O co tady jde? Zadání veřejných zakázek je složitou záležitostí, která se řídí patřičnými zákonnými předpisy. Na základě novelizací zákona o veřejných zakázkách došlo v roce 2000 k vypuštění pasáže, v níž se hovořilo o architektonických soutěžích. Při veřejné obchodní soutěži tak posuzuje investor především výši ceny při splnění dopředu daných kritérií, dále např. patřičné kvalifikační požadavky dodavatele, jeho oborovou a podnikatelskou bezúhonnost apod.

Naproti tomu architektonická soutěž vede ke komplexnímu posuzování návrhu stavby. K tomu utvořená porota posuzuje především návrh - dílo samo. Hodnotí jeho architektonické zvládnutí, spočívající jak v estetické rovině, tak i ve vyřešení prostorových, provozních, materiálových a jiných konstant návrhu. Vedle toho je studována ekonomická a technologická náročnost předloženého návrhu. Součástí bývá obvykle i výstava představující pokud možno všechny soutěžní příspěvky a zpřístupňující veřejnosti výsledky práce poroty.

Stavebník se prostřednictvím takové soutěže může seznámit s řadou rozličných pojetí problému, což v ideové rovině může vést k modifikaci zadání. Současně se v dobré soutěži projeví odborné schopnosti soutěžících, což v obchodní soutěži lze stěží předpokládat. Stavebník přitom nyní může a nemusí na veřejnou stavbu vypsat architektonickou soutěž, každopádně však musí vypsat veřejnou obchodní soutěž, o níž mluvil i hejtman. "Měkká" kritéria (mám na mysli právě ona stěží kvantifikovatelná hlediska jako je architektonická úroveň návrhu) však při obchodní soutěži jdou stranou.

Stěží si s tím poradí investor (kraj) a jím voluntaristicky sestavená komise, neboť bude rozhodovat bez patřičného odborného zázemí, které je v Ostravě právě v oblasti architektury velmi slabé. (Mimo jiné, kolik je zde architektů či stavitelů, kteří mají zkušenosti s objekty knihoven a veřejných budov obecně?)

V případě architektonické soutěže je jistým garantem regulérnosti Česká komora architektů, která schvaluje podmínky soutěže a prostřednictvím zástupců v komisi dohlíží na odpovídající průběh. To je asi jeden z důvodů, proč představitelé krajského úřadu nechtějí o takovéto soutěži vůbec uvažovat. Jednak si nepřejí delegovat část své moci na jiný subjekt a jednak pochybují o důležité roli architektury pro společnost.

To se ovšem kardinálně mýlí, i když dokážu pochopit zdroje tohoto omylu. V současnosti ovládá náš stát generace vychovaná a vyrostlá za normalizace, tedy v období největšího úpadku české architektury i kultury ve 20. století, když pomineme kratší německou okupaci mezi léty 1939 - 1945. Tato generace má velmi nízké povědomí o kultuře obecně a navíc ještě o výseku kultury - kultuře architektonické. Ta nesouvisí pouze se špičkovými stavbami.

Architektonická kultura je celkovým obrazem uvažování o architektuře, forem hledání nejvhodnějších řešení stavby měst, publikačních možností a povědomí společenských elit o vývoji a stavu v tomto oboru. Dnešní představitelé establishmentu ovšem neví o architektonické kultuře obvykle vůbec nic, což maskují siláckými prohlášeními.

Tento stav veřejné diskuse potvrzují Tošenovského úvahy o tom, že architektonické soutěže nikdy nevedly k dobré architektuře. Jde samozřejmě o nesmysl. V případě Ostravy stačí zmínit například budovu Domu umění, kde v současnosti sídlí krajská Galerie výtvarného umění. Obdobným případem je ostravská Nová radnice. Obě architektonické soutěže na návrhy těchto budov proběhly v roce 1923 a jsou pozoruhodným dokladem rozličné úrovně tehdejší architektonické tvorby.

I později vedly soutěže ke vzniku originálních architektonických děl a to, že některé návrhy zůstaly na papíře, bylo spíše výsledkem politických tlaků. To byl případ soutěže na projekt osvětového domu pro Ostravu v roce 1938. Tu vyhráli svým funkcionalistickým návrhem bratři Čestmír a Lubomír Šlapetové, avšak okupace a II. světová válka odsunuly realizaci na neurčito. Kupodivu i ve stalinské fázi 50. let proběhly v Ostravě dvě soutěže, obě v roce 1954. Jedna na kulturní dům, v níž zvítězil Jaroslav Fragner s projektem později postaveného kulturního zařízení v pojetí moderního klasicismu. Druhá soutěž se týkala řešení tehdejší Gottwaldovy třídy (dnes 28. října) směrem k Mariánským Horám. Tu zase vyhrál svým návrhem význačný urbanista Emanuel Hruška. Koncem 50. let zase proběhla soutěž na ostravskou operu, avšak ta nakonec nebyla realizována. Z 80. let je třeba připomenout soutěž na zástavbu Karoliny. V jejím případě však nebyla, a to je třeba uvést, úroveň příliš vysoká.

Po roce 1989 v souvislosti s obnovou soukromých architektonických kanceláří a se snahou ustanovit řád v architektonickém dění se hledal nejlepší způsob, jak v demokracii vybírat nejvhodnější návrhy k realizaci. V zemích s vysokou architektonickou kulturou, jakými jsou například Španělsko, Rakousko nebo Francie, bylo a je přímo povinností na veřejné objekty vypisovat architektonické soutěže. Nedělají to ze setrvačnosti, nýbrž proto, že takové soutěže považují za nejlepší z možných způsobů výběru kvalitního projektu. V Ostravě si to architekti v širším měřítku nedávno vyzkoušeli například v rámci mezinárodní architektonicko -- urbanistické soutěže na zástavbu lokality Karolina v roce 2000. Město tak získalo několik velmi originálních nápadů. Vítězný návrh přitom představuje jasný urbanistický koncept pojetí dané lokality, byť některými zájmovými skupinami cílově zpochybňovaný.

Zde je důležité si uvědomit, co podmiňuje dobré vyznění soutěže. Je to především přesvědčení stavebníka o jejím smyslu a o nutnosti ji poctivě připravit a finančně zajistit. Dále je velmi důležitý kvalitní soutěžní program a povědomí stavebníka o tom, co vlastně chce získat -- tedy formulace zadání. Rozhoduje i složení poroty. Je-li porota odborně na výši -- tedy zasedají-li v ní renomovaní odborníci, je to signál pro architekty, že má smysl se soutěže účastnit. Zasedají-li v porotě místní, jinak nečitelní úředníci, různí místní funkcionáři a "takéodborníci", napojení např. na stavební firmy, politické strany apod. je to pro dobré architekty signál, že nemá smyslu plýtvat energií a prostředky.

Soutěži se pak vyhnou, neboť finanční nároky pro zpracování návrhu jdou do desítek tisíc korun. Proto dobrá příprava je nade vše. Místo odmítání architektonických soutěží by se měly úřady naučit architektonické soutěže patřičným způsobem vypisovat. Měla by je k tomu vést nejen snaha o odpovídající zacházení s veřejnými prostředky, ale také vůle zajistit vznik hodnotných objektů, dobře reprezentující to konkrétní místo v rámci celoevpropského prostoru.

V tom lze spatřovat lokální rovinu daného problému. Ostrava zápasí s řadou těžkostí sociálního a ekonomického charakteru. Zároveň ale má neuvěřitelné možnosti. Vždyť v případě knihovny jde o veřejnou investici ve výši téměř půl miliardy korun. A tyto peníze mohou být vyhozeny oknem za špatný projekt a následnou budovu a to bez větší veřejné kontroly nebo mohou být využity k zajištění velmi kvalitního projektu. Nejde tedy o otázku peněz, vždyť uspořádání soutěže je pouhým zlomkem z celkové ceny samotné stavby. Jde především o to, zda naše politická reprezentace myslí upřímně řeči o snaze propagovat pozitivně náš kraj v Evropě či nikoli.

Je totiž zřejmé, že budovy knihoven, muzeí a galerií dnes nejlépe ukazují ambice jednotlivých regionů v Evropě, jsou středem pozornosti a také magnetem v rámci myšlenkového propojování kontinentu. Budeme-li mít banální, ale veskrze údajně "lacinou" knihovnu, navíc ještě s mizernými knižními fondy, pak budeme bráni jako myšlenkově chudí a nezajímaví příbuzní ostatních Evropanů. Přijdeme-li však se zajímavým projektem, který upoutá pozornost, jako tomu je např. v případě knihovny v Liberci nebo u velkých světových událostí -- knihoven v Alexandrii či v Londýně, bude taková stavba představovat trvalou reklamu regionu bez ohledu na zdejší proměnlivou politickou a ekonomickou situaci.

Proto by mělo být v zájmu politiků zajistit pro hledání nejlepšího architektonického ztvárnění knihovny patřičné podmínky a ne od tohoto procesu odrazovat. Už vůbec by neměli argumentovat tím, že soutěž pouze prodlouží přípravu projektu. Jestliže mohla ostravská vědecká knihovna přežít půl století v provizoriu, přežije i další rok. Bude to lepší než další provizorium, tentokrát už navždy. Ovšem ostravská zkušenost nás učí, že zdejší největší zakázky, udělované samozřejmě bez architektonických soutěží, si podělí několik kanceláří, pohrobků socialistického Stavoprojektu, ani ne tak dobrých v architektuře jako spíše v lobování.

Mám na mysli třeba banální a nezajímavou dostavbu ostravského divadla Antonína Dvořáka od ateliéru ARKOS, která rozhodně Ostravě dobré jméno nikde neudělá a přitom její cena šla do stovek milionů nebo ještě triviálnější přestavbu budovy Hutního projektu na sídlo krajského úřadu od ateliéru IDEA. Tyto svým významem místní architektonické kanceláře určitě nemají zájem na soutěži, protože v architektonické sféře nemohou dobrým tvůrcům vůbec konkurovat. Jak tedy po krajském úřadu, sídlícím ve špatně přestavěné kancelářské budově a zaměstnávajícím špatné architekty, chtít soutěž k získání dobré a současné architektury, když není žádná vůle takovou architekturu hledat a podpořit ty, kteří ji dokáží vytvořit?

P. S.

Absence jakékoli odborné diskuse ve věci stavby vědecké knihovny dokládá i její situování. Podle hejtmanových slov ze 17. 3. se počítá s umístěním objektu v sousedství nedostavěného Krajského výboru KSČ naproti Fragnerovu Kulturnímu domu města Ostravy na ulici 28. října. Tato lokalita je však z centra Ostravy poměrně vzdálená, chodec -- například student Ostravské univerzity nebo ekonomické fakulty Vysoké školy báňské -- bude nucen při cestě mezi budovami zmíněných škol v centru a knihovnou využít městské hromadné dopravy.

Nabízí se však jiné řešení -- situovat knihovnu do prostoru asanované a dekontaminované Karoliny, připravené pro zástavbu novými objekty obchodů, služeb, administrativy a bydlení. Ve vítězném návrhu z roku 2000 se počítalo s vybudováním kulturního centra na proponovaném náměstí za dnešním Divadlem Antonína Dvořáka.

A co reprezentuje lépe kulturu v její složitosti než knihovna, propojená bezprostředně s ostatními kulturními institucemi v centrální části města a také s navrhovanými objekty obchodů a služeb? Knihovna by v takovém případě byla dostupná pěšky pro kohokoli, kdo by v centru cokoli podnikal (informační centrum - studium, věda, zábava). Do nové čtvrtí by vtahovala život, přičemž o oživení městského jádra debatují politici už kolik let a zatím jim jedna z příležitostí uniká mezi prsty.

Budova knihovny by současně mohla být v pravém slova smyslu vlajkovou lodí výstavby nové části města - Karoliny. Vždyť dnešní zástupci města obtížně hledají partnery, kteří by hodlali stavět na Karolině a zároveň by chtěli vyhovět zvolené urbanistické koncepci, neboť dosavadní nadnárodní společnosti mají představu, že budou stavět na periferii a žádné koncepce jim nejsou dost dobré, tak jak tomu je obvykle v rozvojových zemích...

Je však zřejmé, že představitelé krajského úřadu zastoupení hejtmanem Ing. Evženem Tošenovským (ODS) a představitelé magistrátu s primátorem Ing. Alešem Zedníkem (ČSSD) budou stěží hledat společnou řeč, byť v nezájmu o kvalitní architekturu si ostravská radnice s krajem rozhodně nezadá (viz velmi nepodařená dostavba ČEZ Arény, resp. Paláce kultury a sportu ve Vítkovicích a nejasné peripetie kolem projektu na rehabilitaci slezskoostravského hradu). Samozřejmě, že to vše se děje na škodu tvářnosti Ostravy a jejího budoucího rozvoje.

Proto kromě architektonické soutěže na knihovnu by se mělo rozhodně diskutovat o jejím umístění, neboť dosavadní přístup k řešení této složité otázky připomíná tak trochu budování Potěmkinových vesnic v dávných dobách kdesi na daleké Rusi.