1. Śvýcarsko je především....

Švýcarsko je především pokladničkou světa.

Před dvěma sty lety přemýšlel jakýsi vynalézavec o tom, co udělat se svojí malou zemičkou, když je nejmenší, nejsmutnější a nejchudší v Evropě. Přišel na geniální nápad. Udělal z ní trezor. Nejbohatší země světa za to dodnes bezejmennému němě skládá dík.

"Víš na čem stojíš?" zeptá se mě přítel, když stojíme na spolkovém náměstí v Bernu čelem k budově Státní banky, vpravo parlament a vlevo vedle fontánky obrovské šachovnice s umělohmotnými figurkami v lidské velikosti. "Na židovskejch zubech."

Švýcarsko jsou především celníci v zelených baretech, kteří se vás vyptávají kam a k jaké rodině jedete a vypadají usedle a dobromyslně jako váš strýček. Švýcarsko jsou především Poláci, Srbové, Chorvaté, Tamilové, Kolumbijci, Rusové, Íránci, Vietnamci a Siciliáni. Jeden Turek s vámi jezdí každodenně metrem do práce a na hlavě má metalízově oranžový turban, tak neuvěřitelně podobný obrovskému cucavému bonbónu, až se vám sbíhají sliny v ústech.

Švýcarsko je především dvacet šest různých kantonů. V Bernu na náměstí stojí socha s nápisem Adrian von Bubenberg na postavci.

"Kdo to je?" ptáte se přítele?

"Idiot. V patnáctým století porazil kanton Curych," odpovídá přítel a zamyslí se.

"Lokalidiot," dodává.

Švýcarsko jsou především čtyři dialekty čtyř jazyků. Zatímco ten německý zní jako tuberkulóza, ten francouzský je vám milý, protože zjednodušil složitý francouzský systém číslovek. Italský neznáte, ale od Sicilanů, u nichž bydlíte, se dozvíte, že je to "una stronzata" -- "blbost". Navíc je tu pro reprezentaci ještě malá folklorní komunita mluvící moderním nářečím Římanů z provincie Helvetia (antické Švýcarsko), rétorománštinou.

Švýcarsko je především vtělená dobročinnost. Denně se přes Amnesty International odesílají tisíce protestních dopisů diktátorům celého světa. Žádá se pád režimu, propuštění politických vězňů, zrušení koncentračních táborů a podobné bláhovosti. Přítelův tchán a tchýně v mládí adoptovali tři děti z rozvojových zemí. Dvě dívky jsou dnes důstojnými švýcarskými matrónami kolumbijského původu, třetí, chlapec, je mentálně postižený řecký Rom, kterému podvýživa v dětství způsobila nedokončený vývoj mozku.

Švýcarsko jsou především staří zmoudřelí hippies, dnešní ortodoxní kalvinisté, katolíci, muslimové, hinduisté, judaisté a sikhové. Revoltu si odžili a teď chtějí klid.

Švýcarsko je především klid. Od poslední války v roce 1815 vycházejí odpoledne co odpoledne bernští měšťané ze svých úřadů (Berňané jsou především úředníci a při shánění pracovního povolení vás nechají opsat kolečko od úřadu k úřadu, až vás nakonec pošlou z toho předposledního do toho, z něhož jste vyšli, neboť na to, že chtít v jejich zemi dostat pracovní povolení je bláhovost, si musíte přijít sám). Okupují hospůdky, jimiž jsou jako hrozny obsypána náměstí, pijí panaché (pančované neboli řezané pivo s pomerančovou limonádou) a v očích se jim zračí přízračný klid.

Přistěhovalcům ne. Bosenec, který mě obsluhuje v restauraci, si ustaraně pročítá chorvatské noviny. (Co to dalo práce, než se dohodli dva novopečení Berňané, z nichž jeden umí německy a druhý francouzsky, že jsou oba Slovany.) Jiný Bosenec mi v půjčovně kol podává velociped a mírně se třese. Po výbuchu bomby, vysvětluje.

Švýcarsko je ledacos, ale Bern je především řeka Aare ženoucí se rychlostí tří metrů za vteřinu, do níž skákají nadšení odvážlivci, sportovci i ti, kteří se do ní (bez práce nebo s prací mizernou a ve stesku po vlasti) vrhají, domnívajíce se, že se zbaví tíživého žití.

2. Tindaro

První, s kým ve Švýcarsku promluvím je starý Turek-záchodový dědeček v motorestu nedaleko Basileje. Dopotácím se k němu jen v košili a v sedm hodin ráno po deseti hodinách noční cesty napříč Německem. Německy oba umíme pouze sporadicky, ale na rozhovor, který spolu vedeme, nikdy nezapomenu.

Já: Pisn!

On: Geld.

Já: Kajn geld. Ich bin auslendr.

On: Geld.

Já: Čechiše króne? (ukazuju mu koruny)

On: Das ist kajn geld.

Já: Ich zágt das. Hábn zí vekslštúbe?

On: Kajn vekslštúbe.

Já: Kajn vekslštúbe, kajn geld

On: Kajn geld, kajn pisn.

Napadne mě spásná myšlenka. Uprostřed místnosti si začnu svlékat kalhoty.

Já: Und zol ich pisn hír?!

V tu chvíli se Turkova nemilosrdná tvář změní v neskonale soucitný obličej. Osmanský dědeček mě vezme kolem ramen, osobně mě dovede až k mušli, hlídá u dveří, zda mě při močení nikdo neruší a navíc mi naznačuje, ať si dám klidně načas. Během jeho nepochopitelného činu použije toalety několik zákazníků, západní svou minci nechají v talířku na stolku dobrovolně, východní nechá můj ochránce projít bez jediného povšimnutí zdarma. Když odcházím, namíří dědeček varovně se klepajícím prstem do prostoru před svým stolkem, kde začíná interiér přeplněného úpravného švýcarského motorestu (tam, kde jsem si před chvílí rozepínal poklopec) a, s očima moudrého a zkušeného boha otce, vyřkne jedinou vše vysvětlující větu:

"Pisn dort ist švírig. Dort ist policaj."

Musel si zřejmě s evropskými zvyky a s evropskou policií užít v životě svoje.

Ani scenérie, která se přede mnou otevře, když už přejíždím s polským autobusem přes Rýn, kolem něhož se na červnových pověstných sytě zelených loukách pasou svobodné bílé kravičky, nepřebije můj první symbolický švýcarský zážitek s tureckým dědečkem.

Když přijedeme na autobusové nádraží Bern-Schützenmatte, dopodrobna se vyplní sen, který se mi zdál před mým odjezdem do Švýcarska. Přítel Tindaro mě na autobusovém nádraží nečeká. Nemaje švýcarských peněz ani telefonní karty, sedím v hlavním městě nejbohatší země světa na obrubníku s hlavou padající na kolena a přemýšlím, kam bych složil hlavu. Objeví se mi v ní mapa se žlutým Českem a vedleležícím velikým zeleným Německem, jehož výběžky v podobě struků cucají další dvě německá telátka: červené Švýcarsko a hnědé Rakousko. Česko, Německo a Švýcarsko jsou z Prahy až do Bernu přeškrtnuté dlouhou černou čárou mé jihozápadní cesty, první, jediné a nejdelší v mém životě. Klímám a v duchu si kreslím čáru na sever do Worblaufenu, kde bydlí můj italský učitel Tindaro, který jako syn sicilských vystěhovalců vystudoval italštinu a ruštinu, a přestože se naučil dalším osmi jazykům, stal se ve Švýcarsku nezaměstnaným a odešel učit němčinu k nám do Hradce.

Mou nejcharakterističtější vlastností je družnost. Po maturitě jsem odešel pracovat do Prahy a protože jsem v ní byl do jisté míry cizincem, naučil jsem se cizincům v neznámém prostředí pomáhat. Tindarovou nejcharakterističtější vlastností je lakomství, které se díky mé chudobě mně osobně vyhnulo. Tindaro je totiž (stejně jako můj přítel básník Patrik Ungermann) skrblík-filantrop. Podpoří chudé guatemalské studenty, daruje půlku platu na nadaci pro boj s leprou na Balkáně, přispívá na ekologické potraviny, ale odmítá si koupit párek za pět korun s tím, že je moc drahý. Je geniální, všechnu světovou literaturu čte v originále, je členem bernského klubu velmistrů v šachu, ale neumí jíst příborem, protože je vnukem sicilského plantážníka. Trpí komplexem méněcennosti, ale jeho oblíbeným úslovím je, že na světě je devadesát procent blbců a my s nimi musíme žít. Nemá rád Němce a považuje je za nudné byrokraty, ale kdyby si měl vybrat jedno z měst, v nichž během svého života žil, vybral by si Berlín. Nesnáší němčinu, ale všechny své odborné práce píše výhradně v ní. Narodil se v Bernu, ale není (stejně jako není celá jeho rodina) dosud švýcarským občanem, protože odmítá zaplatit šest tisíc franků za kolek. Protože Tindaro nemá rád trend finanční a kulturní okupace malých zemí, sám pro sebe ho za cenu velkých osobních obětí anuloval. Jede-li do malé země, nekomunikuje s tamními domorodci světovým jazykem, ale dá si tu práci a naučí se ten místní. Na vlastní uši jsem slyšel, jak on, takový vlastenec, prohlásil o italských turistech v Praze prohlásil, že jsou ksindl. Pak odešel do obchodu a přestože chtěl jablečný džus, koupil si hruškový. Ten druhý byl totiž -- české výroby. Jestli něco vystihuje Tindarovu povahu dokonale, pak je to jeho česká odpověď na mou francouzskou otázku, jak ho jako Itala narozeného v Bernu napadlo jít studovat ruštinu: "Mně říkali, že ruština je hovno. Ale já mám rád hovno."

Ve Worblaufenu bude asi hezky, protože na mapě byl u něho namalován červený štítek značící přírodní krásy. Worblaufenský dům patří Tindarovu tchánu a tchýni, kteří jsou tak bohatí, že dceři a zeti přenechali patro v rodinné vile. Kreslím si v duchu i druhou čáru na severozápad: do Hinterkapellenu ke staré tetě, která s manželem, ukrajinským chirurgem, emigrovala do Bernu v roce 1968.

Probouzí mě Tindaro. Stojí nade mnou, silácky mě zvedá, objímá mě a omlouvá se, že přišel pozdě. Omlouvá se ostatně i za svého tchána, který prohlásil, že Východoevropana si pod střechu nevezme. A tak ve chvíli, kdy padá má poslední životní možnost strávit prázdniny ve vilové čtvrti, pronáší můj přítel ten den už druhou historickou větu: "Nevadí, vezmu tě k tatínkovi."

Když procházíme středem hlavního města nejbohatší země světa, který tvoří protestantský kostel, orloj, fontána, řada půvabných roubených domečků a levný obchodní dům Migro, užasnu nad prostotou Bernu. "Tohle," odpoví Tindaro na nevyřčenou otázku, kterou vyčetl z mých očí "je kapitalismus. To, co je u vás, je banditismus." Pak se zamyslí a obecnou češtinou, kterou jsem ho naučil, dokončí myšlenku: "A z těch vašich banditskejch peněz my tady budujem Švýcarsko." Když po deseti minutách dorážíme do předměstské čtvrti malých oprýskaných činžáků, zastaví Tindaro před jedním domem, na jehož zvoncích se skví albánská, španělská a italská jména. Vyloví z kapsy zvláštní placatý předmět se dvěma drážkami a ponoří ho do zámku. Jak se později dozvím, je to zdejší poslední vynálezový hit -- patentní klíč od domu i od bytu v jednom.

Dům, vyzdobený katolickými a muslimskými svatými obrázky, voní pracím práškem a hned jak za mnou zapadnou dveře bytu, utrhne se celá lavina jižní pohostinnosti. Tindarova starší sestra Rosaria mě objímá a roztomilou francouzštinou pronáší improvizovaný uvítací projev pro můj pobyt v dělnické čtvrti, který má zřejmě zahnat mou hořkost z toho, že mě ve čtvrti bohaté odmítli. Říká doslova:"I přátelé mých bratří jsou mými bratry." K úplnému dovršení této indiánské ušlechtilosti se přede mne postaví Tindarův tatínek Francesco, nezaměstnaný zelinář, který tak přesně odpovídá průměrnému vzhledu typického Itala, že vypadá jako kopie B. Mussoliniho 1:2, a s hrdostí svému plemenu vlastní rce mateřskou řečí: "Buď tu jako doma, amico. Moje lednice je i tvojí lednicí a můj telefon je i tvým telefonem."

Je to třetí historická věta toho dne a obsahuje hned několik zázraků. Za prvé při jejím pronesení zjistím, že rozumím italsky, za druhé pocítím nekonečnou vděčnost k příteli, který pro mne našel ztracený ráj, a za třetí mne opravňuje k tomu, abych se nabídnutým telefonem konečně ohlásil hinterkapellenské tetě, jediné krajance, jež v tomto městě znám:

- "Tak jsem tady, teto, sháním práci."

- "Omluv mě, nemám na tebe čas, prodávám nemocnici po strýčkovi."

A prý zcela švýcarsky mi položí telefon.

3. Francesco

Když se druhý den ráno probudím v Lentulusově ulici třicet čtyři Fischermatteli (Rybářův kopeček) na posteli v Tindarově studentském pokoji, upoutá mě několik věcí. Předně mě (který jsem předtím nikdy nebyl v zahraničí déle než do červánků dne, kdy jsem překročil hranice) neuvěřitelně překvapuje, že se nacházím ve Švýcarsku. Za oknem na školním dvoře si kope míčem několik žáků majících prázdniny a pokřikuje na sebe oním německým nářečím, tolik připomínajícím tuberkulózu. Na zdi visí portrét mého přítele Tindara z doby, kdy (tak starý jako já) pracoval jako profesor německého jazyka na gymnáziu Chabarovsk v ruské Přímořské autonomní republice. Město Chabarovsk má tu zvláštnost, že leží na témže poledníku, který od sebe o něco jižněji odděluje Papuu-Novou Guineu a Indonézii. Vzpomínám si na své překvapení zápecníka, když jsem Chabarovsk našel na mapě dobrých dvanáct tisíc kilometrů od Tindarova rodného Bernu.

"Jak ses tam dostal?" vyhrkl jsem. "Vlakem?

"Letadlem," odpověděl můj přítel suše. "Přes Koreu."

Nyní už Tindaro sedí asi o kilometr dál v práci a já, zhruba pět set kilometrů od hranic své vlasti, na jeho posteli stále žasnu, že jsem ve Švýcarsku.

"Tommaso," ozve se z kuchyně Tindarův tatínek, "colazione."

Už jsem si zvykl, že s Francescem komunikujeme řečí, kterou jsem se ve škole nikdy neučil a dosud jsem neměl možnost si ji nikde procvičit: sicilskou italštinou. Svou mateřštinu Francesco používá i při všech oficiálních jednáních, lišácky se odvolávaje na to, že italština je ve Švýcarsku řečí úřední, sicilština její dialekt a bernská němčina velice ošklivá. (Tím se Francesco liší od svých konfederativních dětí, které mezi sebou komunikují dovednou makarónštinou, s níž jsou schopny říct první půlku věty italsky a druhou dokončit v Bärndütsch.) Francescův styl komunikace mi však vůbec nevadí, protože Francesco má zvláštní schopnost vrozenou všem Italům vštípit člověku pomocí absolutně čistého hlasu a až artistické pantomimy přesný smysl vyřčeného.

"Prény il páne! Il café é kaldo posíbile kon al láte é búro čirízy formadžo un poko mortadela ma madóna súbito forca mandža vjámo vjámo a makína ..." ( "Vem si chleba, kafe je teplý, můžeš si ho dát s mlíkem, vem si máslo, třešně, sejra, trochu mortadely, ale ježišmarjájózef, rychle. Dělej dělej, jez jez, deme, auto čeká ...")

Francesco má naštěstí pro mne velice zúženou slovní zásobu, omezující se pouze na konkrétní věci denní potřeby. Než si však stačím domyslet všechny další filosofické aspekty naší komunikace, sedím ve starém fordu, který je nabourán tak originálně, že mě jeho dvířka neúprosně vtlačují do interiéru vozidla.

Jedeme. Kolem ubíhají mírně kýčovité švýcarské domečky, které jsou tak podobné svým bratříčkům v německých krajích, jež jsem zhlédl po cestě sem. Kromě domečků jsou tu i jiné zvláštní věci; například ta obrovská kroupa visící na skále nad námi, to prý je ledovec a ten vlak svištící podél silnice směrem na Paříž poznávám, to je skutečně "vlak vysoké rychlosti", "TGV", vedle Vinnetoua jedna z největších hvězd mého dětství.

Když vjedeme do vesnice jménem "Niederbipp" a zpomalíme u jednoho z oněch úpravných kýčovitých domečků. Vyhlíží z něj pěkná snědá dívka s malou holčičkou na ruce a mává nám na rozloučenou. Francesco, který je jindy tak hovorný a nikdy nerespektuje jazykovou bariéru (když jsme tankovali benzín, zblbnul dokonce obsluhujícího Chorvata u pumpy svou italštinou natolik, že ho Chorvat nechal odjet bez placení), nějakou dobu plaše mlčí. Potom s výrazem "Co my dva si budeme povídat" hlesne potichu: "Gloria". Vím, že silně dominantní paní Ferrarová, která se v tuto chvíli nachází doma na Sicílii, se křestním jménem jmenuje Santa, což znamená italsky svatá. Gloria, pokud vím, znamená slávu. Tož Slávka asi tak dominantní nebude...

V zelinářství v Niederbippu, kde Francesco pracuje jsem ponechán napospas mistrovi Hasanovi ze Sýrie, který řídí směnu. "Bona serra, bona serra," halasí Francesco skleníkem a pracující Poláci na něj udiveně a láskyplně zírají. Když Francesco sežene šéfovou, přitáhne si mě k sobě, cosi hlaholí svojí makarónštinou, přičemž se domluví, že když si seženu potvrzení, že jsem studentem zemědělské školy, můžu v podniku nastoupit jako čtyřměsíční praktikant. Ale pouze možná a napřesrok.

Stokilometrovou rychlostí vjedeme zpátky do Bernu, kde Francesco uprostřed garáží udělá hodiny, že sotva popadám dech, mě nechá sedět v autě, sám z něj vyletí jako dělová koule, postaví se doprostřed místnosti a zařve: "Péééréééííírááá!"

(Otec a syn Ferrarovi mají velice podobný hlas. Vzpomínám si na včerejší návštěvu Tindara u jeho otce. Když se Italové hádají, máte pocit, že se boří svět. Během minuty se pak uklidní a družně se poplácávají po zádech. Italská hádka je mluvní cvičení.)

"Péééérééíírááá!"

Nikdo se neozve. Francesco nasupeně nastoupí, vycouvá stokilometrovou rychlostí z depa a jede přes celé město do dalšího. Až ve třetím se dovolá. Vysvětlí mi, že ten jistý Pereira je člověk, který mu pod rukou levněji pronajme dodávku na přestěhování bytu mého přítele Tindara z univerzitního Berlína zpátky do Bernu. Protože jsem četl mnoho knih Bohumila Hrabala, jejichž hlavní postavou je jeho strýc Pepin, nedivím se ani tomu, že Francesco bude půjčenou dodávkou stěhovat byt svého syna přes celé Německo a Švýcarsko, ani tomu, že se tak má stát zrána toho dne, kdy má o druhé hodině odpolední odjíždět rychlíkem za svou nemocnou manželkou na Sicílii. Čemu se ale podivím je Portugalec Jose Pereira in natura. Je to totiž Číňan z Macaa a na tričku má nápis "Made in England."

Když se večer vracíme z objížďky Francescových obchodních přátel z firmy "Ital fruit" (kde Francesco načerno pracuje), vesměs trhovců, restauratérů a překupníků, už se nedivím vůbec ničemu. Pomohl jsem vypravit dvě svatební hostiny a přenést několik metráků ovoce a zeleniny. Seznámil jsem se i s makedonským a tureckým hokynářem, kteří se se mnou, když se dozvěděli, že jsem Čech, začali bavit plynnou slovenštinou. Jedna paní restauratérka mě chtěla zaměstnat, ale když slyšela, že jsem "Ceco", hned od toho zas upustila, ani nevím zda proto, že Česká republika dosud není členem Evropské unie či proto, že "ceco" znamená italsky slepý. Práci si však domů nevezu. Pět set franků pokuty za černého "gastarbajtra" se prostě zaměstnavatelům pořád ještě nevyplatí.

A tak Francesco, aby mě potěšil, jede za Bern, zastaví na svahu u stodůlky pod nádherným třešňovým stromem a zatímco se já dojemně kochám západem slunce nad Švýcarskem, on čeká, až se setmí, vyndá z kufru auta skládací žebřík a postaví ho pod strom se slovy: "Drž!" Když pak celý strom důkladně očeše a my se vrátíme do Bernu, prodá snůšku jednomu ze svých spřátelených restauratérů a za utržené peníze nakoupí spaghetti, pomodore e formaggio (špagety, rajčata a sýr), poplácá mě po zádech a řekne slavnostně: "Bude večeře!" Po návratu domů pohladí dceru Rozárii, která u stolu smutně eviduje složenky, uvaří nám večeři, Rozárii uloží do postele a mě vypustí na metro směr vilové městečko Worblaufen, kde bydlí jeho syn Tindaro, naděje rodiny pracující jako inspektor rekvalifikačních programů pro nezaměstnané.

"Tchán se, kretén, vrátil z kongresu v Praze. Vokradli ho tam vo tisíc franků. Kdyby si tě vzal za průvodce, mohli ste mít po starostech voba," hlásí mi Tindaro, když mu sděluji výsledek svého celodenního snažení. Poplácá mě po zádech a pokrčí rameny: "Holt Švýcarsko." Poté, co si potřesu rukou s Tindarovým tchánem Hans-Ulim, který při představování klidně žvýká zadělávané hovězí s rýží, obrátím se znechucen tchánovou přezíravostí k Tindarovi. Zazdá se mi, že má ve tváři tu samou nevyřčenou větu, kterou jsem si už dnes přečetl z obličeje jeho tatínka: "Co my dva si budeme povídat..."

4. Omladina

Časem Tindaro z mé tváře poznává, že začínám mít strach. Doma v ČR dlužím dvanáct tisíc, brigádu doma nemám sehnanou a tady jsem práci taky nenašel. Tindaro horečně přemýšlí jak by mi pomohl a nakonec mě zve na schůzku s dvěma přáteli, z nichž jeden má bratra farmářem v kantonu Thurgau a druhý strýčka, který vlastní statek v Rakousku. Když přijdu domů, přemýšlím, co dělat ještě. Zavolám panu Liehmovi! Pan Liehm je emeritní profesor literatury na vysoké škole v Paříži, emigrant z osmašedesátého a když jsem se s ním v lednu seznámil přes Divadlo poezie a České listy, dal mi své telefonní číslo do Paříže s tím, že budu-li něco potřebovat, mám se ozvat. Neznám na dalekém Západě kromě něj už nikoho, a tak se osmělím a zavolám mu. Odkáže mě na svého přítele, našeho velvyslance v Bernu, bývalého ministra zahraničních věcí, podle jehož životního příběhu prý Milan Kundera napsal svou "Nesnesitelnou lehkost bytí."

Odcházím na večírek pořádaný Tindarovými přáteli. Jeden z nich, kterému se druzí neustále smějí kvůli jeho jménu (jmenuje se totiž Jörg Nase -- Jiří Nos), je studentem politologie. Když slyší, že jsem z východní Evropy, stěžuje si mi anglicky (protože francouzsky neumí) na české studentky, které přes rok doma studují a o prázdninách šlapou u nich v ulici "jako ostatně všechny holky z východu." Vysvětluji mu, že mnoho z nich tak řeší podobnou situaci, ve které jsem se ocitl i já. Že bych taky šlapal, kdybych byl hezčí. Jörg můj vtip nepochopí a přirovnává činnost mých krajanek k lidem, kteří se přidali k NSDAP. Ptám se ho, jestli je věřící, čímž tnu do živého. Většina švýcarských mladých jsou totiž ateisté, což dělá přemrštěná bigotnost jejich rodičů (ortodoxních kalvinistů, katolíků, muslimů, hinduistů, judaistů a sikhů). Většina švýcarských mladých jsou také marxisté-leninisté, což dělá fakt, že nevědí ani zbla o marxismu-leninismu.

Politolog Jörg je přesně ta cílová skupina pro mou anketní otázku, kterou občas ve Švýcarsku pokládám : "Co víte o českém národě." Jörg odpoví bez váhání: "V patnáctém století tam byl Karel Pátý a pak už si pamatuji jen nějakou Chartu." Když mě pak druhý Tindarův kamarád Mario odrazuje od práce na farmě jeho bratra, kde prý Poláci pracují šestnáct hodin denně a přitom na ně chodí kantonová policie pořádat hony, odejdu do kina Reithalle, kam chodím každý večer na italské neorealistické filmy a z peněz, které mi Tindaro dává na vstupné, si šetřím na čokoládu pro kamarády. Ve Švýcarsku se totiž vstupné platí až po skončení filmu (tedy neplatí, protože odejdu vždy těsně před koncem).

Další švýcarskou omladinu vytvořil můj přítel Francesco. Má pět dětí: pekařku Rozárii (32), mého přítele Tindara (30), Danielu, kterou neznám a která je provdaná v Zolikoffenu na sever od Bernu (25), hudebníka a farmáře Raffaela (20) a Davida (18). Bydlím v putovním pokoji, který jazykovědec Tindaro po svém odchodu z domova předal geniálnímu hudebníku Raffaelovi, takže je rovnoměrně pokryt muzikáliemi a notami všeho druhu, pod kterýmžto nánosem se skrývají lingvistické příručky, sborníky a klíčová díla světové literatury v mnoha jazycích. Je do jisté míry velmi milé, že když se v dalekém cizím státě probudíte a hlava vám jako každý den zavadí o nízkou poličku, spadne vám na ni CD českého barokního hudebního skladatele Jana Dismase Zelenky (dokud mě Zelenka nebil do hlavy, vůbec jsem ho neznal), dále Twainova "Dobrodružství Huckleberryho Finna" v italštině a sebrané spisy Daniila Charmse vydané v Leningradě roku 1991. Když si tedy tímto milým způsobem kolem poledne uvědomím, že je ráno, vyklepu peřinu s těmi třemi oříšky na zem (stejně dopadnou do měkkého), vrazím do hudební věže kazetu "Jan Werich a Semafor," vyndám knihu esejů J.-F. Lyotarda "O postmodernismu" a znovu se uvelebím do postele. Rosaria, která peče v noci, odešla s novým dnem do práce, otec Francesco odjel na Sicílii a já si napůl lebedím a napůl zoufám z toho, že veškeré moje snahy o sehnání práce v této valutové konfederaci ztroskotaly. To jediné, na co v této chvíli čekám, je příjezd Davida, kterého Francesco na Sicílii střídá a který má pověst černé ovce rodiny, takže si zřejmě budeme dobře rozumět.

Odložím Lyotarda, vypnu Wericha a jdu si do kuchyně udělat snídani. Italská kuchyně je zajímavá; je ještě mnohem neuklizenější než česká a odpad tvoří igelitový pytel skrytý v kuchyňské stěně, který je neustále napěchovaný k prasknutí a smrdí na celý byt tak, že ho přehluší jen výkaly Tindarova kocoura Garibaldiho, který se promyšleně pohybuje bytem tak abych ho nepotkal, protože, mrcha přežraná, pozná, že ho nemám právě dvakrát rád. Dívám se do lednice. Je tam jen typicky široký italský výběr sýrů, které už mi lezou krkem, protože mortadelu jsem dávno dojedl a přímo tělesnou bolestí se mi stýská po mase. Je to tím, že zatímco u nás patří maso a uzeniny k nejlevnějším potravinám, tady jsou nejdražší, neboť porážková zvířata se tu chovají na ekologických farmách, nikoli jako u nás, kde jde kráva z kotce rovnou do salámu. Švýcaři tedy žijí zdravě a tím mě štvou. Dávám si jogurt s chlebem připomínajícím naši vánočku, jež neustále leží v troubě a neubývá a dokrmuji se sladkými sušenkami, které jsem objevil v Rozáriině nejdolnější přihrádce a od té doby je tajně ujídám. Kromě toho neustále lezu do kredence, kde je spousta přístrojů, jež Tindaro nakoupil levně v ČR, abych se podíval na jejich české popisky s interpunkcí. Nevěřili byste, jak vám ty háčky a čárky můžou po třech týdnech chybět. Wericha už mám úplně oposlouchaného a Kunderovy knížky ve francouzštině, které jsem si koupil za všechno své kapesné, obdržené od Tindara, jsou schované hluboko v batohu. Stýská se mi, a tak na rodinném telefonu vytáčím číslo až do dalekých Čech (mám to od Francesca povolené). V tu chvíli odemyká dveře David.

5. David

David má o mé přítomnosti zde podrobné informace, ale nemůžu se zbavit dojmu, že ho pohled na mě v životní velikosti poněkud zaskočil. Když zjistí, že neumím mluvit německy, začne jeho ztrémovaná tvář bědovat cosi francouzsky. Po několika minutách, kdy, nevěda co by mi řekl, mi zmateně nabízí tradiční sicilské cukrovinky, se rozhovor dostane do jakž takž normálních kolejí. David mi vysvětlí, že člověka "přímo z Východu" vidí naživo poprvé. Neuvěřitelnou rychlostí se mě vyptává na spoustu informací o naší životní úrovni, historii, kultuře, každodenních zvycích a zvlášť intenzivně se zajímá o Rumunsko a o všecko, co s ním souvisí, protože má doma počítačovou hru "Dracula." Oplácím mu to tím, že se stejně intenzivně zajímám o něj, což je ostatně i moje zpravodajská povinnost, protože podle tajné úmluvy mezi Tindarem a mnou je mým nynějším pracovním úvazkem se o Davida starat. Mám v mezilidských vztazích dlouholetou praxi a také čtyřměsíční kurz psychologie, a tak se pomalu přesouváme na plovárnu "Marzili" a David mi pomalu vypráví svůj příběh.

David má tu smůlu, že se narodil v jednom z mála dělnických bloků, ve čtvrti, která sousedí s nejbohatší částí města. Když přišel do školy, velice těžce si hledal kamarády. Jednak proto, že je nadprůměrně inteligentní a jednak proto, že je z chudé rodiny přistěhovalce a děti z bohatých rodin mají zakázáno se s ním stýkat. Jeho jediným kamarádem byl bratr Raffaele a maďarský chlapec Kristián, kteří spolu tvořili nerozlučnou trojku. Pak ale Raffaele s Kristiánem odešli na střední školu a Davide zůstal sám. Tato samota u něj plynule přerostla v sociální fobii. Začal se stranit ostatních dětí, chodil jen na hodiny trubky a hrál doma počítačové hry. Když ho rodiče poslali na střední školu, po několika dnech z ní utekl. Škola, která nesla jméno slavného švýcarského pedagoga Heinricha Pestalozziho ho za to poslala do psychiatrické léčebny pro mentálně retardované. Když z ní Davida po mnoha intervencích dostal jeho bratr, školní inspektor Tindaro, uzavřel se do sebe a čtyři roky nechtěl komunikovat s nikým kromě rodiny. Já jsem byl do rodiny přijat, a proto jsem dostal vzácnou (a kýženou) Davidovu důvěru.

Zatímco uvažuji o významu Davidova příběhu, vypůjčíme si za pasy a dvacet franků kola a jedeme se podívat do zoologické zahrady v odlehlé části města. Velice opatrně jedeme kolem amerického velvyslanectví, které (obstoupeno po zuby ozbrojenými ozbrojenci) vypadá jako Sing Sing, což napovídá mnohému budoucímu. Když David hladí zoologická domácí zvířátka (protože Bern je tak malý, že nemá ani pořádnou zoologickou zahradu), pochopím jaký je můj úkol od Pánaboha pro toto léto a proč mě vlastně zavedl tak daleko od domova, do města, kterým už po několik dní chodím po odchodu Rozárie do práce nocí sám s pláčem od stesku po vlasti a vracím se zas až těsně před Rozáriiným příchodem. Můj úkol je dostat Davida ze situace, v níž jsem přibližně ještě před dvěma lety byl já sám.

Večer navrhnu Rozárii, že bychom si o víkendu mohli udělat výlet do francouzsky mluvícího kantonu Vaud, kde pracuje Davidův milovaný bratr Raffaele. Jsem host, a tak je mé přání předem splněno. Věc komplikuje jen fakt, že Francesco odšrouboval ze svého forda státní poznávací značku (s odůvodněním, že Švýcarů si na sicilských silnicích víc váží, a tak si ji přišroubuje ke svému vozu tamnímu), takže Rozárie musí ve svém volném čase najmout auto jiné. Zatímco v sobotu ráno nakládáme Tindara, který jede přímo ze své kanceláře v centru, do vypůjčeného BMW, já v nejhlubší knedlovepřozelové abstinenční krizi zahlédnu masný trh a za celých 5 CHF (cca 100 Kč) si konečně koupím to, po čem mé masožravé srdce touží už od té doby, co jsem dojedl památnou uvítací mortadelu: exkluzívní český buřt. Díky tomu se sice trochu zdržíme, ale vzápětí poprvé ve svém životě opouštím germánskou střední Evropu a ujíždím směrem Worblaufen - Fribourg ( a ve snu Lausanne - Ženeva - Francie ...).

V muzeu tradičního švýcarského městečka Gruyéres ve francouzském kantonu Fribourg ztropím malý povyk, když se v prvním krámku, který vidím po výstupu z auta (je to cukrárna) vrhnu k nohám prodavačce. "Jste první člověk na francouzsky mluvícím území, kterého znám," křičím, "požehnejte mi!" "Žehnám vám, chlapče," říká prodavačka, "koupíte si něco? "Ne," odpovídám popravdě a vybíhám z krámu.

Jdeme na oběd do tradiční gruyérské masné restaurace. Objednáváme si čtyřikrát friburžský vepřový biftek s pomfríty a zmrzlinový pohár celkem za dvě stě franků. Tindarovi se nelíbí cena a nechává zaplatit Rozárii i přes její hubený pekařský plat. Davidovi se nelíbí menu a ptá se servírky, zda by mohl dostat špagety. Mně se líbí všechno, ale mužským Ferrarovým můžete naservírovat třeba čápa s mákem a oni budou chtít stejně špagety (popravdě řečeno: soustavným pozorováním jsem zjistil, že tak se to má nejspíš se všemi mužskými Italy; je to jakási obdoba mé české knedlovepřozelománie). Tady, takřka ve Francii, je to ale nesnesitelné křupanství -- Rozárie začíná pištět. Potom, co servírce opět vítězoslavně oznámím, že jsem poprvé ve Frankofonii a zeptám se jí, jak se jí líbí můj přízvuk, se Rozárie konečně uklidní. Zjistí, že nespolečenskost jejích italských bratrů není ještě nic proti drzosti jejího bratra českého.

Na farmě Syon poznávám Rafaela, na jehož posteli, jak už jsem napsal, doma ležím. Je to malý hubený chlapec s neuvěřitelně jemnou tváří a stejný nadšenec jako jeho bratři. Bylo mu nabídnuto studovat konzervatoř v oboru klavír -- trubka. Odmítl. Nadevše totiž miluje venkov a krávy. Strakaté krávy (stejně jako na této farmě všichni ostatní) jsou frankofonní. Raffaele nejdřív udělá z řetězů a kůlů krátkou uličku z pastvin do stájí a pak s kovbojským grifem zakřičí: "Alons, les vaches!" ("Jděme, krávy!"), zatímco na bratra, který se s městským strachem třese za stromem křičí italsky: "Attenzione, merde!", neboť kráva-vůdkyně si právě ulevila. "Myslíš, že je to tu bezpečné?" ptá se David a já ho s pocitem matadora spražím pohledem. Ale stačí, aby se kráva-vůdkyně zatvářila trochu zle a skáčeme přes plot oba.

Navštěvujeme friburžské Avenches (latinsky Aventicum, hlavní město římské Helvetie), kde poprvé v životě vidím antické stavby. Cestou domů potom děláme s Davidem francouzské slovní hříčky na billboardy, které míjíme, např.: L'AVACHERIE AUTOMATIQUE -- LA VACHERIE AUTOMATIQUE (automatická myčka -- automatická kravina) nebo: LES ALPES FRIBOURGEOIS -- LES ALPES FRI-BOURGEOIS (Friburžské Alpy -- Fri-buržoazní Alpy). Doma se pak koukáme na Louise de Funése a David mi až do noci ukazuje své počítačové hry. Usínám přitom nudou a probouzím se, až když Rozárie odcházejíc do práce seřvává Davida, že je tak dlouho vzhůru. Ujistím ji, že ho hned uložím a jakmile za ní zapadnou dveře, vaříme si kakao, mažeme chleba máslem a zavařeninou a zatímco já s pocitem dobře vykonané práce zapadám do peřin, David už zase sedí u počítače a hraje "Draculu."

6. Východ na Západě

Každý den vypadá jako ten předchozí. David spí do dvanácti a ať z něho stahuju peřinu jak chci, vždycky se ubrání a ještě přitom stačí spát. Jednoho dne to vzdávám a volám Tindarovi, že s ním potřebuji mluvit. Mohli bychom to odbýt večer doma v lingua segretta (češtině), ale záležitost mi připadá neodkladná. Sejdeme se během Tindarovy polední přestávky ve městě na obvyklém místě; u vchodu do obchodního domu Loeb, což je tradiční orientační bod, kde se setkává většina Berňanů. Říkám Tindarovi, že s Davidem se dá jen těžko hnout, protože trpí silnou sociální fobií, která se dá léčit jen pořádnou psychoterapií a případně léky. Tindaro mi vypočítává, kolik psychiatrů už se pokoušelo s Davidem něco dělat. Po tom všem, co jsem slyšel o švýcarské psychiatrii a po tom, co mi v Bernu (ač jsem jako každý český student-turista pojištěn u mezinárodní zdravotní pojišťovny "Assicurazioni Generali") odmítli ošetřit zánět zubního nervu, však i v tomhle bodě Davida chápu.

Jdeme na plovárnu v Marzili, kde na trávníčku vedle zurčící a zvířené Áry leží několik klidných bazénků. Bavíme se o literatuře a já, protože mám po měsíčním pobytu v Bernu takřka absolutní sluch na slovanské jazyky (jednou jsem dokonce poznal dvě mladé Slovenky přes celé jedno oddělení obchodního domu), mateřštinu zavětřím takřka okamžitě. Doplavu ke dvěma starším pánům a zjistím, že jsou to Čech a Slovák, emigranti z osmašedesátého. Čech je, jak slyším, od Plzně a Slovák se jako každý Slovák holedbá, že jeho tatínek byl polský šlechtic, maminka Maďarka a on sám se narodil v Hradci Králové. Pokouším se Čechovi prodat České listy, ale on mi důtklivě sděluje, že v Bümplitzu mají pivo za pouhých osm franků, ať přijdu posedět a nadává na Hispánce, kterých je pořád víc a nemakají už od doby, co on dostal ve Švýcarsku invalidní důchod. O Slováka se ani nepokouším, protože když leze z vody, je na něm docela zřetelně vidět, že se předběžně posílil borovičkou.

Tindaro mě bere na večeři do Worblaufenu. Trávím večer s jeho tchýní Doris, která mi vypráví o studentském povstání, kterého se v mládí zúčastnila v Curychu a které vyvrcholilo založením samostatného Curyšského Studentského Sexuálně Svobodného Státu. Doris si stojí, stejně jako její manžel ve švýcarské společnosti finančně velmi vysoko; je sociální kurátorkou. Jako činovnice Amnesty International má poměrně velké znalosti týkající se mé vlasti; kromě Havla a Kundery (které jediné tu zná každý) skloňuje důvěrně jména jako jsou Husák, Bil'ak, Karásek, Benda, ale i Čapek a Hašek (na Eliase Canettiho ale už nereaguje). Doris mi důtklivě sděluje, že má své peníze uloženy u alternativní banky, která žádá od každého potvrzení morální bezúhonnosti původu jeho peněz. Míním skepticky, že to jedna banka nestrhá a že kdyby tato podmínka byla uzákoněna v celém Švýcarsku, padly by všechny totalitní režimy na celém světě. Tím Doris surově naštvu v jejím vlastenectví a Tindarovi nezbude než ji vyhodit na procházku, zatímco my si uděláme slovanský večírek s Vladimírem Vysockým a Bulatem Okudžavou a hulákáme rusky do okolních zahrad, že Švýcarsko je pacholek Ameriky a kazí nám slovanskou a románskou duši.

Druhý den v šest hodin ráno přijíždí vlakem ze Sicílie Francesco. Spolu se mnou ho na nádraží přijde přivítat asi dvacet kamarádů-taxikářů, z nichž každý nese do svého taxíku jedno Francescovo zavazadlo, takže domů jede kolona aut jako při příjezdu krále. Já mám na starosti dávat pozor na metr dlouhý strom "limone" (citroník) v obrovském květináči, jehož koruna čouhá z okénka taxíku ven a čechrá stěny roubených domečků tak, až z nich padá omítka. Cestou mi Francesco vypráví historku svého přítele, u něhož byl na Sicílii na návštěvě, a kterému ukradli sto ovcí. Přítel tedy přišel na četnickou stanici, aby to vyšetřili.

"Vyšetříme," řekl velitel, "ale nemáme co jíst. Potřebujeme ovce."

Přítel tedy zabil tři ovce a přinesl je veliteli. Čekal měsíc, čekal dva, čekal půl roku a pořád se nic nedělo. Přišel tedy k veliteli, zda se jeho případ skutečně vyšetří.

"Vyšetříme," řekl velitel, "ale nemáme co jíst. Potřebujeme ovce."

Jako u nás, říkám si. Evropská unie neevropská unie.

Když se probudí David, jdeme spolu do města. David je tak dezorientovaný, že se ptá anglicky na cestu Američanky, kterou potkáme a která nás rázně odbude. Hledáme českou restauraci "U klokana", na kterou mě upozornili včerejší osmašedesátníci. Provozuje ji pan Grunt, kterému se v Austrálii zastesklo po vzdálené vlasti a aby jí byl blíž, tak se vrátil alespoň do střední Evropy. Uvítá nás paní, která po našem francouzském entrée odvětí po moravsku: "Na mě můžete, ogaři, i normálně." Z pohovoru vyrozumím, že v jejich restauraci se každou neděli schází česká bernská podnikatelská mafie, která by mě případně mohla upíchnout na některém ze svých horských hotelů, přičemž se letmo zmíní, že pozítří přijíždí na státní návštěvu do Bernu prezident Václav Havel. Ještě týž večer skáču v Marzili do Áry, která má zvláštní brazilsky zelený nádech, a z níž se posléze zachráním jen s pomocí boží. Vyložím si to jako vyzvání, abych svůj příběh vzal konečně do vlastních rukou.

Velvyslanectví České republiky leží ve čtvrti Murifeld a tvoří ho pět secesních budov a parčík ve stylu královny Viktorie. Je to největší ambasáda v Bernu, která předčí i americkou, britskou a vatikánskou. Pozemek i s domy koupil kdysi prezident Masaryk, který zde pobýval, když osnoval světovou revoluci. Mačkám zvonek, u něhož je štítek s německým, francouzským a českým nápisem (všechny ostatní ambasády, kolem nichž jsem šel, měly svůj jazyk první) a neviditelný zástupce velvyslance mi elektronicky otevírá branku.

Zástupce velvyslance je svalnatý gentleman v nejlepších letech, který nehledě na své diplomatické způsoby vypadá jako ostravský haviř. Velice pevně mi stiskne ruku. Bolestí se zhroutím do rokokového křesla. Co si přeji. Vyndávám z kapsy svou knížku, vyřizuji pozdravy od pana Liehma a vysvětluji svou situaci. Odpovídá mi, že mou situaci zná, neboť má tak starého syna jako jsem já, který v Bernu studuje a ohledně brigády se to s ním má jako s českým občanem tak, že raději odjel na brigádu do Colorada. Ptám se ze zájmu, čím je zapříčiněn tak katastrofální přístup úřadů k našincům, když mezi Varšavou a Prahou, jak jsem viděl, pendlují denně plné autobusy polských dělníků s předem uděleným povolením i bez něj. To přece také nejsou občané Evropské unie. Zástupce mi odpovídá, že s Poláky je to jiné, protože ti mají od revoluce roku 1980 silné zastoupení ve zdejší vládě. Ale to my bychom měli mít také, ne, a už od roku 1968, namítám. To my také ne, říká suše zástupce velvyslance. Tak co mám dělat, táži se v poslední křeči. Tak jet buďto domů nebo do kantonu Thurgau, kde nejsou tak silné policejní prohlídky.

Jedu tramvají do bordelu Babaloo (který leží hned vedle Tindarova úřadu pro mýcení nezaměstnanosti) koupit Davidovi erotický časopis, aby na mě měl po mém brzkém odjezdu alespoň nějakou památku. Cestou do tramvaje přistoupí dvě moravské cikánky se švýcarským občanstvím, které se trumfují, čí muž má větší garáž. Vzápětí potkám výpravu skautů z Jablonce, kteří tráví prázdniny v něčem na způsob pionýrského tábora v nedalekém alpském kantonu.Soutěží, která skupina získá víc informací o Bernu. Zavedu je do městské knihovny a většinu informací jim v náhlém poryvu vlastenectví zjistím. Jsou unudění až to bučí, ale když spatřím jejich dvě instruktorky, jež zhnuseně žerou na schodech Münsteru řízek s chlebem, pochopím proč.

Dávám Davidovi zabalený sexčasopis s tím, aby ho rozbalil až po mém odjezdu. Samozřejmě, že balíček okamžitě rozerve a překypuje špatně skrývanou vděčností. O dárku samozřejmě nesmí nikdo z úzkostlivě katolické rodiny nic vědět, neboť v tom je jeho smysl, že David by si ho samozřejmě neodvážil sám koupit. O italské rodině už vím skoro všechno a pro její podobnost s rodinou českou mi nedělá problém se s ní plně sžít. Dokonce jdu tak daleko, že když se v televizi objeví italský premiér Berlusconi, solidárně plivu na obrazovku a křičím "uno porco maladetto" a napolitánskému sousedu Coppolovi říkám spolu s rodinou Scoppola (Šoustač) a dupu na podlahu, když jde spát.

Večer jedeme s Tindarem a Francescem k tetičce, která mě nakonec přece jen pozvala na návštěvu. Stěny jejího luxusního bytu s výhledem na jezero se prohýbají pod cennými obrazy, které sbíral blahé paměti zemřelý strýček. Tetička sezve celou rodinu (tj. dceru Štěpánku a dvě vnoučata), aby se na nás, nuzotu, přišla podívat. Při domácím banketu se spontánně vytvoří tři dvojice komunikujících: Tindaro se baví se Štěpánkou o katedře slavistiky na místní univerzitě (kterou stejně jako on vystudovala), Francesco (který okamžitě cítí, že z těchhle novopečených příbuzných by mohlo něco kápnout) láká tetičku do svého domu na Sicílii a já se bavím s osmnáctiletou Larisou o její nastávající maturitě. "To je Eidgenosenschaftsmaturität z jedenácti předmětů, to není jako ta blbost tam u vás," šokuje mě švýcarská fiflena, kterou jsem si chystal zamilovat pro její jméno z Doktora Živaga. Jedině desetiletý Štěpán se s nikým nebaví, neboť celou společnost očividně odhadl už předem. Když si pak ještě nervózně nabídnu jakéhosi utopence a dozvím se od tetičky, že je to nakládaný lanýž, vyzvu Tindara, abychom odešli a pytel starých hadrů, které teta posílá mé babičce, hodím před vchodem do popelnice.

7. Prezidenti, revizoři a Siciliáni

Nadchází můj velký den. Do Bernu má, jako druhý významný Čech po mně, přijet Václav Havel. Je možné, že na vlastní oči uvidím svůj vzor a budu se mu moci svěřit se svým truchlivým osudem. Nejdřív jako obyčejně zajdu na katedru slavistiky na místní univerzitě a odtamtud si zamailuju domů. Katedra leží v budově, kterou (nevím jestli spolu s celou univerzitou) vlastní firma Tobler, největší výrobce čokolády ve Švýcarsku. Na katedře se vyučuje ruština, čeština, BHS (srbochorvatština) a litevština. Většinu předmětů učí magistra Klára K. z Děčína, která znechucena českým školstvím odešla po roce 1990 do Švýcarska, aby si je tu znovu zamilovala. "Osmašedesátníci", sděluje mi, "to jsou tu spolu s Maďarama z šestapadesátýho největší švýcarský náckové a svině, jaký tu můžeš potkat." Když jí sděluji, komu se chci svěřit do rukou, jen se ušklíbne.

Procházím městem, které je náhle ozdobeno tolika českými vlajkami, že jsem jich doma tolik za celý život neviděl (není divu; jen v Bernu je několik továren, které se zaměřují výhradně jen na šití práporků). U hodinového hotelu Babaloo narazím na zátaras z ostnatého drátu. Od něj mě pažbou odežene četník. "Co se děje?" ptám se. "Vstup zakázán," říká mi, "pojede tudy český prezident!" "Jaký prezident?" dělám ze sebe blbého a vzpomenu si přitom na známou Haškovu povídku Návštěva Jeho Veličenstva. Po mnohých útrapách se dostanu až na Bundesplatz. Někde by tu měl být i Tindaro, jehož inspektorská kancelář byla den předem vyklizena, aby se z ní nedalo střílet. Střed náměstí včetně všech přístupových cest je vyklizen a od lidí ho oddělují ostnaté dráty. V kapse svírám svoji knížku se srdcervoucím dopisem prezidentovi. Je mi jasné, že po dobrém se k němu nedostanu. Je mi jasné, že po dobrém se k němu nedostanu. Oslovuji nejbližšího strážníka a ptám se ho, jak se dostanu k českému prezidentovi. Nerozumí mi a odvádí mě o pár metrů dál k veliteli akce. Ten drží v ruce desky s velkým tiskacím nápisem "STAATSBESUCH" a zuřivě mává mobilním telefonem. Kolem nás se srocuje skupinka amatérských i profesionálních publicistů znuděných již hodinovým čekáním na prezidenta a celou scénu natáčejí na kamery, diktafony, zapisují si do bločků... Opakuji svůj francouzský dotaz a velitel mi s otřesným bernským přízvukem odpovídá, že dostat se k prezidentovi není možné. "Tak mu alespoň dejte knihu, kterou jsem mu přinesl," říkám, ale to už je na velitele moc. Oznamuje mi, že jsem zatčen, prohledává mi kapsy, v nichž nachází umělohmotného kominíčka, kterého jsem dostal od babičky pro štěstí. Zachmuří se, dává mi na ruce želízka, otevírá můj pas a někam volá. Některá slova jsou mezinárodní, takže pochopím, že si přes Interpol zjišťuje mou totožnost. S rukama spoutanýma za zády vylezu na blízký plůtek a z něho pozoruji vojenskou kutálku, která vyhrává bavorské (možná že švýcarské) pochody. Přijíždí konvoj aut, z něhož vystupují oba prezidenti, švýcarská paní prezidentová a naše Dáša. Uličkou kolem mě prochází mnoho zjevů, které znám z naší televize (Mathé, Špaček atd.), velvyslanec Šedivý a jeho zástupce, který mě naštěstí nezpozoruje, protože první co by ho muselo napadnout při pohledu na želízka na mých rukou by bylo, že jsem na jeho radu jel pracovat do Thurgau a tam mě zatkli. Švýcarský žandarm mě tahá z mého podstavce, ale musí toho nechat, protože zazní česká národní hymna, při níž se konečně cítím jako Havlíček, Šverma a Fučík dohromady, zvlášť když moje novinářská kamarila jásá a ozývá se překotný cvakot blesků z fotoaparátů. Když hymna skončí, koná se vojenská přehlídka, po níž smetánka zapadne do bundeshauzu, mě stáhnou z obrubníku a když se s odchodem neuvěřitelně vysmáté a onáušnicované švýcarské gardy vylidní náměstí, jsem podmíněně propuštěn na slib, že pojedu rovnou domů do Lentulusstrasse.

Druhý den brzy ráno jedu za Tindarem, kterého chci stihnout doma, ještě než odejde do práce. Zapomněl jsem říct, že jezdím celou dobu na černo, což mi v mé širší italské rodině vynáší velký obdiv a přezdívku "Economizero grando" -- "Velký šetřič". Ze suterénu hlavního nádraží v Bernu vyjíždí několik příměstských souprav, jakýchsi meter, které končí v satelitních městech za Bernem. Z tramvaje č.5 (kteroužto linku mi osud přisoudil i v Hradci a v Praze) dobíhám na vlak do Solothurnu. Jak dosednu, otevřou se dveře řidičovy kabiny a v nich stojí dva uniformovaní revizoři. Jako starý mazák a eso mezi pražskými a hradeckými černými pasažéry znám taxu (80 franků) a vím, že teď mám už jen dvě možnosti. Buďto zatáhnout za záchrannou brzdu nebo ze sebe udělat blbce. Neobeznámen dosud s proletářským odbojem v cizí zemi, zvolím si cvičně druhou možnost.

Revizor: (Bärndütsch) Jízdenky, prosím.

Já: (francouzsky) Jaké jízdenky?

Revizor: (neumělou francouzštinou) Takové papírky, že smíte jet vlakem.

Já: To nemám.

Revizor: Pak ale nemůžete jet vlakem.

Já: (vidím, že už jsme Worblaufenu) Pak tedy vystoupím.

Revizor: Pak vystoupíme s vámi. Musíme vám dát pokutu.

Já: Prosím. Mám ale jen deset franků (Pozn. aut.: Víc opravdu nemám.)

Vystoupíme. Vlak odjede.

Revizor: (prohlíží si můj pas a píše si moje jméno) Jak dlouho jste ve Švýcarsku?

Já: (bez mrknutí oka) Dvacet šest hodin.

Revizor: Kde bydlíte?

Já: (udávám mu falešnou adresu)

Revizor: Tak jděte a propříště si kupte lístek.

Já: Děkuji vám, pánové.

Revizor: Přejeme vám dobrý den, pane. (nastupují do vlaku)

Pospíchám za Tindarem, abych ho poprosil o peníze na zpáteční cestu (tetička-dcera majitele nemocnice mě v tomto bodě oslyšela). Mám tímto už dva vroubky u místní policie a je záhodno, abych byl co nejdřív za hranicemi. Celá příhoda je o to delikátnější, že když mě uvidí Tindaro, padá znovu smíchy na zem a ukazuje mi dnešní vydání nejvýznamějšího bernského deníku. Na titulní stránce je informace o návštěvě prezidenta Havla a u ní podtitul: "Mladý český spisovatel chtěl předat svou knihu svému prezidentovi. Policie tedy zasáhla." Pod tím je podrobný popis včerejšího incidentu na náměstí včetně mého zkomoleného jména. Jsem hvězdou článku i rodiny Ferrarových.

Při večeři u Tindarova tchána a tchýně vyprávím své dvě příhody s bernskými policisty.. Všichni se válejí smíchy. Tchýně Doris mě však zcela vážně upozorní, že cavyky, které se u nás nadělají s prezidentem, jsou opravdu neobvyklé. U nich má federální vláda sedm radních, kteří se po roce střídají v prezidentském úřadu tak dlouho, dokud jím nejsou všichni. Pak se vláda vymění. Stávající prezident se stal, jak se obecně míní, ministrem jen proto, že jeho bratr vlastní největší bernskou cukrárnu. Ostatně, aby těch neuvěřitelností nebylo málo, dostanu týž večer očividný důkaz : když se setmělým starým Bernem vracím domů, jde proti mně liduprázdnou ulicí známá úřednická tvář s kufříkem. Oči mě neklamou. Je to švýcarský spolkový prezident Moritz Leuenberger a jde stejně jako já domů bez ochranky a pěšky.

Ležím ve worblaufenském podkrovním pokojíku a čtu si "Každý den zázrak" Bohumila Hrabala: "Tak někdo žije pár vteřin, někdo ale celý život obchází kolem a hovoří a hovoří, ale dovnitř se ještě nedostal. Takového člověka mám nejradši, protože ten mě může potřebovat nejvíc. Copak víme, zda právě tenhle šaškovský hrubián se zítra neocitne v kouzlu kvalitativních proměn?" Za oknem září půlměsíc, přes osíťkované okno vniká dovnitř vůně louky cvrčící cikádami a táboráku, který si ve vedlejší vile dělají kanadští sousedé, o nohy se mi tře kočka Anuška a loudí o kousek čokolády, kterou mi do obligátní sladké mísy položila Tindarova tchýně Doris, aby manžel nevěděl.

Poslední den své cesty na jihozápad, pohroziv mu vodou, vzbudím Davida, abych ho doprovodil k vybranému českému psychiatrovi, k němuž jsem ho na zenitu vší své snahy dokopal, v poledne se "U klokana" dozvím, že práci pro mne nemá ani česká mafie, pan Grunt se mnou obejde celý lokál a představí mě všem svým hostům, neboť díky článku v novinách jsem se stal slavným zákazníkem a zvýšil mu tak tržbu. Dostávám od něj za své představení deset franků, které vzápětí v obchodním domě Loeb utratím za čokoládu pro kamarády doma a, koupiv si zpáteční lístek, vrátím se do Lentulusovy ulice..

Co je nového?

David se za celý den neobjevil.

Hrkne ve mně. Davidovi celý život všichni kamarádi jen odcházejí. Je labilní, nemá antidepresiva. Vyčítám si, že jsem s ním měl víc mluvit. Domýšlím se toho nejhoršího. Mé obavy rozptýlí až sám David, když spolu s celou rodinou stojí před autobusem Basilej Plzeň Praha Krakov Varšava, čeká na mě a podává mi svou oblíbenou čokoládu, kterou celý den scháněl po Bernu. "Cazo!" zařvu a dám mu herdu do prsou. Když nastupuji do autobusu, celá rodina se se mnou po italsku líbá a jediný, kdo nebrečí, jsem já, cizinec.

Autobus, který jede z Ženevy, šveholí samou polštinou. "Prosze pani tego wolkmiena,"ozývá se za mnou. Autobusák pouští Zanussiho film o Běloruskách, které se utíkají provdat do Polska.

V Plzni, po deseti hodinách cesty, se jdu vyčůrat do křoví.

Vyhrknou mi slzy.

Epilog:

Po dvou měsících dostanu z Bernu zprávu, že David nastoupil na střední školu a přivydělává si jako číšník.

Těsně před soudním řízením je mi z místní pobočky České spořitelny v Hradci Králové dáno na vědomí, že Tindaro vyrovnal celý můj dluh...