Podívejme se na události roku z Bushova úhlu pohledu. Rok začal spíše špatně. V únoru USA usilovaly o získání mezinárodní legitimity pro svou válku proti Iráku prostřednictvím rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Navzdory masivnímu lobingu, který zahrnoval i opakované telefonáty samotného prezidenta, nebyly USA schopny zabezpečit si více než čtyři hlasy (z patnácti) pro takovou rezoluci a tak s ní vycouvaly. V březnu napadly USA Irák tak jako tak, s "koalicí ochotných" -- tedy v podstatě s Velkou Británií, Austrálií a Polskem. Turecko se na posledních chvíli odmítlo podílet, navzdory velkému finančnímu úplatku, který mu byl nabídnut.

Vojenská operace byla nicméně rychlá a v květnu už USA okupovaly více či méně celý Irák. Bush prohlásil, že mise byla "splněna." Ale hned jak to řekl, začala guerillová válka a stále sílila. Od chvíle, kdy byla mise "splněna," bylo zabito více amerických vojáků a mnohem více jich bylo zraněno než v první fázi, a koncem roku ozbrojené síly USA přiznaly, že ztráty na životech rostou, neklesají. Ačkoli se USA usilovně snažily přimět ostatní země k vyslání vojáků, jejich úspěchy byly dosti omezené. Výsledkem je, že USA stále nemohou omezit nasazení svých vlastních vojáků.

Prosinec přinesl jeden světlý kvazi-vojenský úspěch, chycení Saddáma Husajna. Hlava americké okupace, Paul Bremer, oznámil: "Dámy a pánové, chytili jsme ho." A tak se stalo. Ale vzhledem k tomu, že nešlo o dětskou hru na schovávanou, není jasné, zda chycení Saddáma Husajna vyřešilo mnoho problémů USA.

Byla to bezpochyby psychologická vzpruha, zejména v samotných USA. Ale snížilo to odpor k americké okupaci? Možná to odradilo nějaké baasistické loajalisty, což by ovšem muselo být dokázáno. Ale na druhou stranu to osvobodilo ty Iráčany, kteří předtím váhali s bojem proti USA pouze kvůli tomu, že se obávali Husajnova návratu. Irácký nacionalismus navíc není závislý na Saddámu Husajnovi. V každém případě došlo v posledních prosincových týdnech k podstatnému nárůstu násilných útoků na okupační síly.

Jak si Bush stál na světové ekonomické a politické frontě? Ekonomicky vzato válka přinesla tzv. bagdádskou vzpruhu, umožňující celosvětový prudký rozvoj ekonomického růstu. To byl z velké části výsledek amerického vojenského keynesiánství. Jsou tu ale dvě stinné stránky, které je třeba zmínit. Ekonomický růst z větší části prospěl bohatým. Nevedl k omezení nezaměstnanosti, ať už ve Spojených státech nebo jinde, nebo k nárůstu reálných mezd pro pracující vrstvu. Takže jeho dlouhodobý dopad na koupěschopnou poptávku je pochybný. A, což je ještě důležitější, došlo k poklesu dolaru.

Postupný pokles dolaru je, buďme si jisti, ekonomické plus pro Bushe jen z velmi krátkodobého pohledu (tedy do volebního roku 2004). Umožňuje nárůst amerických vývozů a omezení reálných hodnot zahraničního dluhu. Může zastavit další posílení nezaměstnanosti. Ale silný dolar je v posledku mocným politickým a ekonomickým nástrojem a USA si nemohou dovolit mít dolar slabý příliš dlouhou dobu. Ale mohou něco udělat pro to, aby zvrátily tento pokles? Aby pokryly účetní deficit, si USA půjčují peníze prodejem svých dluhopisů každý měsíc. Až do roku 2003 byly schopny prodat dost k tomu, aby pokryly svůj narůstající deficit a to umožnilo neuvěřitelné finanční přesuny k americkým korporacím a nejbohatším občanům.

Ale s tím, jak dolar začal ztrácet svou vysokou hodnotu, zbytek světa začal váhat, zda stále vyměňovat dobré peníze za špatné tím, že bude pokračovat v nákupu dluhopisů, jejichž hodnota klesá. Americký deficit už není pokrýván přísunem dolarů, což vede ministerstvo financí USA k dilematům. A situace ještě není úplnou a okamžitou katastrofou jen kvůli rozhodnutí východoasijských vlád (a zejména Číny) pokračovat v nákupu úpisů amerického ministerstva financí. Ale jejich investice do dolaru dostává do rizika i je, a tak se mohou brzy rozhodnout, že výhody jsou převáženy nebezpečími pro jejich vlastí zdroje. V každém případě jsou na nich USA nyní závislé svým pokračujícím ekonomickým zdravím a ne naopak, což je stěží pozice ekonomické síly. A mezitím jsou USA na prodej po vnější investory, což je pravý opak situace, v níž by USA rády byly.

Politicky vzato není situace o mnoho lepší. Válka v Iráku znamenala bod obratu v politických vztazích USA s Evropou. Francie, Německo a Rusko přestaly být neposlušnými spojenci a stali se z nich znepokojující, ale soustavní političtí rivalové. Se Spojenými státy jednají obezřetně, ne vstřícně. Což znamená, že ačkoli mohou sem tam podpořit něco, co USA navrhnou, USA s nimi nemůže počítat pro případ nouze. Takovým případem je platba iráckého dluhu. James Baker zdá se získal závazky některých evropských a západoevropských dlužníků, že se zřeknou určité části iráckého dluhu. Tyto země si mohou zoufat, že pravděpodobně nedostanou zaplaceno v žádném případě, a až se odehrají detailní jednání, patrně mohou požadovat nějaké koncese o právech v rámci budoucího uspořádání Iráku jako cenu za zrušení dluhů. Baker ale nenabídl to samé arabským státům, které jsou největšími věřiteli. Neměli bychom zapomínat, že jedním z motivů irácké invaze do Kuvajtu bylo anulovat dluh vůči Kuvajtu.

Už bylo otevřeně řečeno, že západní Evropa se už nehodlá stát zase znovu věrným následovníkem amerického vedení. Většina politických představitelů, a to i ti konzervativnější, se domnívají, že americké politika na blízkém východě je v podstatě chybná -- nejen v Iráku, ale i v Afghánistánu a Izraeli/Palestině. Kdyby se proti USA postavil Pákistán nebo Saúdská Arábie, ve většině evropských měst by reakcí bylo Schadenfreude, a to včetně východní Evropy.

Poslední, ale určitě ne nejméně důležitou komplikací pro George Bushe jsou sliby v rámci volební kampaně. V této chvíli pohání jeho kampaň dopředu především snižování hrozby deflace a chycení Sadáma Husajna. Jenže Bush nepobouřil jenom zbytek světa. Vyburcoval dosud netečný elektorát USA k vášnivému zapojení se do politiky. Má své oddané stoupence, ale ve velké části americké populace vyvolává tu nejsilnější možnou opozici. Budou tu bezpochyby i nerozhodní voliči, přilákaní patriotickou rétorikou. Ale existují také velké počty (pravděpodobně ještě větší počty) často nevolících mladých, zelených, černých a latinos, kteří se začali hluboce obávat Bushova druhého prezidentského období, a jsou ochotni volit, zejména Deana.

Rok 2004 nemusí být rokem George Bushe.

Zdroj: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2004

Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora.