1. 4. 2004
O rodné sestře plivanceK pětasedmdesátinám Milana Kundery"Já ty narozeniny neoslavuji," řekl podle svědectví jednoho novináře Milan Kundera o svých pětasedmdesátinách. "Jsou jen připomínkou přibližující se smrti." Jak typicky kunderovský výrok. Snad nejvýznamnější český spisovatel posledního půlstoletí v něm znovu projevuje svůj charakteristický rys: chce poručit větru a dešti, být na kozlíku dějin, vládnout významem a směrem svého života a díla - přestože celý dílem paradoxně a geniálním způsobem svědčí o tom, že je něco takového nemožné. Kunderovo dílo je paradox. Na první pohled brilantní úsudky a brilantní bonmoty, avšak když se nad nimi jen trochu zamyslíme, uvědomíme si, že obsahují navzájem si protiřečící rozpory. A právě tím je Kunderovo dílo zajímavé - jeho mystifikace povzbuzují u čtenáře nezávislé, samostatné myšlení. Jeho apodiktické výroky jsou na první pohled inteligentní, líbivé a zajímavé, avšak z hlubšího pohledu jsou sporné. Je podnětné objevovat v čem. Proto je vhodné a slušné se pozastavit v den jeho pětasedmdesátých narozenin nad dílem autora, který vyšel z českých poměrů, výrazně je ovlivnil, aby se pak stal světoznámým autorem, jehož romány, které v ČR nevyšly, se staly v poslední době bestsellerem v komunistické Číně - jeho Směšných lásek a (v ČR nikdy nevydané) Nesnesitelné lehkosti bytí se za pouhý měsíc v Číně nyní prodalo od každé knihy 50 000 výtisků, připravuje se dotisk, viz ZDE. |
Kundera vynikajícím způsobem zúročil trauma své někdejší komunistické minulosti a na základě opakovaných celoživotních pokusů vyrovnat se s tím, co dělal a čemu věřil na začátku padesátých let, vytvořil vynikající svědectví o životě a lidském údělu v druhé polovině dvacátého století. Přitom je to svědectví zajímavé právě proto, že je kontroverzní. Kundera se ve svých prózách vysmívá lidem, kteří se snaží přepsat minulost a dát jí zpětně jiný význam. Přesně totéž dělá on sám: zakazuje lidem psát o svém soukromém životě, pro západní literární teoretiky zcela vytěsnil všechno, co napsal před Směšnými láskami, tedy skoro celé své dílo z doby, kdy žil v Československu. Přitom je to dílo pro porozumění jeho dalším literárním textům významné, protože obsahuje témata, která Kundera rozvádí zralým způsobem později, a obsahuje také motivaci veškerého dalšího - traumatického - Kunderova psaní. Rozpory v Kunderově díle, které jsou důsledkem jeho snah "odstřihnout" se od minulosti a porozumět mechanismu, jímž se člověk zmocňuje světa, jsou podnětné a pozoru hodné. Ve svém zralém díle (hra Jakub a jeho pán, román Život je jinde) Kundera odsuzuje "zhoubný lyrismus" a emocionalitu evropských básníků. V předmluvě k Jakubu a jeho pánovi k tomu napsal:
Když Rusové obsadili v roce 1968 mou malou (emocionální podtext! pozn. JČ) zemi, všechny moje knihy byly rázem zakázány a já jsem neměl žádnou legální možnost vydělávat si na živobytí. Mnozí lidé mi chtěli pomoci: jeden divadelní režisér za mnou jednoho dne přišel a nabídl mi, abych napsal pod jeho jménem divadelní adaptaci Dostojevského Idiota. Tak jsem si tedy znovu přečetl Idiota a pochopil jsem, že i kdybych měl umřít hladem (emocionalita, hysterie! pozn. JČ), nemohl bych se pustit do té práce. Ten svět přehnaných gest, temných hloubek, agresivní sentimentality mě odpuzoval. Pocítil jsem náhle, nevysvětlitelně (emocionální impulzivnost! pozn. JČ) stesk po Jakubu fatalistovi
To, co mě dráždilo u Dostojevského, bylo ovzduší jeho knih; svět, v němž se všechno proměňuje v cit; jinak řečeno: kde je cit pozvednut na úroveň hodnot a pravd.
Citovost je neodmyslitelná od člověka, ale stává se nebezpečnou od chvíle, kdy se považuje za hodnotu, za kritérium pravdy, za ospravedlnění jednání. Národnostní city, i ty nejvznešenější, jsou s to kdykoliv ospravedlnjit nejhorší hrůzy; a člověk, hruď nadmutou lyrickými city, se dopouští nízkosti ve svatém jménu lásky. Citovost, která nahrazuje racionální myšlení, se stává základem neporozumění a nesnášenlivosti; stává se, jak to řekl Karl Gustav Jung, "superstrukturou brutality". Povznesení citu na úroveň hodnot sahá velmi daleko od minulosti, možná až tam, kde se křesťanství oddělilo od judaismu. "Miluj Boha a čiň, co se ti líbí!" řekl svatý Augustin. Slavná věta je velmi výmluvná: kritérium pravdy se takto přemístilo zvnějšku do nitra: do libovůle subjektivního. Neurčitost láskyplného citu ("miluj Boha" - křesťanský imperativ) nahrazuje jasnost Zákona (imperativ judaismu) a stává se neuchopitelným kritériem morálky. Ve svých románech Život je jinde i např. Nesmrtelnost napadá Milan Kundera lyriky, jimž stačí, aby naplnili své básně patosem a emocemi a vytvoří falešný dojem, že to, co říkají, je pravda. Stejných metod však občas paradoxně používá i Kundera ve svých, zdánlivě jinak zcela racionálních prózách. Není toto lyrismus, kde jsou Kunderovy výroky osmyslovány jejich lyrickou "krásou"? Tedy, není to přesně to, co ve svých esejistických extempore kritizuje?
Sedí spolu v restauraci a z tlampače jim hraje k jídlu hlučná rytmická hudba. Sabina říká: "Je to bludný kruh. Lidé hluchnou, protože si pouští hudbu čím dál hlasitěji. Ale protože hluchnou, nezbývá jim, než si ji pouštět ještě hlasitěji." "Ty nemáš ráda hudbu?" ptá se Franz. "Ne," říká Sabina. Pak dodává: "Možná že kdybych žila jindy..." a myslí na dobu, kdy žil Johann Sebastian Bach a kdy se hudba podobala růži rozkvetlé na obrovské sněhové pláni ticha. (zvýraznil JČ)
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, 68 Publishers, Toronto, 1985, str. 87
Mlčení leželo mezi nimi jako neštěstí. Bylo minutu od minuty těžší. Aby se ho zbavili, šli rychle spát. V noci ji probudil z pláče. Vyprávěla mu: "Byla jsem pohřbena. Už dlouho. Chodil jsi za mnou každý týden. Vždycky jsi zaťukal na hrob a já jsem vyšla ven. Oči jsem měla plné hlíny. Říkal jsi: 'Vždyť takhle nemůžeš vidět', a odstraňoval jsi mi hlínu z očí. A já jsem ti říkala: 'Já stejně nevidím. Vždyť mám místo očí díry.'"
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, 68 Publishers, Toronto, 1985, str. 206 V celém Kunderově díle, avšak zejména od jeho zralejších textů, publikovaných od doby, kdy odešel na Západ, najdeme celou řadu archetypálních "témat", jimiž a jejich rozborem se Kundera snaží uchopovat skutečnost. Je známo, že je Kundera stoupencem strukturalismu a odmítá jakékoliv spekulace, že by s literárním textem, jaký produkuje, mohla mít něco společného mimoliterární skutečnost a že by se měl literární kritik snažit zjišťovat, do jaké míry autorův text ovlivnily jeho vlastní osobní zážitky. Přečte-li se však celé Kunderovo dílo najednou, zejména opakovaně, je velmi obtížné se vyhnout dojmu, že určité opakující se motivy mají leccos společného s Kunderovou vlastní osobní zkušeností. Proč se v mnoha jeho románech objevují muži sexuálně zkušení, kteří měli mnoho žen, které však přitahuje (nebo mají trvalejší partnerky), které jsou naivní, stydlivé, dětské, impulzivní, cení si své intimity. Proč se znovu a znovu v Kunderových dílech objevuje teze, že jeho libertinští mužští hrdinové projevují svou lásku k manželce právě tím, že jí jsou opakovaně nevěrní a neustále se k ní od svých milenek navracejí. Jak to vysvětluje trumpetista Klíma ve Valčíku na rozloučenou:
"Nejsem impotent ani homosexuál. Je to něco mnohem horšího," přiznával trumpetista melancholicky. "Miluji svou vlastní ženu. To je moje erotické tajemství, které je většině lidí úplně nesrozumitelné." (...) "Nikdo tomu neporozumí, nejméně moje vlastní žena. Myslí si, že velká láska se projevuje tím, že nemáte nic s ostatními ženami. Ale to je hloupost. Každou chvíli mne to žene k nějaké cizí ženě, ale ve chvíli, kdy se jí zmocním, jakási mohutná pružina mne od ní vymršťuje zpět ke Kamile. Někdy si říkám, že ty ostatní ženy vyhledávám jen kvůli této pružině, kvůli tomu vymrštění a tomu nádhernému letu (plnému něhy, touhy a pokory) k vlastní ženě, kterou mám každou novou nevěrou raději a raději."
Milan Kundera, Valčík na rozloučenou, 68 Publishers, Toronto, 1979 , str. 37 A co ten mizogynský odpor vůči ženám, které Kunderovy hrdiny sice přitahují, ale jen do chvíle, kdy má možnost se s nimi vyspat. Jinak se dívají Kunderovi muži na ženy s hrůzou jako na potenciální pouta, která se snaží muže "zotročit" v manželství a plodit s nimi děti, ony zlovolné a nesmyslné "spratky", kteří jsou falešným, agresivním "bezpodmínečným souhlasem s bytím". Kunderovy romány obsahují množství sexuálních scén. Žádné z nich nepůsobí eroticky; působí buď trapně nebo rovnou odpudivě. A vypovídají o samém autorovi a jeho vztahu k ženám něco takovéhto "protiženské" pasáže? Je to - zajímavá - záhada:
Naklonil se k ní a položil svá ústa na její. Byla to čistá ústa, mladá ústa s pěkně vykrojenými měkkými zuby, všechno na nich bylo v pořádku, vždyť ho také před dvěma měsíci vábilo je líbat. Jenomže právě proto, že ho tehdy ta ústa vábila, vnímal je skrze mlhu touhy a nevěděl nic o jejich skutečné podobě: jazyk se v nich podobal plameni a sliny byly opojným nápojem. Teprve ústa, která ho nevábila, byla náhle skutečnými (pouhými) ústy, tedy oním snaživým otvorem, jímž do dívky již vešly metráky knedlíků, brambor a polévek, zuby měly své malé plomby a slina nebyla opojným nápojem, nýbrž rodnou sestrou plivance.
Milan Kundera, Valčík na rozloučenou, 68 Publishers, Toronto, 1979, str. 58 A co všechny ty matky "stalinistky", které agresivní emocionální kolektivitou zotročují své syny a dcery? Každá matka v každém Kunderově textu je děsivou, hysterickou, nekontrolovatelnou, ničivou silou, která navždy a neopakovatelně patologicky ovlivní chování svých dětí. Jakoupak měl asi matku sám Milan Kundera? Jak jsem řekl, tento velký český autor si postupně definoval celou řadu "témat", jimiž se snaží ohledávat skutečnost, a činí to od pozdních šedesátých let znovu a znovu, jako by znovu a znovu psal tutéž knihu - jako by se znovu a znovu snažil tesat tutéž sochu. V osmdesátých letech, v době, kdy začal psát své vrcholné romány, dosáhlo Kunderovo "sochařství" pozoruhodné zralosti. Zejména knihami Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost a Ignorance dosáhl Kundera vrcholu poznání lidského údělu, tedy, především, že je realita vlastně nepoznatelná. Celým svým dílem Kundera brojí proti vytváření virtuální reality, proti vznikajícím mýtům, proti lyričnosti, proti agresivní kolektivitě, proti kýči, proti "bezpodmínečnému souhlasu s bytím", proti zjednodušujícím médiím a pracovníkům PR, imagologům. Protestuje proti jakýmkoliv pokusům jeho knihy převyprávět či shrnout, zjednodušit. Kromě významného obecně lidského, nesmírně aktuálního obsahu, jsou jeho knihy i vynikající politickou analýzou režimů - na Východě i na Západě - druhé poloviny dvacátého století. Nesnesitelnou lehkostí bytí Kundera světu vysvětlil, co znamenala husákovská normalizace, lépe, výstižněji, plastičtěji a přesvědčivěji než kdokoliv jiný. A svět to zajímalo, protože Kunderovo líčení se nezabývalo pouze "mou malou zemí" ve střední Evropě, ale bylo schopno z toho, co psal, vytvořit obecné závěry, platné pro kohokoliv, kdekoliv na světě. Celým svým dílem řeší Kundera své trauma komunistické minulosti. Závěrem této krátké pocty k jeho pětasedmdesátinám uveďme namátkou bravurní citace z Nesnesitelné lehkosti bytí K té první ukázce: znamená to, že vinni jsou i ti, kdo podporovali klausovskou privatizaci začátku devadesátých let, přestože "nevěděli", že povede k rozkradení národního majetku?
Těm, kteří myslí, že komunistické režimy ve střední Evropě jsou výhradně výtvorem zločinců, uniká základní pravda: zločinné režimy nevytvořili zločinci, ale nadšenci, přesvědčení, že objevili jedinou cestu vedoucí do ráje. Hájili ji udatně a popravili proto mnoho lidí. Později vyšlo všeobecně najevo, že žádný rád neexistuje, a nadšenci byli tedy vrahové. Tehdy začali všichni na komunisty křičet: Jste odpovědni za neštěstí země (zchudla a zpustla), za ztrátu její samostatnosti (upadla do područí Ruska), za justiční vraždy! Ti, co byli obviněni, odpovídali: Nevěděli jsme! Byli jsme oklamáni! Věřili jsme! Jsme v hloubi duše nevinni! Spor se tedy zúžil na tuto otázku: Opravdu nevěděli? Nebo se jen tváří, že nevěděli? Tomáš sledoval tento spor (sledoval ho celý desetimilionový český národ) a říkal si, že mezi komunisty byli jistě lidé, kteří tak docela nevědomí nebyli (musili přece něco vědět o hrůzách, které se děly a nepřestaly dít v porevolučním Rusku). Je však pravděpodobné, že většina z nich nevěděla opravdu nic. A řekl si, že základní otázka není: věděli nebo nevěděli? nýbrž: je člověk nevinný proto, že neví? je hlupák na trůně zproštěn jakékoliv odpovědnosti jen proto, že je hlupák? Dejme tomu, že český prokurátor na začátku let padesátých, který žádal smrt i pro nevinného, byl oklamán ruskou tajnou policií i vládou své země. Ale jak je možné, že dnes, kdy už víme, že obvinění byla absurdní a popravení nevinni, tentýž prokurátor hájí čistotu své duše a bije se v prsa: mé svědomí je čisté, nevěděl jsem, věřil jsem! Copak právě v jeho "nevěděl jsem! věřil jsem!" netkví jeho nenapravitelná vina? A tehdy si Tomáš vybavil příběh Oidipův: Oidipus nevěděl, že spí s vlastní matkou, a přesto, když pochopil, oč jde, necítil se nevinný. Nemohl snést pohled na neštěstí, jež způsobil svým nevěděním, vypíchal si oči a odešel slepý z Théb. Tomáš slyšel křik komunistů, kteří obhajovali svou vnitřní čistotu, a říkal si: Vinou vaší nevědomosti tato země ztratila možná na staletí svou svobodu a vy křičíte, že se cítíte nevinni? Jak to, že se na to můžete dívat? Jak to, že nejste zděšeni? Vidíte vůbec? Kdybyste měli zrak, musili byste si ho probodat a odejít z Théb!
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, 68 Publishers, Toronto, 1985, str. 160-161.
Když jsem byl malý a prohlížel si Starý Zákon převyprávěný pro děti a ozdobený rytinami Gustava Doré, viděl jsem tam Pána Boha na oblaku. Byl to starý muž, měl oči, nos, dlouhý vous a já jsem si říkal, že když má ústa, musí také jíst. A jestli jí, musí také mít střeva. Ale ta myšlenka mne hned lekala, protože, i když dítě z rodiny spíš nevěřící, cítil jsem, že představa božích střev je rouhání. Bez jakékoliv teologické přípravy, spontánně, chápal jsem tehdy už jako dítě neslučitelnost hovna a Boha a odtud i pochybnost základní teze křesťanské antropologie, podle níž byl člověk stvořen k obrazu Božímu. Buď jedno nebo druhé: buď je člověk stvořen k obrazu Božímu a pak má Bůh střeva, anebo Bůh nemá střeva a člověk se mu nepodobá. (...) Hovno je obtížnější teologický problém než zlo. Bůh dal člověku svobodu a můžeme tedy konec konců připustit, že není odpověden za lidské zločiny. Odpovědnost za hovno nese však plně jen ten, kdo člověka stvořil.
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, 68 Publishers, Toronto, 1985, str. 223.
První Sabinina vnitřní revolta proti komunismu neměla etický, ale estetický ráz. To, co ji odpuzovalo (...), byla maska krásy, kterou si nasazoval, jinak řečeno, komunistický kýč. Jeho modelem je slavnost zvaná První máj. Viděla prvomájové průvody v době, kdy lidé byli ještě nadšeni anebo nadšení ještě pilně předstírali. Ženy byly oblečeny v červených, bílých, modrých košilích, takže viděny z balkónů a oken tvořily různé obrazce: pěticípé hvězdy, srdce, písmena. Mezi jednotlivými částmi průvodu šly malé orchestry hrající do pochodu. Když se průvod b lížil k tribuně, i nejznuděnější tváře se rozzářily úsměvem, jako by chtěly dokázat, že se náležitě radují, nebo přesněji, že náležitě souhlasí. A nešlo o pouhý politický souhlas s komunismem, ale o souhlas s bytím jako takovým. Slavnost Prvního máje se napájela z hluboké studny kategorického souhlasu s bytím. Nenapsané, nevyslovené heslo průvodu nebylo "Ať žije komunismus!", nýbrž "Ať žije život!" Síla a lest komunistické politiky spočívala v tom, že si to heslo přivlastnila. Právě tato idiotská tautologie ("Ať žije život!") přitahovala do komunistického průvodu i ty lidi, jimž byly teze komunismu lhostejné.
O deset let později (to už žila v Americe) ji přítel jejích přátel, jeden americký senátor, vezl svým obrovským osobním autem. Vzadu na sedadle se tísnily čtyři děti. Senátor zastavil; děti vystoupily a běžely po velikém trávníku k budově stadionu, kde bylo umělé kluziště. Senátor seděl za volantem, díval se zasněně na ty čtyři běžící postavičky a pak se obrátil k Sabině: "Dívejte se na ně." Opsal rukou kruh, jenž měl obejmout stadion, trávník i děti: "Tomu říkám štěstí." Za těmi slovy byla nejen radost nad tím, že děti běží a tráva roste, ale i projev pochopení vůči ženě, která přišla ze země komunismu, kde podle senátorova přesvědčení tráva neroste a děti neběží. Sabina si ale právě v té chvíli představila toho senátora na tribuně pražského náměstí. To, co měl na tváři, byl přesně stejný úsměv, který adresovali komunističtí státníci z výše své tribuny stejně se usmívajícím občanům dole v průvodu.
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, 68 Publishers, Toronto, 1985, str. 226-227. Kundera několikrát varoval, abychom nepřijímali apodiktická tvrzení bez racionální analýzy a bez důkazů jen na základě jejich lyričnosti, bravurně vytvořeného literárního efektu. Paradoxem je, že výše citovaná apodiktická tvrzení jsou výroky, které činí dojem právě na základě bravurně vytvořeného literárního efektu... (Všechna esejistická extempore v jeho próze, píše Kundera v Umění románu II., jsou nevážná.) Tím právě, myslím, Kundera varuje před nástrahami při vnímání našeho světa.
|
Česká literatura | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
1. 4. 2004 | Milan Kundera pětasedmdesátník | Jakub Žytek | |
1. 4. 2004 | O rodné sestře plivance | Jan Čulík | |
30. 3. 2004 | Bohumil Hrabal: Furiant nekonečna a věčnosti | Martin Škabraha | |
30. 3. 2004 | Jak vidím krále české literatury | Tomáš Koloc | |
25. 3. 2004 | Byl Bohumil Hrabal tvůrcem "laskavého humoru"? | Jan Čulík | |
25. 3. 2004 | "Laskavý humor" Bohumila Hrabala | Jan Čulík | |
5. 3. 2004 | Desáté jaro Karla Kryla | Martin Štumpf | |
13. 2. 2004 | Cesta na jihozápad | Tomáš Koloc | |
3. 2. 2004 | Andělé | Jaroslav Hutka | |
6. 1. 2004 | Opusy o nevěře | Josef Švéda | |
11. 12. 2003 | Hrabal jako žvýkačka | Štefan Švec | |
10. 12. 2003 | Co znamená Kunderův škleb | Štefan Švec | |
9. 12. 2003 | Exil jako otevření mysli | Jan Čulík | |
9. 12. 2003 | Osud lidí ve střední Evropě je nesdělitelný - a obráceně | Jan Čulík | |
3. 12. 2003 | Ohlédnutí | Jaroslav Hutka |
Milan Kundera | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
1. 4. 2004 | Milan Kundera pětasedmdesátník | Jakub Žytek | |
1. 4. 2004 | O rodné sestře plivance | Jan Čulík | |
30. 3. 2004 | Jak vidím krále české literatury | Tomáš Koloc | |
6. 1. 2004 | Opusy o nevěře | Josef Švéda | |
10. 12. 2003 | Co znamená Kunderův škleb | Štefan Švec | |
7. 7. 2003 | Prague Spring - Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí | Petr Fiala | |
23. 5. 2003 | Nový esej Milana Kundery | ||
18. 4. 2003 | Stesk jako paměť domova | Svatava Urbanová | |
3. 1. 2003 | Milan Kundera a jeho Nevědomost: Láska a odpor k vlastnímu hnízdu | Jan Čulík | |
20. 12. 2002 | Milan Kundera jako "didaktik komiky"? | ||
3. 12. 2002 | O české exilové literatuře: Problém identity mezi domovem a cizinou | Martin Pilař | |
25. 10. 2002 | Byla éra stalinismu dobou "naivní bezstarostnosti"? | Jan Čulík | |
23. 10. 2002 | Neohrabaná nová Kunderova novela | ||
21. 10. 2002 | Kundera, Nevědomost: Nikdy nevstoupíš dvakrát do téže země | ||
21. 10. 2002 | Kundera zkoumá exil a návrat |