Před dvěma léty, v r. 1999, jsem přednesl projev na shromáždění pro Novou politickou vědu o levicové politice dnes ⁽²⁾. V tomto projevu jsem shrnul situaci světové levice takto:

1. po 500 letech existence, světový kapitalistický systém je poprvé ve skutečné systémové krizi a proto se nalézáme v přechodu,
2. výsledek tohoto přechodu je v podstatě nejistý, ale nicméně poprvé za 500 let je také poprvé reálná perspektiva základní změny, která může být pokroková, ale nemusí nutně být takovou,
3. za této situace zásadní problém světové levice je, že strategie pro změnu světa, kterou vypracovala v devatenáctém století je v troskách a proto zatím jedná nejistě, se slabostí a všeobecně v mírném stavu deprese.

Rád bych vzal tyto tři body jako předpoklady, které nemohu zdůvodnit zde, ale jsem tak udělal podrobně jinde⁽³⁾, a zeptal se jaké jsou důsledky těchto předpokladů pro strategii levice pro nejbližších 10-20 let.

Prvním důsledkem je, že jsme nebyli v žádném případě poraženi globálně. Kolaps SSSR nebyl pro světovou levici katastrofou. Dokonce si nejsem jist, zda to vůbec pojmenovat neúspěchem. To nás nejen kolektivně osvobodilo od albatrosu již nepoužitelné leninské strategie a rétoriky, ale to také ohromně zatížilo světové liberální centrum tím, že jí zbavilo strukturální podpory, kterou dostávalo od leninského hnutí tím, že dlouho držela v šachu populární radikalismus svými garancemi "světlých zítřků" vírou v leninskou vyvíjející se současnost⁽⁴⁾.

Nemyslím si také, že globální ofenzíva neo-liberalismu a tzv. globalizace přiškrtila naše možnosti. Z jedné strany proto, že mnoho z toho je jen trik, který nepřežije přicházející deflaci. Z druhé strany proto, že zrodí a již zrodila své protilátky. Z třetí strany proto, že světový kapitalismus je v současnosti ve špatném stavu strukturálně, než aby vychutnával "novou ekonomiku".

Zde opět shrnu své stanovisko bez zdůvodnění pro nedostatek času a prostoru⁽⁵⁾. Dodatkem k politickým potížím způsobeným kolapsem leninismu a koncem studené války, kapitál naráží na tři strukturální asymptoty, které neléčitelně ochromují jeho schopnost akumulovat kapitál a to:

1. "deruralizací" (urbanizací, pozn. překladatele) světa, což ukončuje jeho schopnost ovládat stoupající podíl výdajů na pracovní sílu jako procento ve světě vytvořené hodnoty;
2. dosažení ekologických mezí toxifikace a těžby neobnovitelných zdrojů, což omezuje schopnost kapitálu snižovat ceny vstupů, neustálou externalizací těchto nákladů;
3. šířící se demokratizace světa dokumentována neustále se šířícím lidovým tlakem na zvýšení výdajů na zdraví, vzdělání a záruky celoživotního příjmu, což zase vyvolává tlaky na růst daní jako podílu světově vytvořené hodnoty.

Zajisté kapitál se neustále snaží snížit tyto strukturální tlaky. Neo-liberální ofenzíva posledních desetiletí nebyla nic jiného. Ovšem dlouhodobá křivka vypadá jako nahoru mířící ozubená tyč. I když se jim podaří dočasně snížit tyto tlaky, je to méně, než o co je zvýší další náraz. Proti tomu se používá demagogie TINA - "není jiné alternativy" (angl. TINA - There Is No Alternative, pozn. překladatele), aby se snížila politická vůle protivníka. Není to nic nového. Když se Gareth Stedman Jones snažil vysvětlit relativní politickou stabilitu koncem 19. století ve Velké Británii připisoval to "zřejmé nevyhnutelnosti kapitalismu" a "zřejmé jeho nezranitelnosti"⁽⁶⁾. První světová válka na dlouho zlikvidovala podobné pocity. Nyní se tyto názory znovu oživují, nebo alespoň pravice se snaží je oživit.

Když se podíváme na strategii levice pro 21. století, musíme si připomenout její dřívější strategii. Tato se vyvíjela v druhé polovině 19. století a byla více méně odmítnuta v poslední třetině 20. století (symbolicky 1848-1968), ale byla velmi jasná. Byla to tzv. strategie dvou kroků:

1. nejdřív uchopit státní moc
a pak za druhé,
2. pomocí uchopené moci změnit svět.

Musíme si všimnout tří věcí na této strategii.⁽¹⁾ První krok byl tehdy jedině možný, protože při jakékoliv jiné strategii by vládní moc rozdrtila dané hnutí.⁽²⁾ Tuto strategii volila všechna velká hnutí: obě větve světového socialistického hnutí, soc. demokratické, komunistické, jakož i národně-osvobozenecké hnutí.⁽³⁾ Strategie selhala, protože uspěla. Všechna tři hnutí uchopila moc téměř všude v období 1945-1970, a žádné hnutí nebylo schopno změnit svět, což přivedlo k hlubokému zklamání s touto strategií a vážným výhradám proti státu, což je socio-psychologickým důsledkem ⁽⁷⁾.

Od roku 1968 různá hnutí, stará a nová, enormně zkoušela alternativní strategie a navíc došlo ke zdravému posunu ve vztazích proti-systémových hnutí v tom smyslu, že vražedné denunciace a zlomyslné bitvy včerejška podstatně ustaly, což je kladný vývoj, který podceňujeme. Chtěl bych navrhnout jisté směry, podél kterých by se myšlenka alternativní strategie mohla vyvíjet.

1. Rozšiřovat ducha "Porto Alegre"

Čím je tento duch? Chtěl bych to definovat takto. Je to sešlost, ne-hierarchickým způsobem organizované světové rodiny anti-systémových hnutí za účelem:

1. rozvíjení intelektuální čistoty,
2. militantních akcí založených na lidové mobilizaci pro opatření ihned užitečných výhod pro život lidí,
3. pokusu argumentovat pro dlouhodobější a podstatnější změny.

Duch Porto Alegre má tři rozhodující prvky. Je to volná struktura, více méně podobající se tomu, co Jesse Jackson nazval "duhová aliance". Je to struktura, která spojila ve světovém měřítku Sever a Jih na širším základě. Je militantní intelektuálně (neusiluje o globální shodu s duchem Davosu) a politicky (ve stejném smyslu jako byla militantní hnutí roku 1968). Ovšem ještě uvidíme, zda volně strukturované světové hnutí bude schopno se udržet smysluplně spolu a jakými prostředky bude schopno vyvinout strategii boje. Díky jeho volné struktuře se však těžko dá potlačit a povzbuzuje váhavou neutralitu centristických sil.

2. Použití defensivních volebních taktik

Když světová levice uplatní volně strukturovanou, mimo-parlamentní militantní taktiku, to okamžitě vyvolá otázku našeho názoru na volební procesy. Scylla a Charybda myslí že jsou rozhodující a myslí, že jsou irelevantní. Volební vítězství nezmění svět; ale nelze jej zanedbat. Je to podstatný mechanismus ochrany bezprostředních potřeb světové populace proti nájezdům na dosažené výhody. Tento boj nutno vybojovat, aby se minimalizovaly ztráty, které by mohla způsobit světová pravice přes svůj vliv na vlády světa.

Tímto se však volební taktika stává čistě pragmatickou věcí. Když již neusilujeme o uchopení státní moci jako způsobu přeměny světa, taktika je otázkou menšího zla a rozhodnout, co menší zlo je, nutno případ od případu a z času na čas. Částečně to závisí od volebního systému. Se systémem většinovým - "vítěz bere vše" nutno nakládat jinak než se systémem dvojkolovým nebo se systémem s proporcionální reprezentací. Ale obecnou směrnicí by měla být "pluralitní levice" - současné heslo ve Francii, což v Latinské Americe nazývají "frente amplio". Je mnoho stranických a skupinových tradic mezi světovou levicí. Většina těchto tradic jsou relikvie jiné éry, ale mnoho lidí stále volí podle nich. Protože státní volby jsou pragmatickou věcí, je rozhodující vytvoření aliancí, které respektují tyto tradice, usilujíc o 51 %, což má pragmatickou cenu. Ale žádné tančení v ulicích, když vyhrajeme! Vítězství je jen obrannou taktikou.

3. Bez přestání protlačovat demokratizaci

Nejoblíbenějším požadavkem na stát je všude "více" - více vzdělání, více zdravotnictví, více zaručených celoživotních příjmů. To není jen oblíbené, ale ihned užitečné pro život lidí. Navíc to utahuje smyčku na možnosti nekonečné akumulace kapitálu. Tyto požadavky nutno protlačovat hlasitě, trvale a všude. Těchto požadavků není nikdy dost.

Samozřejmě rozšíření těchto funkcí "státu blahobytu" vyvolá otázky účinnosti výdajů, korupce, vytvoření příliš mocné a samolibé byrokracie. Musíme být připraveni se zabývat těmito otázkami, ale ty by neměly snižovat požadavky "na více" - stále více.

Populární hnutí by nemělo šetřit ani vlády "nalevo od středu", které zvolily kvůli těmto požadavkům. Jen proto, že je to více přátelská vláda než čistě pravicová vláda, neznamená, že máme stáhnout své údery. Nátlak na přátelské vlády tlačí pravicovou opozici do levého středu. Přestat s nátlakem znamená, že středo-levá vláda bude tlačena do pravého středu. I když mohou vzniknout občas zvláštní okolnosti, pro které neplatí tyto pravdy, obecné pravidlo demokratizace je více, mnohem více.

4. Požadovat na pravici splnění svých teoretických preferencí

Tomu se říká nátlak na rychlejší liberalizaci. Liberální centrum málokdy myslí vážně to co říká, nebo jedná podle toho, co káže. Vezměme si nějaké zřejmé téma, řekněme, svobodu. Centra liberalismu si zvykly pravidelně kritizovat SSSR, že nedovolil volnou emigraci. Volná emigrace na jedné straně je volná imigrace na druhé straně. Nemá cenu mít právo opustit zemi pokud se nemůžete dostat někam jinam. Měli bychom prosazovat volné hranice.

Liberální centra pravidelně volají po svobodnějším trhu, svobodnějším podniku a vytlačují vládu z rozhodování podnikatelů. Druhou stranou tohoto je, že podnikatel, který selže na trhu, by neměl být zachraňován. Pokud má podnikatel zisk, ponechá si ho; když má ztráty, měl by si je také sám pokrýt. Pak se ale často argumentuje, že v zájmu pracovních míst nutno podnikateli pomoci. Jsou však levnější cesty záchrany pracovních míst - platit pojištění proti nezaměstnanosti, přeškolování, nebo dokonce otevřít nová místa. Žádné z těchto opatření však nezachraňuje dluhy neúspěšného podnikatele.

Liberální střediska často pravidelně argumentují, že monopol je špatná věc. Druhou stranou tedy by mělo být zrušení nebo velké omezení patentů a nezatahovat vládu do ochrany průmyslu před zahraniční konkurencí. Poškodí to třídu pracujících v centrální zóně? Nepoškodí, když se peníze a energie vynaloží na dosažení větší konvergence světových mzdových tarifů.

Detaily těchto návrhů jsou složité a nutno je diskutovat. Smyslem však je nedovolit liberálnímu centru, aby uniklo se svou rétorikou a přivlastnilo si za to odměnu, přitom ho nechat neplatit za náklady vzniklé v důsledku jeho návrhů. Dále - pravý politický způsob neutralizace centristických názorů je apelovat na jejich ideály, ne na jejich zájmy, a pojmenovat volání po rétorice cestou k ideálům, spíše než zájmům centristických elementů.

Na konec musíme mít na mysli, že velkou část výhod demokratizace nedostávají nejchudší vrstvy, neboť jim nejsou k dispozici ve stejné míře, protože se nevyznají v byrokratických "stezkách". Zde se vracím k třicet let starému návrhu Clowarda a Pivena, že je nutno mobilizovat nejchudší skupiny tak, aby využily plně výhod svých zákonných práv.⁽⁸⁾

5. Učinit anti-rasismus měřítkem demokracie

Demokracie je v jednání se všemi stejně co do moci, rozdělování, co do splnění osobních možností. Rasismus je základní způsob rozdělování lidí na ty s právy (nebo s více právy) a na ty bez práv (nebo s méně právy). Rasizmus definuje tyto skupiny a současně nabízí ošemetné zdůvodnění pro praxi. Rasismus není sekundární záležitost ani na národní, ani na světové úrovni. Je to způsob, kterým příslib univerzalistických kritérií liberálního centra je systematicky, záměrně a trvale podkopáván.

Rasismus pronikl celým světovým systémem. Žádný kout světa není bez něho a bez něho jako centrálního rysu lokální, národní, nebo světové politiky. Ve svém projevu k mexickému Národnímu shromáždění 29. března komandantka Esther z EZLN řekla: "Bílí (ladinos) a bohatí lidé se posmívají nám domorodým ženám pro naše šaty, pro naši řeč, pro náš způsob modlení a léčení a pro naši barvu, která je barvou země, kterou obděláváme". Pak pokračovala požadavkem zákonnosti, která by zaručila pro domorodce autonomii, když řekla: "Když práva a kultura domorodých lidí bude uznána, ...zákon začne přinášet svou hodinu a hodinu domorodých lidí.... A když dnes my jsme domorodé ženy, zítra budou jiní muži a ženy, kteří jsou mrtví, pronásledovaní, nebo věznění pro svoji rozdílnost".

6. Orientovat se na "dekomodifikaci"

Rozhodující problém, s kapitalistickým systémem není soukromé vlastnictví, což je jen prostředek, ale je to převracení všeho ve zboží, což je podstatný prvek v akumulaci kapitálu. Dokonce ještě nyní kapitalistický světový systém není plně "komodifikovaný", nemá tendence pokládat všechno za zboží , i když se vyvíjí úsilí toho dosáhnout. Ve skutečnosti se ale můžeme pohybovat opačným směrem. Místo toho abychom proměnili nemocnice a university (ať státní nebo soukromé) v ziskově orientované organizace, měli bychom přemýšlet, jak přeměnit ocelárny v neziskové instituce, tj. v samostatné struktury, které by neplatily dividendy nikomu. Je to tvář nadějnější budoucnosti, která ve skutečnosti může začít hned.

7. Mít neustále na paměti, že žijeme v období přechodu ze současného světového systému do něčeho rozdílného

To znamená několik věcí. Nesmíme podlehnout rétorice globalizace nebo pojmu "není jiné alternativy". Nejen že alternativy existují, ale jediná alternativa která neexistuje, je pokračování v našich současných strukturách.

Zřejmě bude příštích 20-30-50 letech ohromný boj o následnický systém a jeho výsledek je v podstatě nejistý. Na druhé straně, toto poskytuje velkou příležitost pro tvůrčí akci. Během normálního života historického systému, dokonce velká úsilí o transformaci (tzv. revoluce) mají omezené následky, protože systém vytváří velké tlaky, aby se vrátil do rovnováhy. Ovšem v chaotickém prostředí strukturální přeměny, fluktuace se stávají divokými a i malé tlaky mohou mít veliké důsledky pro posílení jedné nebo druhé z větví bifurkací. Jestli princip agentury vůbec pracuje, je to v tomto okamžiku.

Hlavním problémem není organizace, i když je jakkoli důležitá. Klíčovým problémem je jasnost, průzračnost. Síly, které chtějí změnit systém tak, aby se v podstatě nic nezměnilo, abychom měli rozdílný systém, který by byl stejně nebo více hierarchický a polarizující, mají k dispozici peníze, energii a inteligenci. Ony nastrojí falešné změny do přitažlivých šatů. A jen pečlivá analýza zabrání tomu, abychom nepadli do jejich četných pastí.

Budou používat hesla s kterými nelze nesouhlasit - např. lidská práva. Ovšem oni jim dají obsah, který obsahuje vysoce žádoucí prvky spolu s jinými, které budou udržovat "civilizační misi" mocných a privilegovaných nad necivilizovanými. Musíme pečlivě rozpitvat jejich návrhy a pojmenovat je blufy. Když je nutná mezinárodní právní procedura proti genocidě, pak je potřebná jen tehdy, když je aplikovatelná na každého, nejen na slabého. Jestli jaderné nebo biologické zbraně jsou nebezpečné, dokonce barbarské, pak neexistuje spolehlivý držitel těchto zbraní.

Při vnitřní nejistotě světa, v tomto momentu historické transformace, jedinou přijatelnou strategií pro světovou levici je inteligentní a militantní sledování svých základních cílů - dosažení relativně demokratického, relativně rovnostářského světa. Takový svět je možný. V žádném případě však není jisté, že se uskuteční. Pak však v žádném případě není nemožný.

---

Odkazy:

(1) Projev na Konferenci socialistických učenců, New York City, 13. dubna 2001.

(2) Publikováno jako:"Levicová politika pro 21. století? Nebo, Opět jednou teorie a praxe," New Political Science, XXII, 2, červen 2000, 143-159.

(3) Dodatkem k článku v New Political Science, viz. Utopistics, or Historical Choises for the Twenty-first Century, New York: New Press, 1998.

(4) O tom argumentují v After Liberalism, New York: New Press, 1995.

(5) Ale pro daný případ viz. "Globalization or an Age of Transition? A Long-Term View of the Trajectory of the World-System," International Sociology, XV, 2, červen 2000, 249-265.

(6) Languages of Class, Cambridge Univ. Press, 1982, str. 74.

(7) Podrobnější analýza v: Giovanni Arrighi, Terence K. Hopkins and Immanuel Wallerstein, Antisystemic Movements, London: Verso, 1989, a esej stejných autorů, "1989: A Continuation of 1968", Review, XV, 2, jaro 1992, 221-242.

(8) France Fox Piven and Richard A. Cloward končí svoji knihu o veřejném blahobytu takto: "V nepřítomnosti základných ekonomických reforem, proto, zastáváme stanovisko že exploze svitků je skutečná výpomocná reforma, kterou nutno hájit a rozšiřovat. Dokonce nyní, stovky a tisíce zbídačených rodin zůstává, které mají nárok na pomoc, ale nedostávají vůbec žádnou" Regulating the Poor: The Functions of Public Welfare, New York, Pantheon, 1971, str. 348 (zdůraznění textu v originálu).

Návrat na začátek

Copyright Immanuel Wallerstein 2001
Přeložil: Tibor Vaško, pro Britské listy se svolením autora
zvýraznění: šok