Ekologické hnutí je od počátku spjato s něčím víc, než je starost o vyčerpání zdrojů či nárůst průmyslových zplodin nad míru únosnou pro lidské zdraví. To vše jsou jen čísla, pouze zdánlivě nesmlouvavá. Jak ukázal argument Bushovy vlády, týkající se pohlcování emisí americkými lesy, čísla lze spočítat i jinak. Lze s nimi doslova kšeftovat -- bohaté průmyslové země si např. mohou od těch chudých kupovat právo na vypouštění dalších emisí. V takových sférách se docela dobře může pohybovat i ekologie coby zavedená a státem placená vědecká disciplína. Umím si představit některé budoucí ekology jako poradce generálních štábů v boji o zdroje pitné vody. O lobování za firmy vydělávající na ekovýrobcích už ani nemluvě.

Vedle ekologie jako vědního oboru a Strany zelených jako politické instituce však od počátku (ba ještě dříve) existoval jakýsi ekologický idealismus, ve kterém je něco nábožensky zaníceného, radikálního, ba revolučního. Neútočí jen na praktickou či technickou neudržitelnost našeho způsobu života, ale snaží se otřásat mnohými morálními hodnotami, které jsou jindy nedotknutelné. Zelený étos je např. neoddělitelný od poznání, že tato planeta není naším majetkem -- a tím implicitně problematizuje soukromé vlastnictví půdy jako takové. Jiným příkladem je rozpor mezi "šťastným", případně "autentickým" životem a "životem v blahobytu", odhalovaný právě i díky svébytné "zelené spiritualitě".

Role ideálu v politickém životě obecně spočívá v tom, že se vyklání mimo etablovaný mocenský řád a nahlíží na něj zvenčí. Pod jeho úhlem pohledu pak vyvstávají souvislosti, které by jinak unikaly nebo jejichž kritika by sotva hledala oporu. Podobá se to vztahu snu a reality. Sen -- jako třeba ten, který měl Martin Luther King -- nám dává sílu nesmířit se s realitou, nesklonit před ní hlavu, nedát se zastrašit -- a snažit se ji změnit. Na druhé straně právě odpor reality vůči snu je zkouškou toho, do jaké míry a za jakou cenu jsou naše sny udržitelné, co všechno jsme pro ně ochotni reálně podstoupit.

Skutečné politično, příslovečná agora legendární aténské polis, se otevírá teprve tam, kde vzniká napětí mezi snem a realitou, mezi nadějí a zdravým rozumem.

Sen urvaný z řetězu reality může podnítit zaslepený fanatismus. Ale stejně tak zredukování politiky na cynický ("pragmatický") boj partikulárních zájmů, v němž rozhodují jen počty voličů a sponzorů, nám může zavírat oči nad působením moci. Moc, kterou získáme, nikdy nezůstává v našich rukou. Dříve či později je to ona, kdo ovládá nás, ne naopak. Striktně pragmatická politika neumí rozlišovat. Všechny ideály hází do jednoho pytle a ptá se jen po tom, k čemu je v boji o moc může využít. Moc se pak stává neviditelnou: je všude, ale nikde ji nelze usvědčit, ideál ztrácí svou burcující sílu.

Současný boj uvnitř Strany zelených vypovídá o ideálech mnohé - ovšem ne výhradně o těch zelených. I demokracie jako otevřený prostor pro neomezenou svobodnou diskusi je (nikdy zcela reálným) ideálem. Vždy přesahuje své instituce -- a právě to dnes naši Zelení tvrdě zakoušejí.

Je možné, že v budoucnosti se stane hlavní ekologickou kauzou střet mezi ideálem demokracie a zelenými ideály, vyžadujícími ke své realizaci neomezené politické prostředky. Pak bude třeba vzít v úvahu, že tím největším nepřítelem zelené naděje byla a vždycky bude moc a její bezohlednost.