Řekl mi kdysi jistý český básník, zcela vážně: "Jungmann a jeho přátelé byli blbci, neměli by nic dělat a byli bychom dnes všichni Němci." V tom je zakopaný pes, toto je ta pověstná "česká otázka", jak se zdá při čtení českého tisku i reakcí přemnoha čtenářů. A kdo si myslí, že soukromé projevy jednotlivců jsou irelevantní, ten se mýlí. V Anglii r. 1933 nějací vysokoškolští zelenáči z Oxford Union přijali rezoluci, že "bojovat za Krále a za Vlast za žádných okolností nebudou." Byla to záležitost jen o málo víc než soukromá. Nicméně Churchill, jenž si přece byl dobře vědom závažnosti hmotných činitelů, hospodářských stejně jako demografických, a uměl taky pečlivě srovnávat počet a úroveň lodí, letadel a divizí spojeneckých a nepřátelských států až k takovým podrobnostem, jakými jsou umístění a průměr palubních děl, ve své knize "Druhá světová válka" zmiňuje se o této pouhé psychologické záležitosti až dvakrát: "Bylo snadné smát se podobné episodě v Anglii, ale v Německu, Rusku, Italii, Japonsku hluboce zakořenila se představa dekadentní a degenerované Anglie a dala námět k mnoha kalkulacím." Podruhé uvádí, jaký hluboký dojem tato resoluce učinila na Mussoliniho.

Tomu všemu, co se v České republice píše, smát se není snadné. Ptám se, nevidím-li před sebou analogon onoho proslulého židovského "Selbsthaß", boje nás Židů proti své identitě a národní existenci, který začal před dvěma sty lety, po naší emancipaci. Lépe řečeno, který začal před třemi tisíci lety, v poušti, kde jsme reptali proti Mojžíšovi, proč nás vysvobodil z Egypta.

Také ve své stati "Byl Edvard Beneš vinen?" měl Peroutka zájem psychologický. Tady jako tragik, třeba Sofokles nebo Shakespeare. Je zdrcující ona noční scéna s prezidentem republiky brutálně probouzeným návštěvou francouzského a britského vyslance, kteří mu přišli v této nejvhodnější hodině sdělit, že to, co on, Dr. Beneš, za 24 let dobudovával, jeho životní dílo, ona československá pevnost jako část bezpečnostního systému pevností, je pouhý domek z karet a zítra jeho přátelé i nepřátelé fouknou do něj společným fukem. "Na to oba pánové zmizeli v temnu noci. A temno vniklo i do pracovny prezidentovy."

Z čistě politického, dějepisného, objektivně racionálního hlediska je bezvýznamné, bylo-li to sdělěno prezidentovi republiky či anonymně Ministerstvu zahraničí ve dne nebo v noci. Ale dějiny jsou více než výsledkem objektivních faktorů. Dějiny, toť také mythologie, vyvěrá z hloubi duší a řítí se tam zpět. Ona návštěva byla režírována mocnostmi noci, aby hloub duší lépe pochopila, oč jde. V této chvíli oni dva beztvářní ouředníci byli vyslanci Trpasličí Podlosti a Zla. Podlost a Zlo patří k noční půlce lidského bytí. To dodávám já, ne Peroutka.

Všechno to líčil Peroutka proto, aby omlouval doktora Beneše. Na jednoho člověka je to až příliš moc. Byl vinen? Nebyl vinen. Aspoň tehdy ne.

To mě uráží. Nemám s Benešem nic společného, nemám v Sudetech žádný majetek konfiskovaný od vyhnaných Němců, ani nejsem Čech, přece tohle mě uráží. Hnusné bláboly českých trpaslíků plivajících do tváře své identity mě neurážejí, ty do nebe nedoléhají. Zákeřné útoky doléhající přes německé a rakouské hranice do Prahy a tam bláhově papouškované mě také neurážejí, ještě méně pak bídné výkřiky a nadávky v maďarském internetu, které už vůbec nikam nedoléhají. Oni, Němci a Maďaři, mají aspoň méně nezdravý důvod strhovat Beneše do bláta. Ale Peroutka není trpaslík, i ze zmíněné statě vysvítá, že je někým velikým, každopádně takový text do toho nebe doléhá. Proto jsem vybral právě tento článek, ač je hodně předpotopní. Řekli o Peroutkovi, že má živý smysl pro konkrétní osobnost. Má; škoda, že nenapsal o Dr. Benešovi tragedii, mohla by být nádherná. Ale měl živý smysl jen pro křehkou osobnost, která je rozdrcována neúprosnými silami temného osudu. Ona ta tragédie by shakespearovská být nemohla, protože smysl pro Benešovu velikost ani Peroutka nemá.

Beneš byl velký státník s malými možnostmi uprostřed trpaslíků s velkými možnostmi. On že potřebuje omluvu?

V diplomatických kruzích říkali mu před válkou i za války, když neměl žádného státu, "Europe's smartest little statesman", přičemž to "little" patří ke slovu "state" a ne ke slovu "man". (Například prezident Roosevelt měl o něm jako prezidentovi lepší mínění než jistý pan Mandler, který ho loni v Lidových novinkách posmrtně zprostil prezidentství a velkoryse jmenoval diktátorem...) Znamená to totéž: velký státník s malými možnostmi. Pro veliké lidi mám obdiv a skládám jim v duši hold, pokud jsem s to, aspoň do nějaké míry pochopit, čím obohatili duchovní svět, vědu, lidstvo nebo svůj národ. Nejsem ani velikán ani trpaslík, ale kdybych měl na vybranou, zvolil bych si tu velikost, naproti tomu, že být trpaslíkem je bezpečnější: trpaslík nezná odpovědnost, ani za své kecy ne. Touto hypothetickou volbou mám účast na velikosti velikých a proto mě uráží, mluví-li o nich spatra, třeba i s dobrým úmyslem, jakoby byli křehcí mrňousové. Chudák nemůže za to, že byl rozšlápnut trpaslíkem o tolik větším. Jen když vidíte skutečný formát velkých postav dějin, teprve tehdy máte právo říci: chyběli v tom, provinili se v onom.

A běží tu o víc než o skutečný formát, objektivitu a racionální posuzování.

Společnost není pouze občanská ani dnes, jakkoli je to ideál naší doby a snad i směr vývoje dějin. Je také národ, a ten má i jinou soudržnost a má svou individualitu, ač jen neúplně definovatelnou a racionalizovatelnou. Proto jen neúplně, protože je v ní i cosi iracionálního; lze ji udělat hmatatelnou prostřednictvím symbolů, praporu, hymny, idealizovaných legendárních, literárních postav a také historických: Romulus, Svatý Václav, Jeanne d'Arc, Vilém Tell a jiní. Je v tom personifikace národní individuality a identity, a je v tom mythičnost, i když v dnešní době už jen slabá: moderní člověk má nedůvěru k tomuto druhu mythizace, a to nejen následkem své neochvějné víry v absolutní racionalizovatelnost všech komplexních zjevů a jejich redukovatelnost na jednoduché komponenty, nýbrž také následkem přemnoha špatných historických zkušeností. A přece ve světě se o první republice mluvilo a pořád ještě mluví jako o "Masarykově a Benešově Československu" a je v tom, podobně jako ve výrazu "hitlerovské Německo", emfatická náplň a mythisace obou jmen, zosobnění národní a státní ideje československé, demokratické nebo naopak imperialistické, podle toho, kdo mluví. Dalo by se čekat, že v Čechách bude to zosobnění positivní. Ale ne, Beneš prochází kanonizací opačnou: Nesvatý Beneše, zloduchu české země... Tento Beneš zosobňuje národ, který je nesvůj, protože nechce být svůj... Tak se mi to zdá zdálky; přeji Čechům, abych se mýlil.

Masaryk o něm mluvil takto: "Spolupráce s drem Benešem byla snadná a účinná. Nebylo třeba mnoho řečí; byl politicky a historicky tak vzdělán, že stačilo slovo. Plány v podrobnostech vymyslil a provedl, brzy dovedl postupovat o své újmě a dobře (...) Vývojem událostí dr. Beneš rostl; při vší vázanosti umluveným programem postupoval v provádění hlavních úkolů velmi samostatně. Jeho iniciativnost byla značná a pracovitost neúmorná (...) Bylo nás málo, ale apoštolů také nebylo legie: jasná hlava, znalost věcí, odhodlaná vůle, žádný strach před smrtí - to je ohromná síla."

Píše "apoštolů" a nepíše "ale spiklenců nebývá legie", ačkoliv ví lépe než kdokoli, že objektivně byli spiklenci a ne apostolové; byla to "Maffie".

Profesor Beneš nemusel být spiklencem, a to ve dvou exilech, klidně mohl sedět na univerzitě, poprvé v Praze, podruhé v Chicagu, a po celou válku - první respektive druhou - vážně a znalecky vykládat o tom, jak je historicky, politicky, sociologicky, ekonomicky žádoucí, nutné a nevyhnutelné, aby habsburský stát existoval resp. aby československý stát více neexistoval na věčné časy, a po válce vykládat stejně vážně a znalecky, jak bylo historicky atd. nutné, aby se zhroutil první resp. aby byl obnoven druhý (pokud by je někdo za něj zhroutil resp. obnovil). Dodnes byl by veleben za své úžasné postřehy. Namísto toho po vypuknutí války z ničeho nic šel k prof. Masarykovi, že prý on, který žádný politik není, musí dělat politiku a revoluci. A dělal, jakkoli bylo jeho předsevzetí směšné a absurdní, stejně jako byla kdysi směšná a absurdní myšlenka vzkříšení českého národa nebo židovského státu. Naivně zveličuji roli jedince? Ano, zveličuji. Naivita je lepší než nekritické kritizování za každou cenu, poněvadž chce budovat, kdežto ta profesionální pochybovačnost chce zbourat. Nenaivní historikové, ti, kteří s habsburskou monarchií nesympatizují, tvrdí, že se rozpadla sama, protože už byla nefunkční. Naopak ti, kteří její rozbití pokládají za historickou chybu, vidí v tom prst jedince Beneše - a s ním i jedince Masaryka -, tito ovšem nenaivně, naopak velmi znalecky a velmi rozšafně.

Peroutka popisuje, jak byl Beneš jedinou svou velikou láskou, Francií, zklamán, jak je tedy psychologicky pochopitelné, že se po takovém zklamání obrátil na Sovětský svaz. Je to dramaticky živé a sugestivní, ale neodpovídá to skutečnosti. Jedinou láskou Doktora Beneše nebyla Francie ale Československo, tomu totiž obětoval celý svůj život, po Mnichovu se nerozběhl do Moskvy ale do Anglie (která ho zklamala stejně jako Francie), aby začal odčinit Mnichov a zaručit obnovení československého státu s předmnichovskými hranicemi, jež vůbec nebylo samozřejmostí. Na Rusko se neobrátil po zklamání ve Francii, už od r. 1935 měl s ním spojeneckou smlouvu a už mnohem dříve byl, společně s Masarykem, proti isolaci této velmoci. Měl za to, že lze a nevyhnutelně se musí s ním počítat jako se spojencem při stavbě hráze před německým Drang nach Osten; v tom, jako i v mnohém jiném, jeho koncepce se ničím nelišila od Churchillovy, jehož přece nelze podezírat z lásky pro bolševismus ani ze slepých ilusí o něm. Oba dávno před r. 1933 věděli a viděli to, co mnozí ani dávno po 1933 nevěděli a neviděli.

O tomto vzkříšení státu v jeho celistvosti míní jeden český senátor, že boj o ně byl Benešovou monomanií. Pro tohoto senátora být nebo nebýt je zřejmě Hamletova monomanie. Pane senátore, probuďte se!

Někdo napsal, že Beneš nebyl politikem Masarykova formátu. S tímto lze souhlasit vzhledem tomu, že tentýž pisatel (český) objevil paralelu mezi Masarykem a... Kim Ir Senem.

Pro část dnešních odpůrců Benešových klíč jejich rozdílnosti tkví, jak se zdá, v Masarykově základu "Ježíš, ne Caesar", přičemž chápou to nejspíš takto: "Caesar, toť Zlo, surová moc, struggle for power, právo silnějšího, vy ale neodolejte Zlu a nejednejte násilím, milujte i své nepřátele." V Novém Zákonu skutečně může znamenat ona věta "Dejte císařovi to, co patří císařovi a Bohu to, co patří Bohu" něco podobného. Ba znamená pravděpodobně i víc: "Dejte císařovi, co požaduje od vás, ale nic víc. Podřizujte se v duchu i v soukromém životě Království Nebe a odvracejte se od veřejného jednání." Stěží to chápal Masaryk v tomto smyslu; byl odpůrce pasivního mučednictví, věděl i napsal, že život je boj ale že lze v tomto boji obstát "čestně", rozuměj: čestně, nikoli však podle absolutizovaných morálních principů. Pro státníka, hlasatele nikoli apolitičnosti nýbrž nepolitické politiky, což není totéž, Kázání na hoře může a musí být korektivem, nikoli však zákoníkem. I takto byl Masaryk obrovskou morální autoritou. Beneš takovou morální autoritou nebyl, nebojím se však napsat, že jako politik byl ještě většího formátu; že v odboji za první války se ukázněně držel Masarykova plánu tomu neodporuje, naopak potvrzuje to. Beneš je méně teoretik a víc člověk jednání, vykonavatel velké i drobné práce pro národ, pracující za malicherných podmínek a neustále se proměňujících domácích a mezinárodních situací, a tudíž člověk od absolutní morálky ještě zjevněji vzdálený. Přece není mezi ním a Masarykem z morálního hlediska podstatný rozdíl. Byl "realpolitik", nikoli však realpolitik bez principů a ideálů. Uvádím příklad. R. 1930 zeptal se Masaryka bývalý maďarský politik Oszkár Jászi, co by dělal on, kdyby byl maďarským státníkem. Masaryk odpověděl: "Za prvé, bojoval bych o národní autonomii Maďarů v Československu. Za druhé, upřímně bych se usiloval o návrat k Maďarsku těchto pohraničních území, kde tvoří Maďaři souvislou a homogénní většinu." Z podobných Masarykových výroků maďarští politikové a historikové vyvozovali, že Masaryk je slušný (ovšem jen ve srovnání s Benešem) a Beneš není, protože pořád se jen vytáčí a klade podmínky, místo aby splnil prezidentovy přísliby. Oni vyslyšeli z Masarykova výroku jen to, co odpovídalo jejich přání: jednak nevšimli si, že "Kdybych byl Maďar" implikuje: "ale nejsem", jednak neuslyšeli slovo "upřímně". Co mám na mysli?

Ony nespravedlivé hranice podél Dunaje a řeky Ipel, zahrnující území obydlená Maďary, stejně jako hranice území etnicky německých, přesně vyznačil nikoliv Beneš ale Masaryk, a to už r. 1915, ve svém memorandu Independent Bohemia. O navrácení jistých území osobně vyjednával s Maďary r. 1921 Beneš. Československý ministr zahraničí chtěl tehdy začít s hospodářskou dohodou jako východiskem k normalizování vztahů obou států. Maďaři měli přístup jiný: nejdřív území, potom uvidíme. Událost je mi známa ze zdroje maďarského. Je známo, že jedním z Benešových "koníčků" byly dobré ba přátelské vztahy se všemi státy, včetně krajně nedemokratických; jen Hitlerovu nabídku na smlouvu nekompromisně odmítl - byl v tom jediný -, protože byl realistou ale oportunistou ne, což je veliký rozdíl. - Slovo "upřímně" v Masarykově odpovědi Oszkáru Jászimu znamená zřejmě totéž, co znamenalo pro anglického historika a politika Seton-Watsona. Tento člověk, který nesdílel antipatii Benešovu a většiny západních politiků k Maďarsku, viděl křivdu spáchanou na Maďarech rozdělením třetiny jejich národa mezi třemi sousedními státy a vedl s nimi o nápravě četná jednání; postupně se však přesvědčil, že maďarští politikové nemají úmysly upřímné, chtějí všechna území zpět a nic nedát, jen vrátit se k předválečné situaci. Seton-Watson se obával, že se Maďarsko stane ohniskem šovinizmu a násilnosti (skutečně se jím stalo, už před tím, že mu Hitler vrátil území, a po tom ještě víc) a opustil svůj plán.

Maďarský předseda vlády hrabě István Bethlen nejméně třikrát odmítl podniknout kroky k úpravě hranic, z důvodu mně neznámého. Pravděpodobně nechtěl přijetím části zříci se celku. Je-li tomu tak, pak to byla mylná koncepce, vždyť později ani Hitler nevrátil Maďarsku celé Slovensko a ostatní území; každopádně byla to z maďarského hlediska obrovská strategická chyba a historický omyl. Přece terčem zuřivých útoků se stal v Maďarsku Beneš, nikoli Bethlen - stejně jako v Čechách... Podobně s Jakschem, s nímž prý odmítl Beneš mluvit (ve skutečnosti mluvil i psal mu maratónské dopisy, přičemž s Jakschem doslova nebyla žádná řeč), s Polskem, s nímž prý Beneš nechtěl uzavírat smlouvy (ve skutečnosti přímo bombardoval polské politiky návrhy na smlouvu, oni však dali přednost Hitlerovi a vedli jako obvykle politiku nehorázně nerealistickou a zhoubnou), jako i v případě jiných skandalózně lživých a absurdních obvinění, jimiž oplývají sdělovací prostředky cizí i české.

Politické, historické události a tím i jejich původce a účastníky musíme posuzovat i morálně, nikoli jen z hlediska nutnosti či nenutnosti, o tom není pochyby a velké postavy dějin nejsou výjimkou. Lze např. řící, že Beneš, a vůbec Československý stát, neměl morální právo (jiné právo měl) požadovat loajalitu od německé a maďarské menšiny, vždyť ony nechtěly patřit k tomuto státu. A jak posoudit jejich podmanění české svrchovanosti ovládnutím oněch oblastí r. 1918-19 a vůbec nárok na ně od r. 1915? Z hlediska absolutní morálky, bez zřetele na širší kontexty, můžeme to také přísně odsoudit. Je také pravda, že bylo to v rozporu s programem osvobození a sebeurčení národů, hlášeného kromě presidenta Wilsona nejhorlivěji právě Masarykem a Benešem. Ale pronášet historické soudy bez zřetele na historické kontexty svědčí o heslovité mentalitě a je to pokrytectví a demagogie, pokud jsme sami neopustili veškerý kontext totiž veškerou lidskou společnost a nevedeme-li život poustevnický.

Založení Československa bylo součástí velkolepého plánu nového uspořádání Evropy ve shodě se směrem historického vývoje, jak ho chápal Masaryk, totiž od monarchií k demokraciím, od nesvobody a pěstního práva k volnému sdružování, pluralitě, úctě k odlišným individualitám, uvnitř jednotlivých států stejně jako v mezinárodních vztazích. Násilí se však nedává přesvědčit nenásilím a proto i demokracie a lidskost se rodí paradoxně v ohni a krvi. A nejen proto. V době, kdy byla podepsána Deklarace nezávislosti s principy rovnoprávnosti a svobody jedince i národů, jež tvoří "státní ideu" Spojených států, a i ještě dlouho po tom, v době zrození Německého císařství, ve Spojených státech vládlo otrokářství a nebylo ho v Německém císařství, založeném na státní ideu opačnou. (Přece nikdo neříká, že jediný Washington nebo Jefferson je zodpovědný za nezrušení otroctví.)

Podobně jsou dějiny demokratických států jako Anglie, Francie nebo Nizozemí zatížené ohavnými násilnostmi spáchanými na koloniích, jichž Německo tehdy ještě nemělo. Ale Spojené státy a jiné západní národy se pomalu (ne za dvacet let!) vyvinuly a vyvíjí k stále většímu uskutečnění své státní ideje a demokratických ideálů, zatímco zhoubná státní idea expansionismu, zpupné nadřazenosti, nezodpovědná, neobčanská nýbrž poddanecká, nekritická poslušnost centralizované i mytizované politické vůli čím dál víc se zakořenila v kolektivním vědomí i v kolektivní psychologii německého národa, natolik, že do první světové válce stalo se Německo ztělesněním bezohledného násilí a agresivity, posilněným spojenectvím s mnohonárodnostní habsburskou monarchií a v jejím rámci zvláště s Maďary, a to nikoli jen s "maďarskými vládnoucími kruhy", podle otřepaného eufemismu falešné korektnosti politické i dějepisecké.

Tento trend, rozvinutí též státní i národní ideje a národní vůle vedlo přímočaře k hitlerismu; říci, že nacismus a jeho hrůzy jsou historickou náhodou, "un incident de parcours", a že jen hrstka viníků je za ně odpovědná, že nebyla a není žádná vina kolektivní, je hrubá a cynická lež a demagogie. Solženicin píše, že za zdecimování sovětského lidu v gulagu nese zodpovědnost i sám sovětský lid. Faraón říká v Bibli (Exodus 9, 27): "Já jsem nyní pohřešil, já a můj národ jsme vinni." Ano, nejen Benešové a Churchillové jsou bezmocní bez podporu a součinnosti miliónů správních, hospodářských, kulturních předáků a vykonavatelů, vědců, umělců a důstojníků, jsou i Hitlerové a Stalinové; ba oni navíc ještě potřebují také zbožňování a lásku davů u vytržení.

A přece stejně jako r. 1945, ani r. 1918-20, při novém uspořádání Evropy, nemínily západní demokracie, naproti všem tehdejším svým řečněním, potrestat poražené nepřátele, nýbrž zabránit Německu v uskutečnění jeho agresivních národních cílů a tím zabezpečit mír a civilizovanější vztahy mezi národy. Západní velmoci rozhodně nebyly morálně oprávněny kázat komukoli morálku, také pařížské mírové konference odehrály se v atmosféře velmi nesympatické, nicméně toto uspořádání, přesněji řečeno jeho cíl byl chvályhodný. Pokud nedosáhlo svého cíle, nebylo to působeno upřílišněnou přísností bezpečnostních opatření, předhazovanou německou propagandou - uložení reparací a zákaz vyzbrojení -, nýbrž naopak tím, že nic z těchto opatření nebylo dodrženo.

Důkaz: zdaleka drastičtější opatření po druhé světové válce - zbavení Německa třetiny jeho území, na léta i samostatnosti, dlouhá vojenská okupace, vyhnání milionů Němců nejen z Československa ale i z Polska a jiných zemí, a to nikoli podle Benešových dekretů ale podle postupimských dohod podepsaných velmocemi a dosud platných - byla účinná: úspěšně zabránila zfanatizovanému německému národu v následování jeho megalomanských cílů na úkor velké části lidstva a vedla jej na cestu mírového soužití s jinými státy, včetně českého a polského, jak je to patrné dnes. Konečně pochopili, že nejen v "Lebensraumu" desetkrát větším je možno žít ale dokonce i v menším, ani ne špatně.

Založení a budování Československa bylo tedy součástí nového uspořádání Evropy. V tomto historickém dramatu sehrál Beneš jednu z ústředních úloh, zdaleka větší, než kdy sehrál politik malého státu; v tom tkví jeho velikost. Nový řád byl potenciálně bezpečnější, nežli byl řád starý, a byl i spravedlivější, nebo přinejmenším mnohem méně nespravedlivý. Malé národy, mezi nimiž i Češi, měly i z morálního hlediska právo na politickou samostatnost. Přitom ale západní velmoci, které se bály "balkanizace" Evropy, by pravděpodobně nebyly svolily k založení státu s fjordovitými hranicemi a enklávami, etnicky víceméně čistě českého ale příliš malého, státu života neschopného, a zcela určitě by nebyly uznaly žádný stát slovenský. Lze tedy říci, že se Masaryk a Beneš "zasloužili" nejen o český stát ale i o nynější stát slovenský, asi tak, jako můj otec a moje matka "zasloužili se" o mne.

Němci, Rakušané a Maďaři pak, kteří nikdy necítili žádné výčitky proto, že Poláci, Češi a jiné jejich menšiny nemají ani stát ani autonomii, přece svůj stát neztratili. Konečně, i kdyby byly mylné všechny nadšené výroky četných západních politiků a publicistů o meziválečné československé demokracii a oprávněné všechny záštiplné německé, maďarské i komunistické útoky na ni, nikdo by nemohl popírat, že byla aspoň upřímně mírumilovná, což nelze říci o Německu a Maďarsku ba ani ne o Polsku a mnoha jiných státech. Není tedy třeba žádného českého kajícnictví, naopak.

Je zcela možné ba pravděpodobné, že se Beneš dopustil i četných chyb. Která z velkých postav historie se nedopustila? Politický čin se stává "chybou" teprve později, svými nezdravými následky; politik by měl být prorokem, aby nikdy nechyběl. Na př. Benešovo spřátelení se s Ruskem dopadlo špatně. (Je těžko představitelné, v čem by byl býval výsledek odlišný bez ony Benešovy smlouvy, tolik často a tolik demagogicky rekriminované. Nespřátelení se s Ruskem osmi ostatních států, které při rozdělení světa na sféry vlivu připadly Stalinovi, dopadlo pro ně stejně špatně nebo ještě hůř.

Útočníci na Beneše poťouchle "zapomínají", že jakkoli bylo Rusko peklem, Německo bylo zdaleka větším, a že až po Mnichov v celé Evropě jedině Sovětský svaz byl ochoten neustoupit před německou agresivitou a nevydat ji Československo napospas.) - Možná byl Beneš panovační, možná měl dojem, v rozporu se svým přesvědčením (bohužel mylným) o všemohoucnosti demokracie, že všechno musí dělat sám, aby všechno bylo dobře uděláno, přičemž - div divoucí! - ve skutečnosti nebyl neomylný. Jakým omylem a hříchem si ale Edvard Beneš zasloužil, aby se jeho jméno začalo stávat symbolem veškerého zla?

Benešova dlouhá kariéra spadla v jedno s dobou osudového střetnutí o život a smrt dějinných sil krajně, až mythicky antagonistických: ideál demokracie, nenásilnosti a lidskosti na jedné straně, ideál totalitní oprese, banditismu a bestiality na straně druhé a důsledné uskutečnění tohoto ideálu. Na první straně stáli státníci, vlády, parlamenty mohutných států s obrovskou mocí v rukou a tedy s obrovskou odpovědností; a celé generace jejich selhaly, po celá desítiletí se dopouštěli nejabsurdnějších, nejelementárnějších chyb, lépe řečeno hříchů, jednoho po druhém, jimiž posilovali druhou stranu a přímo vybízeli ji k pokračování v její zhoubné práci. Ani jeden z těchto mužů se nestal symbolem hříšného státníka, ani Chamberlain ne.

Jedna z těchto "chyb" byla, že po dvacet let nehorázně zanedbávali vojenské přípravy; jediný stát, který byl koncem třicátých let vojensky dostatečně připraven bylo Československo. Připraven k útoku člověka, jehož jméno stalo se pro půl století zosobněním zla, a to i bez dodatečné mytizace. Tomuto zosobnění zla čelil Beneš neúprosně, nekompromisně, jako jeden z přemála politiků; ne bez důvodů stal se terčem nejzuřivějších osobních útoků samotného Hitlera. "Europe''s smartest little statesman" nebylo jedinou jeho přezdívkou: Beneš byl také "Největší demokrat". Možná byla v tom nadsázka, jako už tomu při mytizaci bývá; hlavní věc je, že Beneš je symbolem odporu k Hitlerovi. Směr dnešní delegitimisace a démonisace "Největšího demokrata" a protihitlerovce je průhledný a jednoznačný: z tohoto doupěte syčí rehabilitace posud největšího Démona lidských dějin.

Kdyby byli bývali jiní státníci a politikové stejně předvídaví, stejně moudří, chytří a právi svým odpovědnostem jako prezident Československa, pak by nebyl ani Mnichov, ani válka, ani vyhnání Němců, ani vítězný únor. Za to přísluší Benešovi obdiv a úcta a ne nízká manipulace s jeho jménem za účelem přehodnocení novodobých dějin, převrácení základních hodnot politických i morálních a navrácení konfiskovaných majetků. Tyto majetky tvoří jen část válečných odškodění, která Německo České republice pořád ještě dluží, na jejich účet má tedy ono odškodnit své občany - kteří české občanství odmítli -, a to podle Ježíše stejně jako podle Caesara i podle elementárního účetnictví, ono samo a ne jeho bývalá oběť. Ať se Česká republika obrátí na haagský Mezinárodní soud s požadavkem o reparace a ať daruje Edvardu Benešovi sochu a ne zákon, který se sám stává součástí též nízké manipulace.

Česká sebekritičnost je sympatická, sebekritičnost je zárukou demokracie a civilizovaného spolužití, ale mazochizmus není sebekritika, mazochizmus je choroba. Čech, který mrská Beneše, mrská sám sebe a otevírá dveře útočníkům. Masarykovo varování je za dnešního účelného podlamování národního sebevědomí aktuálnější, než bylo v dobách budování státu: "Pozor, aby had v nás nezadávil holubici!"