Na rozdíl od několika představitelů palestinské správy se vůdce Hamasu také nikdy od atentátů na civilisty nedistancoval. Izrael má, stejně jako každý podle mezinárodního práva uznaný stát, samozřejmě právo se proti teroristickým útokům bránit. Jiná otázka ale je, jestli Šaronova vláda v tomto boji nasazuje vhodné prostředky a jestli sleduje přesvědčivou strategii.

Napřed by mělo být jasné, proč se nikdo nepokusil Jasina, který je od mládí připoután na invalidní vozík, v Gaze zatknout a postavit před izraelský soud. To by se lépe hodilo k právnímu státu. Určitě lépe než takzvané "mimolegální zabití". Těžko může někoho přesvědčit argument, že by právní postup na území nepřátelské Gazy znamenal bezpečnostní riziko.

Někteří izraelští pozorovatelé spekulují, že Šaron chtěl celému světu ukázat, jak jeho prohlášení o vyklizení izraelských osad na území Gazy neznamená žádný ústupek Hamasu a jeho teroru, nebo vítězství pro Jasina. Zaprvé však není vůbec jasné, jestli Šaron tento svůj slib myslí vážně. Jako často mnohé prohlásil, jen aby nedodržel - například slib odstranit nikým nepovolené ozbrojené "divoké" hlídky osadníků. Zadruhé - a především - by Šaron měl možnost, začít jednat s palestinským předsedou vlády Kurejem o podrobnostech a podmínkách ústupu z Gazy a uzavřít o tom odpovídající smlouvu. Pak by také Hamas nemohl odchod Izraelců propagandisticky využít jako "kapitulaci".

Šarona ale očividně žádná jednání nezajímají. Aby uklidnil Washington, na oko podporuje projekt zvaný "Road Map". Ve skutečnosti si ale dělá co chce. Nějakou vůli k dialogu - k tak nutné nové politické dimenzi v boji proti teroru - není možné v Šaronových činech při nejlepší vůli objevit.