Vzhledem ke svým zkušenostem jsem se tedy obával, že reálným obsahem politické formule "novodemokratismu" se stane právě bytostná netolerance jejího proroka, Jakuba Patočky. Naprosto jsem si nedokázal představit, že bych působil v politické organizaci jím dominované -- vždyť i jen zformování názorového proudu sebeméně se odchylujícího od "jedině správné cesty" by bylo v podstatě nemožné; o koaličním potenciálu takové strany pak snad nemá smysl vůbec uvažovat.

V některých článcích Pavla Pečínky na Britských listech nebo v Neviditelném psu, kritizujících vývoj Strany zelených po posledním sjezdu, se nicméně objevilo mé jméno, případně jsem byl citován jako anonymní zdroj. Různými diskrétnějšími cestami ke mně navíc dorazily Pečínkovy apely typu: "Patočka míří do Evropského parlamentu a Patrik, Štefanec, Dolejší mlčí...". Mlčet za každou cenu tedy nechci -- nicméně promlouvám pouze proto, abych vydal svědectví o svých zkušenostech a názorech. Nedělám si vůbec žádné iluze, že bych mohl nějak pomoci lidem, kteří "pro dobrou věc", za níž považovali svržení bývalého kriminálního vedení Strany zelených, dobrovolně přijali roli Gefolgschaft. Mnozí z těchto lidí mají rozsáhlé politické zkušenosti, ale přesto se nyní diví, že je s nimi důsledně zacházeno v souladu s pozicí, kterou sami zaujali.

Vlastně mi vůbec není jasné, co nyní Pečínka nejrůznějšími výzvami sleduje. Proč by proboha vyjádření nečlenů nějaké organizace měla být mocenským praktikám jejího charismatického vůdce větší překážkou nežli kritika samotných členů?

Jestliže -- jak vysvítá z Pečínkových článků -- už i členům je nezřídka znemožňováno obracet se se svými názory na stranickou veřejnost, bylo by velmi naivní předpokládat, že se lze do stranického diskursu nabourat promluvami zvnějšku. Jakémukoliv hlasu "z venku" bude totiž podle dávno osvědčeného receptu vytknuta špatná znalost situace a tedy nekompetentnost, dále nedostatek faktické odpovědnosti za dění ve straně a navrch ještě absence loajality k hodnotám umístěným na vývěsním štítě zmíněného spolku -- protože extra ecclesiae nullum salus, aby bylo jasno.

Nebo jinak: šramoty doléhající z "nepřátelského" vnějšku povedou v doupěti jen k mobilizaci na nových a propracovanějších liniích obrany -- a ti uvnitř, kdo budou obviněni z vyvolávání šramotů, si to pořádně odskáčou ("Podívejte, s jakými lidmi se ten Pečínka stýká!").

Konečně: jestliže Jakub Patočka získal kandidaturu do EP za Zelené způsobem, který má ke standardním demokratickým postupům daleko, a řadoví členové strany se ve své většině proti tomu okamžitě účinně nepostavili, pak jim tato situace nejspíše příliš nevadí.

Existuje-li přesto skupina lidí, které bezskrupulózní užívání moci opravdu znepokojuje, pak jim ze srdce přeji, aby neudělali chybu a nenechali se vyřídit per partes. Víc toho pro ně udělat nemohu a i kdybych mohl, velmi bych váhal. Už jsem se totiž v životě mnohokrát ke své škodě zastával lidí, kteří za své zájmy nebyli ochotni doopravdy bojovat, ač k tomu měli ty nejlepší podmínky.

Závěrem snad tolik: nezpochybnitelná skutečnost, že se symbolem generační směny v české politice pomalu stává "Future Generation Leader" Jakub Patočka, je pro tuto zemi neblahým znamením. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale v dané chvíli je to opravdu asi tak vše, co se proti tomu dá dělat. Ledaže by ovšem někoho napadlo založit zelenou stranu, která by nebyla ani novodemokratická, ani demokratickocentralistická, ale prostě jen -- demokratická. Do takové bych byl vstoupil mezi prvními...

Karel Dolejší je sociolog, od roku 1990 se angažoval postupně v Levé alternativě - hnutí za demokratický socialismus, Hnutí Duha a v Nezávislém sociálně ekologickém hnutí, nyní je aktivní v Amnesty International.