební skladbu. Později přešel na pražskou FAMU, kterou ukončil v roce 1958. V té době už psal skladby pro klavír, a na něj a na trubku hrál v barech jazzovou hudbu, překládal poezii a měl za sebou tři básnické skladby: sbírku "Člověk zahrada širá" (1953), poému "Poslední máj" (1955) a sbírku "Monology" (1957). Už za svou první sbírku si nevysloužil mnoho chvály; v době, kdy i Pavel Kohout a Milan Uhde cítili nutnost vyjádřit svou lásku ke generalissimu Stalinovi, do ní napsal například tato prostá slova: "... o míru vůbec,/ o práci vůbec,/ o straně vůbec-/ těch vůbec-zpěvů, básníku, už nech!/ mluv o lidech."

Jeho popularita vzrostla v roce 1955, kdy za "Poslední máj" získal první cenu na Světovém festivalu mládeže ve Varšavě. Básník se ale v básnictví necítil příliš dobře, vysokou školu absolvoval esejí o svém literárním vzoru Vladislavu Vančurovi "Umění románu" (vyšlo 1960) a po letech řekl A. J. Liehmovi v rozhovoru do jeho knihy " Generace": "Víte, já jsem se nikdy necítil ve své kůži, když mě někdo tituloval trochu komickým titulem ' básník'. Co se mi kvůli tomu nasmáli přátelé, s kterými jsem kdysi závodně boxoval. Když jsem zjistil, že neumím napsat verš, oddechl jsem si s pocitem jakési úlevy, že je to za mnou."

Příští Kunderova díla přitom byla od prvního do posledního komponována jako symfonické básně, jsou jazykově i kompozičně dokonale poetická a i umělcův postoj ke světu je dodnes dokonale básnický, s tím jediným rozdílem, že básník se většinou snaží přijmout sám sebe takového jaký je, o což se Kundera nikdy ani nesnažil.

Je tvůrcem toho druhu literatury, která tvrdí, že zásadně nevychází z ničeho, co by se mohlo byť i jen vzdáleně podobat autobiografii. Proto je také tak často stavěn do kontrapunktu s Bohumilem Hrabalem, který se nikdy necítil být "demiurgem" svých textů, nesnažil se je příliš ovlivňovat ani ve chvílích, kdy je "přepisoval z vesmíru na papír" a měl za to, že o druh jejich překladů se stará moudré tao světaběhu, které všemu dává, co jeho jest. Kundera se naopak cítí být bohem svých prací, který na svém božství akcentuje výhodu faktu, že "jedině Bůh je zbaven rozptylující povinnosti se JEVIT a smí pouze BÝT". Tento druh božství, se, žel, člověka-tvůrce netýká...

Po absolutoriu v roce 1958 se Milan Kundera začal živit jako učitel světové literatury na své alma mater, pražské FAMU (mezi jeho žáky patřili například Miloš Forman a Jaroslav Dietl). Jeho první hra Majitelé klíčů (1962), kterou dnes Kundera zakazuje provozovat, byla rázem přeložena do mnoha jazyků a hrála se po celém světě. Ačkoli je hra psána do té doby na našich jevištích nebývale moderním jazykem a má předepsánu avantgardní jevištní kompozici piscatorovského typu, je na ní zřetelně patrné, že šlo v podstatě o společenskou objednávku, a to už v té době Kundera ve své umělecké čistotě špatně nesl. Ze svého stavu "mladého stalinisty" (jak tuto etapu mládí východoevropských umělců narozených ve 30. letech 20. století později nazval A. J. Liehm) vyrostl brzo, zřejmě nejdřív ze všech okolo. Zrůdnost totality pak připsal na vrub ubližujícímu lyrismu mládí, který se v jeho životě funguje jako univerzální odpadkový koš.

S dopisováním "příliš oficiálních" a "příliš chtěných" Majitelů klíčů začal Kundera psát povídkovou sbírku První sešit směšných lásek (1963, souborné vydání všech tří sešitů 1970), v nichž se porvé objevují i fenomény nové doby, které MK porvé postihl a odborně pojmenoval (svůdnická "kontaktáž" a "registráž") a v nichž se poprvé objevují motivy, s nimiž se MK bude ve svých dílech potýkat celý život. Je to předně zmíněná červená nit lyrismu, jako viníka, a dále, již na začátku šedesátých let jasně a zřetelně vystihnuté zhoubné choroby našeho věku: krize lidské identity, v důsledku rozpadu duchovních hodnot, jejich zaměnění za "hodnoty" materiální a následné zapomínání minulosti.

Jako léčbu těchto zhoubných onemocnění volí Kundera tzv. "antilyrický postoj", sarkastickou ironii, s níž k těmto fenoménům přistupuje. Postoj navazuje na Kunderovy věrozvěsty: Rabelaise, Diderota, Montaigna, Voltaira, Montesquieua, v moderní době Kafku, Brocha, Haška, Musila, Becketta, Ionesca, v hudbě Janáčka, vlastně všechny ty, v jejichž dílech zaznívá deziluze a výsměch "slunné budoucnosti", kterou ve svém domově Kundera tak dobře poznal.

Kdo však četl Kunderova díla před a po tomto "kunderníkovském obratu", tomu zřejmě vedle chtěné "falešnosti tónu" zazní v Kunderových symfoniích ještě jedna faleš, který by se dala stylově nazvat "falší obrany" proti nesnesitelému světu. (Kunderův antipod Bohumil Hrabal měl, na místě tohoto obecného štítu člověka a tvůrce na přelomu tisíciletí, něco jako obrovský boží dar; klasickou Pepinovu větu: "Svět je krásnej, k zešílení krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím.").

MK sice zasvěceně prohlašuje, že ho "pohání jakási hluboká, nevědomá a nepochopitelná potřeba, formální archetyp, kterému nemohu uniknout" a že "nemůžete porozumět umění (obzvláště modernímu umění), dokud si neuvědomíte, že imaginace je sama o sobě hodnotou", na druhou stranu v něm přebujelý intelekt zabíjí básníka a Kundera, očividně jeden z nejnadanějších "přírodních" umělců světa, ubit osvícenským intelektem, vypočítává svá evangelia: "první je román jako velkolepá hra (Diderot, Stern), druhá je výzva sloučit skutečnost a sen (Kafka), třetí je výzva myšlenky (Broch, Musil), čtvrtou je výzva času (Proust)," a tvoří si tak jako správný ex-marxista svůj Pantheón i s vývojovými stádii od nejprostšího do nejvyvinutějšího. Mezitím ale bydlí v Bartolomějské ulici v Praze (hned vedle centrály československé tajné policie), otevírá jen na přesné heslo zvonku, konspiruje a mění místa, časy a trasy setkání se svými přáteli a když si bere hlasatelku brněnské televize Věru Hrabánkovou, vymění se za svého svědka Vojtěcha Jestřába, takže sňatek je dodnes neplatný.

Pábitel největšího střihu však neuznává pábitelství v literatuře. Nemaje boha, postaví si nad sebe místo něj Romanopisce, který dokáže z reality vyjmout to, co se mu v ní jeví jako podstatné a stvořit ze střípků ztraceného světa, na které by se nemělo zapomenout, prostými slovy epopej a symfonii zároveň. Bojuje sice "na kulturní frontě" se Seifertovým a Hrubínovým svazem spisovatelů i s Jungmannovými a Liehmovými Literárními novinami o svobodu českého slova, prezident Novotný se však mýlí, když říká: "Považuji v tom všem Kunderu za hlavního machra." MK je v té době však už tam, kam za ním Novotného omezená duše nemůže.

V roce 1967 vydává MK svůj první román Žert: gigantické zhodnocení stalinské éry. Je to esej i Proust i symfonie, jsou v něm muzikologické úvahy o podobnosti řecké a moravské hudby a "východního" národního charakteru a krásně vystižený archetyp "vždy pohotového stalinisty" v osobě Pavla Zemánka. Dvě, z pohledu čtenáře hlavní "čisté" postavy (Kostka a Lucie) jsou však dány parodické souvislosti, a není tak shledáno žádné východisko a žádná naděje...

Pro československý stát se zdá naděje přicházet. V nabitém roce 1968 točí režisér Antonín Kachlík televizní incenaci a film podle Kunderovy směšnoláskové povídky "Já, truchlivý Bůh" a Jaromil Jireš filmovou adaptaci "Žertu", v dubnu vyhlašuje Kunderův přítel, spisovatel Jan Procházka, zrušení cenzury v ČSSR, Jean-Paul Sartre se vyjadřuje o" Žertu" jako o nejlepším románu své doby, načež přichází okupace a nebývalé scelení českého národa. MK se tváří v tvář této atmosféře stává opět tím, čím vždycky byl: básníkem. Je nadšen a píše do týdeníku Listy následující, naprosto nekunderovská slova: "Pokus vytvořit (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu... tato československá výzva stále platí." V únoru 1969 mu, v časopise Tvář, oponuje Václav Havel, který neuznává alternativu "třetí cesty", nazve Kunderu "samolibým šmokem" a "lehce ironickým světákem", načež MK Havla nazve "mravně sličným mládencem", čímž spor mezi oběma pány z dobrých rodin, kteří byly vychováni v prostředí kavárenského bontonu, přechází do polohy elegantní studené války.

Přichází normalizace a s ní i její orientace disentu (v čele se západními kruhy podporovaným Václavem Havlem) pryč od socialismu (srovnejme s poválečným pryč od demokracie). Evald Schorm nabízí zakázanému Milanu Kunderovi, aby pod jeho jménem zadaptoval pro divadlo Dostojevského "Idiota", což MK, vzhledem ke svému odporu k "přílišné citovosti" východní literatury odmítá a adaptuje raději Diderotovu fatální hříčku "Jakub a jeho pán" (poprvé uvedeno pod jménem E. Schorma v roce 1975). Doma je zakázán, disent jde jiným (spíše "horizontálnějším") směrem. V té chvíli Francois Mitterrand, podnícen francouzskými kulturními kruhy, zprostředkovává Kunderovi místo profesora literatury na univerzitě v bretaňském Rennes, v roce 1979 je MK doma zbaven občanství a o dva roky později se stává občanem Francie.

Ve Francii Kundera účtuje. V románu "Život je jinde" (francouzsky 1973, česky v 68 Publihers v Torontu 1976) nepokrytě spatřuje základní kámen vší totality v lyricích. Valčík na rozloučenou (f: 1976, česky 68 Publishers: 1979) je kvintesencí Kunderovy inspirace libertinskou tradicí francouzského osvícenství; láska je tu opět zredukována na trapnou "směšnoláskovou" parodii. Kvalitativním skokem je Kniha smíchu a zapomnění (f: 1979, 68 Publishers: 1981), a to zvláště svým dílem, v němž se autor zabývá anděly. "Nesnesitelná lehkost bytí" (f: 1984, 68 Publishers: 1985) je cenná dodnes nepřijmutou myšlenkou, že člověk musí naplnit svůj osud, emigrace může být velice nesnesitelná, když hostitelská země žije v úplně jiné, z určitého pohledu plytčí realitě, zatímco ve vlastní zemi se i utrpení dá snést snáze.

Díky "Nesnesitelné lehkosti bytí" (kterou v roce 1988 natočil Philip Kaufman jako americký film) se MK, tento skvělý pozorovatel fenoménů, ale poloslepý nazíratel lidí, zase jednou dostal do konfliktu s lidmi, kteří neberou život jako román, když zkonstruoval neživou postavu Tomáše, který, coby chirurg a navrátilec ze švýcarské emigrace, myje okna a přitom stačí vést promiskuitní život, na kterýžto motiv Kunderovi velmi peprně odpověděl bývalý šéfredaktor Literárních novin Milan Jungmann, jenž profesi umývače oken provozoval za normalizace deset let.

S každým novým románem MK ale přichází na svět celý svět několik původních geniálních pojmenování nových fenoménů ničivé modernity. V "Nesmrtelnosti" (f: 1990, 68 Publishers a konečně doma i Atlantis, Brno - 1993) je to například "imažinismus" , postihnutí toho, že dnes bez fotografie, obrazu, vizuální zkratky není díla ani autora, a zajímavě pojmutým jevem je i samotná "nesmrtelnost", ambice autora dnešní zrychleně odumírající paměti uchovat se věčně živým.

Po krátkém (v Kunderově životě už opakovaném) nadchnutí se pro sametovou revoluci a plánech na zřízení československé soukromé filmové školy MK (stejně jako my všichni) zjistil, že stát, v němž by chtěl žít, už neexistuje. Od té doby už píše jen o odumírajících a vraždících fenoménech doby. "Pomalost" (1997) je zabíjena apokalyptickou rychlostí, "Totožnost" (2000) pomíjí v době, v níž téměř každý z nás je vnitřní emigrant.

Poslední knihu "Nevědomost" vydal Milan Kundera (hledač ráje od Brna přes Prahu, Rennes, Paříž a Martinik až na Island) nejdříve španělsky (2000), potom německy (2001), švédsky a anglicky (2002) a teprve pak francouzsky (2003), zatímco deseti svým knížkám (z nichž pět je psáno česky) a dvěma divadelním hrám odmítá povolit rozšíření ve své staré vlasti Román pojednává o jeho snu, velkém návratu "domů"...

Nejslavnější soudobý český literát, nositel Řádu čestné legie a Rytíř umění a literatury, stárnoucí smutný muž se občas přijede podívat domů, spoléhaje se přitom na důslednost magické pětice českých přátel; spisovatele Jana Trefulky, režiséra Antonína Kachlíka, lékaře Iva Pondělíčka a dávných přátel Ivana Kříže a Vojtěcha Jestřába. Pro pochopení velkého muže je třeba znát dva citáty. První pochází z jeho "Nenesitelné lehkosti bytí", druhý je z jeho oblíbeného Musilova "Muže bez vlastností".

"...koncentrační tábor není něco výjimečného, hodného podivu, ale naopak něco daného, základního, do čeho se člověk rodí a uniká jen s velkým vypětím sil."

"Muž, který usiluje o pravdu se stává učencem; muž, který chce uplatnit svou subjektivitu, se stává třeba spisovatelem; co má však dělat muž, který chce něco mezi tím?" Na tomto světě je jen velmi málo lidí, k teří se dokázali propracovat k této otázce a vykročit i za ni ...

Tak někdo žije pár vteřin ...

"Tak někdo žije pár vteřin, někdo ale celý život obchází kolem a hovoří a hovoří, ale dovnitř se ještě nedostal. Takového člověka mám nejradši, protože ten mě bude potřebovat nejvíc. Copak víme, zda právě tenhle šaškovský hrubián se zítra neocitne v kouzlu kvalitativních změn?"

V červnu 1913 po "chvíli lásky" s důstojníkem rakouské armády otěhotněla Marie Kiliánová, dcera židenického rolníka Tomáše Kiliána: "A křičel na mě... Klekni si, já ti zastřelím! A já jsem se strašně dolekala a spínala jsem ruce... Ale vyšla moje moudrá matka a řekla nám... Nechte toho, pote jest, nebo to vystydne..." Tato událost stála u samého zrodu spisovatele. Bohumil Kilián se narodil 28. března 1914 (přesně čtvrt roku před Sarajevským atentátem a jednu třetinu roku před vyhlášením 1. světové války) v Brně-Židenicích. Byly mu dva roky, když se jeho matka seznámila s účetním Měšťanského pivovaru v Polné Františkem (Francinem) Hrabalem, po kterém dostal její syn dodatečně nové příjmení. V roce 1920 se rodina přestěhovala do Nymburka, kde se adoptivní otec BH stal ředitelem pivovaru. O čtyři roky později navštívil rodinu na čtrnáct dní jeho bratr Josef Hrabal, řečený Pepin, který v Nymburce zůstal až do své smrti. Zatímco brněnská, pokrevní větev rodiny se pyšnila francouzskými a dokonce mongolskými (z dob vpádu Kublajchánových vojsk na Moravu ve 13. století) kořeny, BH našel svého nejvlastnější duchovního příbuzného ve strýci Pepinovi, ševci, který celý život toužil po operetní kariéře a místo sbíjení sudů se potloukal po dvoře nymburského pivovaru, zpíval a vyprávěl své proslulé dlouhé historky-asociace, kterými vlastně předobjevil formu literárně-prozaického automatismu svého synovce: "Řekne se dítky štěstím rodiny, ale to jen, když něco dokážou, když je herec nebo zpěvák a dělá slávu rodičům a národu nebo zápasník, ale těch je málo a každej takovej má trpkej život, ten se nesmí spustit a dělat, co mu srdce a přirození ráčí, ten musí pořád pracovat a většinou umírat na souchotiny nebo na šílenství a jiný vyčerpání, to jsou pak inspirace, copak když už je to složený, to už se může jít na špacír a gořaličku, ale ty momenty, kdy se skládá a člověk vomdlívá a slábne a nemůže dál, a ty pochybnosti, jestli se nemejlil s tou svou dráhou..." Už v primě brněnského klasického gymnázia začal Bohumil Hrabal psát své první surrealistické básně. Za první rok gymnázia byl odměněn šesti nedostatečnými a musel přejít na nymburskou reálku. Když se roce 1934 dobelhal k opožděné maturitě, nastoupil po ní ke studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Týž rok mu v grantové soutěži knihkupectví Melantrich propadla první básnická sbírka "Granátové jablko".

Pokud BH do Prahy vůbec dojížděl, navštěvoval tam literárněvědné přednášky na filosofické fakultě. A zamiloval se: "A pak se divil, že jej tady dvakrát nemají rádi. Ale to je tím, že on bejvá tuzince často zasněnej, a tedy jinde. Jako študent začal psát básničky, a tak pořád chodil jako ve snách, i ty jeho děvčata chodila už k nám, už pomalu jako nevěsty, ale mladej pán byl zasněnej a chodil jako po vyřezání a pořád byl myšlenkama jinde, všude jinde, jenom ne doma, jenom ne s těma svejma láskama, takže ho každá potom nechala, protože řekněte sama, co s takovým mužským, který chodí jak náměsíčný...a tak to je s ním napořád, nejraději ten můj syn je tam, kde zrovna není ..."

17. listopadu 1939 byly Německou říší zavřeny české vysoké školy. Většina studentů byla poslána do pracovních táborů na západě Německa. Bohumil Hrabal se zachránil tím, že v době zatýkání byl s přítelem místo školy v hospodě. Sice dvakrát vyhozený od státnice, ale přesto student pátého ročníku práv BH byl přijat jako písař v nymburské právní kanceláři. Poté se na obchodní škole v Praze naučil psát na stroji, načež nastoupil totální nasazení u Českomoravských drah postupně jako skladník, kreslič, archivář, podbíječ trati, posunovač, údržbář výhybek a výpravčí: "Já sám jsem si vymyslel dokonce sám na sebe teorii 'umělého Osudu', vrazil jsem sám sebe tam, kde jsem nikdy nechtěl být. Já, plachý, jsem nabízel životní pojistky, prodával drogistické zboží, pracoval v hutích, ale pořád k tomu psal a psal. Drsnost a hrubost skutečnosti mi fičela vstříc a oslepovala mě jako vánice a já místo reflexu jsem si zamiloval skutečnost jako takovou. Vždy jsem podléhal, poněvadž to bylo bezpečnější, poněvadž jsem věřil v nějaký osud, který, kdykoliv se mu zachce, mne vyzbrojí vůlí, aby mně jí vzápětí přerazil páteř... Vždy jsem upřímně dělal, co se mi právě potrefilo."

Po osvobození byl Hrabal nucen promovat na doktora práv, ale vzápětí se stal pojišťovacím agentem, obchodním cestujícím, prodavačem v obchodě s hračkami, jeho předávajícím do socialistického vlastnictví a v roce 1949, kdy byla znárodněním vydavatelství Hádek v Nymburce zmařena jeho druhá šance vydat knihu básní "Ztracená ulička" (ilustrace mu nakreslil jeho přítel, grafik Kamil Lhoták), se dobrovolně (!) přihlásil jako pomocný dělník do kladenské Poldiny hutě: "Stojím nad trestankyněmi a vidím, že život nikde nekončí a ba právě tam, kde by nebyl očekáván začíná... Jakási společná sponka Práce je platforma, na které se cípem dotýkáme, zatímco jsme jeden druhému k neuchopení."

Ruce, které pracují, přičemž ústa jen sporadicky přizvukují těm, kteří vyprávějí příběhy, které si mozek zapamatovává, srdce třídí a pravá ruka vydává papíru: "Moje texty vznikají dávno před tím, než jsou do stroje přehrčeny...Ten čas, kdy mne obrazy zavalují a vytvářejí nechtěné organon, tu druhou přírodu, ten čas je nejkrásnější. Trvá několik měsíců, někdy i roků... Pak ten jistý den, tu jistou hodinu a minutu, o které předem nic nevím, usednu k psacímu stroji... když shledám, že průtočnost mých stránek je asi tak jedna za deset minut, někdy i minut pět, píši dál, nikdy ale nevím, co jsem napsal, nemám možnost kontroly..."

BH se z touhy po lidech "dokonale splývajících s každodenností a bez známky revolty či nesouhlasu přijímajících okouzleně její všední nádheru i rabiátské surovosti" usadil v Praze-Libni, v domě v ulici Na Hrázi (Věčnosti) č. 24, kde poznal usměrňovače a umocňovače svého plutí po proudu života, filosoficky myslícího taoistu Egona Bondyho a výtvarně myslícího taoistu Vladimíra Boudníka, s nimiž sdílel každodenní strach z pronásledování tzv. "kulturních úchylkářů" (tzn. zakázané avantgardy).

V roce 1952 byl při havárii na Poldině huti Bohumil Hrabal těžce zraněn. Poté nastoupil jako manipulační dělník do lisovny starého papíru v pražské Spálené ulici. Když po Chruščovově projevu mohl dvaačtyřicetiletému Hrabalovi v nákladu dvou set kusů vyjít nákladem Spolku českých bibliofilů první povídkový sešítek "Hovory lidí" (1956) a když se v téže době se oženil s Eliškou Plewovou zvanou Pipsi, dcerou odsunutého sudetoněmeckého podnikatele, která se v Praze živila jako servírka, zdálo se, že se notoricky odmítanému spisovateli (jenž v té době pracoval jako kulisák v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého) začíná blýskat na lepší časy. Jenže osud si sveřepě stál za svým.

Po prvním vydání protikomunistické knihy Josefa Škvoreckého "Zbabělci" (1958) byl do Bánské Bystrice svolán proslulý sjezd FITES, který znovu utáhl uzdu klubajícímu se obrodnému procesu a i Hrabalův třetí pokus o oficiální titul (povídková kniha "Skřivánek na niti", 1959) byl zmařen (tiskové kotouče byly rozmetány): "Já mám trvalý pocit, že nesu špatný vysvědčení. A potom, já už od dětství pořád utíkám, pořád mě něco žene, abych šel pryč, někam jinam, a teprve odněkud jinde se mi zase chce tam, kde jsem byl, abych se nanovo vydal tam, kde nejsem. Ale, ale, ale! hladila jsem jej a šeptala mu do ucha..." Teprve v Libni v roce 1963, po padesáti letech života a třech neúspěšných pokusech se BH stal tím, k čemu ho osud od začátku připravoval, spisovatelem a během prvního dne, kdy vyšla jeho první oficiální kniha "Perlička na dně", byl celý náklad jejích deseti tisíc výtisků vyprodán, takže musel být v druhém vydání zvýšen o polovinu. Natlakované zřídlo jeho lačného nazírání příběhu světa, který je "o briliantu i o kapavce" a obojí je krásné, vybuchlo v jednom mocném proudu Hrabalovy tvorby, který se stal symbolem šedesátých let a Hrabalova první oficiální kniha ve svém filmovém přepisu v roce 1965 manifestem české nové filmové vlny (režie "Perliček na dně": Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš).

Ještě týž rok se Bohumil Hrabal stal laureátem státní ceny, byl přijat do Svazu československých spisovatelů, stal se kulturním delegátem v Paříži, v Londýně a v rozmezí let 1963 -- 1968 byly podle jeho námětů natočeny čtyři filmy (z toho dva; "Ostře sledované vlaky",1965, které získaly amerického Oscara a "Skřivánky na niti", 1968, natočil Jiří Menzel). Jeho knihy začaly být překládány do cizích jazyků. V srpnu 1968 však náš stát navštívilo pět armád a literární život Bohumila Hrabala se téměř vrátil do starých kolejí: v roce 1970 byl celý náklad jeho nové knihy "Poupata" zničen.

Stejně jako jeho přátelé, rozdělily se za normalizace knihy Bohumila Hrabala do tří skupin: první, mizivá část mohla s určitými úpravami dále oficiálně vycházet, druhá) přešla do strojového samizdatu a třetí (kryjící se prakticky s druhou) se po čase objevila v podobě nově vycházejících hvězd zahraničních a českých exilových nakladatelství. Bohumil Hrabal se uchýlil na svou chatu do Kerska u Nymburka a tvořil tyto tři své hlavní publikační proudy.

V roce 1976 shrnul své dětství do "Postřižin", které o čtyři roky později ztvárnil Hrabalovi vždy věrný Jiří Menzel do nezapomenutelné filmové podoby, zkušenosti z Kerska se promítly ve "Slavnostech sněženek" (1978, Menzel: 1983). Díky prosazení se Hrabalových prací v zahraničí se do Kerska i v atmosféře tvrdé normalizace začali stahovat světoví literární teoretici Švýcarka Susanne Rothová, Američanka April Giffordová a Kanaďan Paul Wilson, kteří chtěli zblízka poznat auru tvůrce, jenž jako jeden z nejlepších ve světě spojil východní literární způsoby s vynálezy surrealismu a hlubokým významem, aniž narušil (naopak tímto procesem zesílil) čtivost textu, a který přišel se zákonem, že: "Když očima se dostávám do pořádný knihy, když odstraním tištěná slova, tak z textu nezůstane taky víc než nehmotné myšlenky, které poletují vzduchem... takže Koniášové celého světa marně pálejí knihy, a zdali ty knihy znamenaly něco, co platí, je slyšet jen tichý smích pálených knih, protože pořádná knížka vždycky ukazuje jinam a ven!"

Tvorba tedy Bohumila Hrabala nezaplnila, byl hlubší hloubky spisovatele, a tak ani konečná bilance 77 titulů vydaných v 27 jazycích 33 zemí, 10 filmů natočených podle jeho předloh a nominace na Nobelovu cenu za literaturu (1994) BH nezabránila, aby v atmosféře upadající poetiky devadesátých let nenaložil se svým bolavým třiaosmdesátiletým artrotickým tělem tak, jak kázalo znamení pátého patra v knize R. M. Rilkeho "Zápisky M. L. Brigga", znamení pátého patra v dopisech Franze Kafky, znamení pátého patra pavlačového domu, v němž zemřel jeho přítel Vladimír Boudník, znamení pátého patra Hrabalova nového panelákového bytu na sídlišti Kobylisy-Sokolniky a skutečnost pátého patra ortopedického oddělení nemocnice Na Bulovce 3. února 1997...:

"Nepotřebuješ se nechat vynést nejdřív na oběžnou dráhu, ale ty rovnou letíš bez přestupního lístku, cestou milosti zrovna tak, jak zasahoval starý, ale mrtvý Bůh... sám sebe oslovovat, radit si, vyptávat se, sám sobě dávat otázky, vyslýchat se a chtít se sám na sobě dozvědět to nejtajnější, podávat na sebe jako prokurátor obžalobu, hájit se..."