Je to kniha, která patří mezi mé nejoblíbenější, jak pro úžasné bohatství jazyka, tak pro svoji myšlenkovou sílu. A obě tyto přednosti spolu vlastně úzce souvisejí, protože myšlení a jazyk jsou neoddělitelné. Myšlení je to, co dává jazyku hloubku a smysl, jazyk zase vtiskává myšlenkám tvar a intersubjektivně sdělitelnou, "využitelnou" podobu, ve které opouštějí naše hlavy a vstupují do veřejného prostoru. Díky jazyku se moudrost nemnohých proměňuje ve vzdělání masy. I to je téma Příliš hlučné samoty.

Hanťův příběh je dobře známý. Každý si na prvním místě vybaví onen sklep se starým lisem, jímž hrdina posílá na poslední cestu vyřazené knihy a jiný nepotřebný "papír". Jen na první pohled se jedná o periferii moderního světa. Svým způsobem jsme tu naopak v samotném jeho středu. "Odpad", který se sváží ze všech koutů, je vlastně archeologickým, ne-li přímo psychoanalytickým záznamem života společnosti, která o sobě na svých smetištích prozradí více, než kdekoliv jinde. Odsun vysloužilých knih do sklepa se starým lisem jako by měl vytlačit papírovou veteš mimo oblast lidského (s)vědomí, někam, kde nebude slyšet její nářek a zármutek. Hanťa je tím, kdo ono zapřené (s)vědomí znovu oživuje; místo aby poslušně a neosobně spouštěl likvidační mechanismus, nahlíží do nitra ostrakizovaných vět, nechává je v sobě bez ladu a skladu (a tedy bez selekce, s maximální otevřeností) zaznít a tak je "proti své vůli vzdělán". Je osloven otázkami vyřazených knih a ty mu nedopřejí klidu. Musí se opíjet, aby to všechno ustál, a ten věčný (roz)hovor jej stejnou měrou bolí i těší. Vždycky jsou tu slzy na krajíčku - a nezáleží na tom, zda jsou to slzy radosti nebo smutku; někdy to ani nejde rozpoznat.

"... a já vím, jak ještě krásnější musely být časy, kdy všechno myšlení bylo zapsáno jen v lidské paměti, tenkrát, kdyby někdo chtěl slisovat knihy, musel by presovat lidské hlavy, ale i to by nebylo nic platné, protože ty pravé myšlenky přicházejí zvenčí" - z Nekonečna a Věčnosti. Pravá moudrost je založena v nich, na rozdíl od pouhého knižního "vzdělání". A přesto ji zakoušíme teprve tehdy, když se právě nekonečnému a věčnému vzdalujeme.

V knihách se moudrost stává vzděláním a průmyslovým produktem - a proto je zužitkovatelná a v posledku likvidovatelná. Knihy, které lze pálit či lisovat, splývají v gigantickou horu materiálu, surovinu, průtok zpracovaných položek. Rostoucí množství odpadu jako svědectví a nejhmatatelnější výsledek rostoucí produkce si žádá výkonný superstroj, jenž nelelkuje, nečte, jen pohlcuje, vydává počet, neboť času není nazbyt, je třeba lisovat a lisovat - neprodlévat.

A proto se nevyhnutelně blíží okamžik, kdy je Hanťa, pro kterého je každý balík originálem, poctou každému "smetí" a oceněním jeho významu, nahrazen pracovníky brigády socialistické práce. Pod jejich rukama, navlečenýma do rukavic a vzdálenýma osobitému hmatovému zážitku, se vytrácí lidská dimenze práce, končí epocha, kdy dělník "byl od práce zbědovaný a umazaný, protože si musel pustit práci na tělo." Hanťa najednou ví, že gigantický "pres", s nímž pracují výkonní socialističtí brigádníci, "je smrtelná rána všem malým lisům" - tedy všem individualistům Hanťova typu, všem originálům s vlastní hlavou a (s)vědomím, kteří v sobě bez ustání vytvářejí vždy neopakovatelný a neprefabrikovatelný "balík světa". Hrdina už ale nedodává něco, na co bychom my neměli zapomenout: jeho "malý lis" je nejenom protikladem "velkého", ale i jeho předchůdcem, neboť i on je postaven na proměně moudrosti v knižní vzdělanost.

Hrabal si působivě pohrává s asociacemi, jež spojují obraz onoho superstroje s mentalitou doby: "pás unášel knihy a bílé odřezky vzhůru, tak jako běžící chodník unáší chodce", ba ještě víc: "tak jako děti /z brigády socialistické práce - M. Š./ vytrhávaly vnitřnosti z knížek, tak mladé dělnice v Libuši vytrhávaly z kuřat zavěšených zaživa na pohybujícím se pásu zručnými pohyby játra a plíce a srdce (...)." Hrdina poznává, že nastává epocha, do které nepatří a na kterou se nedokáže adaptovat. Přirovnává se ke starým mnichům "několika klášterů, kteří když se dozvěděli, že Koperník objevil jinačí kosmické zákony, než platily dosud, že Země není centrem světa, ale naopak, tak ti mniši páchali hromadně sebevraždy, protože si nedovedli představit jinačí svět, než ve kterém a kterým doposavad žili." Nedovedli uvěřit těm novým knihám a opustit ty staré.

Chvíli se zdá, jako by Hanťa byl jedním z nich. Už jej skoro vidíme, jak následuje osud dávných mnichů, Senecy a jiných, o kterých četl; lehá si do lisu, aby se proměnil v jeden z těch krásných a rmutných balíků -- když tu se ukáže, že to byl jenom opilecký sen. Stáli jsme na pokraji tragédie, která se na poslední chvíli jakoby odložila, a my jsme tak přišli o očekávaný humanistický patos. Je v tom možná něco "laskavého", zcela jistě mnoho ironie -- a snad i trocha nepravdy.

Ano, přesně tolik nepravdy, kolik je jí v tvrzení, že Země je středem vesmíru. To tvrzení vyhodila naše knižní vzdělanost na smetiště dějin. Koperník se přece nedá popřít... Hanťa, který už na tom smetišti viděl snad všechny velikány, ví své. Místo, aby ve jménu nových knih zavrhl ty staré, nebo aby naopak zatvrzele a staromilsky odmítal veškeré moderní objevy, místo toho, aby se stal hlasatelem těch či oněch pravd, stává se on, znalec pomíjivosti lidského vědění, moudrým furiantem nekonečna a věčnosti.